NA PŘÍŠTÍ RADOST.

Richard Weiner

Jednou se vzbudím, a den bude bílý a zpívat z ulice bude, jak jarmarky kdysi jsem slýchal. Promnu si oči, budu vzpomínat, na co se těším – – Řeknu: – Mám vstávat, jsem líný a leností hřeším. Potom se usměji, zvážním a budu se dívat. Uvidím nový svůj oblek; bude překrásně ušit, budu s ním rozprávět. – Pojednou počaly bušit drobounké pěstičky na dvéře. Zavolám: – Ano! – Sestřička odpoví: – Zdali pak mladý pán vstává? – To bude rej! – Matka pohrozí: – Vystydne káva! – Všichni u stolu budou čekati. – Mohu to tušit? řeknu, vejdu. – A otec: – Nu, neštěstí žádné. – Roztočí a pak prohlásí: – Dobře mu padne! – Bratr, nastrojen, vykřikne: – Bude to sláva! – Usednu za stůl a povraštím maličko brvy. Donesou kávu, a z bábovky dostanu prvý. Bude tak hezkya okolo všechno mi zmládne, všichni měří, a matka mi kravatu stočí. hledím do šálku, stydím se, nezvedám očí, cítím – – Co cítím? – A bože můj, co to mám v krvi, že ve vší radosti sotva se ubráním pláči? Omládl svět? Nebo jsem to , který je mladší? – – Za chvíli matka, v klobouku, pomalu vkročí, sestra upraví účes. Pak společně vyjdem. Budeme zdraviti, smekati neznámým lidem. Poznám, že ulice města mám o mnoho radši. Poznám, že vlastně město je velice krásné. Květiny za okny voní a barvy jsou jasné. Živo jeale vše obdáno podivným klidem, který však dokonce není tich; klid, který hraje, tak jako poledne v poli, kdy obilí zraje. – – Nyní však, hle, jako v studu vše ostatní hasne: družičky blíží se, každá věneček jiný, každá šáteček jiný a závojek jiný, každá z nich na jiný nástrojek jinakou hraje, každá z nich jinakým krokem si tančí neb spěje. – Víte však, kterak v spanilé různosti mně je? Aj, zvolám, nejste vy krásné dni krásného máje? – Tu však již v středu jich kruhu sámsamoten stojím. V rozpacích šťastných se táži: – Jste průvodem mojím? Pro ty barvy, vůně, pro se hrá a pěje? Rcete mi, čím jsem hoden, neboť štěstí zmáhá. Potom se přiblížila sestřička moje drahá, jedna i druhá, bratří, rodičekruhem dvojím lidí se nastavilo, mnoho, a všichni patří na a vůkol všechno radost , směje se, bratří. Na trati, ochvojená, projede lokální dráha. Na věži, podle zvyku, ponocný zatroubí nám, na moji poctu, vím to. – Zraků svých neodpínám od zemětak mi stydno. – Pak někdo zvolá: – Na tři začneme. Pozor! – Ztichnou. Zatleskne potom: – Jedna, druhá a třetí. – Hudba spustí. – Do nedohlédna pestré tu parasolky rozpiaty nad hlavami, pod každým krásná paní. Pějí, že srdce zmámí. Šedivé okresní hejtmanství bude se laskavě dívat. Stanu se docela písní. I nebudu moci zpívat.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

valčík, sál, karneval, tančit, polka, parketa, tanec, čtverylka, bál, piano

181. báseň z celkových 549

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KARNEVAL DUŠE. (Jaroslav Vrchlický)
  2. CABOTIN. (Hanuš Jelínek)
  3. POHÁDKA PORCELÁNOVÉ FIGURKY (Antonín Klášterský)
  4. XVI. (Ale vy jste nepřišel.) (Antonín Jaroslav Klose)
  5. REPUBLIKÁNKA (Josef Svatopluk Machar)
  6. První kapitola. (Josef František Karas)
  7. Vzpomínky. (Stanislav Kostka Neumann)
  8. MÁ VENUS (Stanislav Kostka Neumann)
  9. báseň bez názvu (Karel Leger)
  10. EGOISTA. (Antonín Jaroslav Klose)