Jednou se vzbudím, a den bude bílý a zpívat
z ulice bude, jak jarmarky kdysi jsem slýchal.
Promnu si oči, budu vzpomínat, na co se těším – –
Řeknu: – Mám vstávat, jsem líný a leností hřeším.
Potom se usměji, zvážním a budu se dívat.
Uvidím nový svůj oblek; bude překrásně ušit,
budu s ním rozprávět. – Pojednou počaly bušit
drobounké pěstičky na dvéře. Zavolám: – Ano! –
Sestřička odpoví: – Zdali pak mladý pán vstává? –
To bude rej! – Matka pohrozí: – Vystydne káva! –
Všichni už u stolu budou mě čekati. – Mohu to tušit?
řeknu, až vejdu. – A otec: – Nu, neštěstí žádné. –
Roztočí mě a pak prohlásí: – Dobře mu padne! –
Bratr, už nastrojen, vykřikne: – Bude to sláva! –
Usednu za stůl a povraštím maličko brvy.
Donesou kávu, a z bábovky dostanu prvý.
Bude tak hezky – a okolo všechno mi zmládne,
všichni mě měří, a matka mi kravatu stočí.
Já hledím do šálku, stydím se, nezvedám očí,
cítím – – Co cítím? – A bože můj, co to mám v krvi,
že ve vší radosti sotva se ubráním pláči?
Omládl svět? Nebo jsem to já, který je mladší? – –
Za chvíli matka, už v klobouku, pomalu vkročí,
sestra jí upraví účes. Pak společně vyjdem.
Budeme zdraviti, smekati neznámým lidem.
Poznám, že ulice města mám o mnoho radši.
Poznám, že vlastně mé město je velice krásné.
Květiny za okny voní a barvy jsou jasné.
Živo je – ale vše obdáno podivným klidem,
který však dokonce není tich; klid, který hraje,
tak jako poledne v poli, kdy obilí zraje.
– – Nyní však, hle, jako v studu vše ostatní hasne:
družičky blíží se, každá má věneček jiný,
každá má šáteček jiný a závojek jiný,
každá z nich na jiný nástrojek jinakou hraje,
každá z nich jinakým krokem si tančí neb spěje. –
Víte však, kterak v té spanilé různosti mně je?
– Aj, zvolám, nejste vy krásné dni krásného máje? –
Tu však již v středu jich kruhu sámsamoten stojím.
V rozpacích šťastných se táži: – Jste průvodem mojím?
Pro mě ty barvy, vůně, pro mě se hrá a pěje?
Rcete mi, čím jsem hoden, neboť mě štěstí zmáhá.
Potom se přiblížila sestřička moje drahá,
jedna i druhá, bratří, rodiče – kruhem dvojím
lidí se nastavilo, mnoho, a všichni patří
na mě – a vůkol všechno radost má, směje se, bratří.
Na trati, ochvojená, projede lokální dráha.
Na věži, podle zvyku, ponocný zatroubí nám,
na moji poctu, vím to. – Zraků svých neodpínám
od země – tak mi stydno. – Pak někdo zvolá: – Na tři
začneme. Pozor! – Ztichnou. Zatleskne potom: – Jedna,
druhá a třetí. – Hudba spustí. – Do nedohlédna
pestré tu parasolky rozpiaty nad hlavami,
pod každým krásná paní. Pějí, že srdce zmámí.
Šedivé okresní hejtmanství bude se laskavě dívat.
Stanu se docela písní. I nebudu moci zpívat.