KRUH.
Konečně znám skvostnost západů. – Neboť již netřeba počítipočíti,
a proto již jiter netřeba, která vždy pošlehla znovu.
Večery nejsou mi mezníky – v červáncích nekvapně vplovu
v čarovný kruh, jejž jsem konečně uzavřel. Západ pak jihne
v něhu, jež věčnost stihne.
Do oken kyne mi s úsměvem večer a bez bázně rozchodu
se rozvine v hladké bezvětří večerní vanutí v lese.
Blažen, kdo v bezpečné dohodě se zítřkem do zítřka nese
podíl svůj dnešní a neváhá setrvat v odmlce chvíle.
Projít jest míle, míle – – –
Násilí rozluky se dnem již neznám; však večery prodlouží
ten den v kouzlo věčných splývání, a já se v nich blaženě vracím
z bývalých bludišť svých veselí v čarovný kruh, v němž se ztrácím.
Nečekám, nehledám, nechvátám –
85