POPĚVEK K JARNÍ ZELENI.
Hrej si s láskou přítelkyně, mluv k ní tiše, žebrej sladce – – – Podarován, nenavrať se. Blaze znaven, velmi líně hru svou dosni v měkkém klíně. Ohluš srdce, oslep, zmámi, aby nesved’ špatný rádce. Jako laňka po pasece pobíhej si v lehkém hraní, pluj jím jako ryba v řece, jež se vírů hlubin straní. Hrej si, hrej – a po rozhraní hry a lásky choď a zpívej: Potkal rád – leč neohléd se. – 5

KRUH SVĚTLA POD STROMEM.
Jak upuštěn by ve hře obroučkové, milými dětmi hrané v oblacích, tak spadl dolů. Ještě poskočil. Chudobky byly bílé. A pádem košatými korunami všem lístkům rozdal nebe po trošce, a ještě zbylo mu ho pro trávu. Chudobky byly bílé. Tu ta, jež pročítala tenkou knížku, vstala, a roztočíc se dokola, viděla všechno toto bohatství. Chudobky byly bílé. A potom stanula a zazpívala: – Ó velký úli, strome zelený, hračko, milými dětmi ztracená, chudobky krásně bílé! 6

DEŠTIVÉ RÁNO.
Je to již bdění? Spím? Kdo to klepe na moje okno? Možná, že prší – ach ano, vždyť prší! Krůpěje sbíhají po šikmém okně jedna za druhou jako v honičce. Není to bdění! – Bubeník hraje –! Přece je krásně?! Ne, ne – vždyť prší, ba věru že prší. Krůpěje sbíhají po šikmém okně. Usni, usni zas! Prší –. Krásně je! 7

PŘED SVÍTÁNÍM PRVNÍHO MÁJE.
Nemohou ptáci zpívat pokud tma je, leč jsou již vzhůru v hnízdech svých. A zvuky seřazené čekají jen zdvih, jejž ranní vítr dá: to bude kantáta prvního máje. Zeleným kouzlem byly sešlehnuty již stopy pršek dubnových. Kdo nesnil’s ještě dost o jarních láskách svých, sni odtud k svítání! Kdo vzhůru jsi však, schystej pružné pruty, zelené, s poupaty – a které rozvít mají, ozdoba domků zahradních, v té chvíli půvabné, až zazní dívčí smích, doprovod kantátě, již ptáci nyní ještě v hrdlech tají. Nemohou ptáci, pokud tma je, zpívat. Leč nepokojni čekáním, jak hartusí! Bdíš-li před slavným svítáním, těš se tou předzvěstí! A potom – potom budeme se dívat! 8

PŘED POLEDNEM.
Rozpiaté nebe, bílý mráček v zenitu. Pod ním zelená louka do kola rozstřená, do široka. Vzduch chvěje se a spokojeně brouká. Odněkud kolmo se vine kouř, vzduch brouká a louka voní. Uprostřed hoch, směrnice kolmá, vypiatá prsa, vztyčená ruka. Pod jabloní kloboučkem na prstu točí. A druhou rukou zaclání oči a hledí k slunci. Nahoře nebe a dole louka, nesmírné plochy, do nevidoma. Směrnice kolmá mladý hoch. Kolmo se vine kouř. – Býti tak doma! 9

K TANEČNÍ HUDBĚ.
Stín se mih’ a stihá stín. Jdou jak apoštolé. V okně jsi, já pod oknem, hore jsi, já dole. Po zácloně stíny jdou v tempu valčíkovém. Thema – chlapec ledabylý, průvod řinčí čirým kovem. Je to život, je to hra v reji silhouetek? Slyšíš cinkot laciných jarmarečních tretek? Blízko jsmejsme, či vzdáleni? Hore jsi, já dole: jeden, jeden, jak tam jdou stíny – apoštolé. Co ti dávám, laciný tret je jarmareční. Ba, co cítím, nad zmatek života to neční, 10 ale jak tam stíny jdou v tempu valčíkovém, je to jedna myšlenka, kterou šťastni snovem, je to stejná myšlenka a jde stejným chvěním jako těch, jichž stíny teď shasly v světle denním. 11

MĚSÍČNÝ SVIT.
Padlo sem světlo. Teče. Z prázdna se chladné řítí. Krajina všechna již svítí. Záře už spočala na zemi. Stříbrný prach ta záře, cezený hustou sítí. Na čem tu spočine, nítí v blaživý žár se. – Já hrázemi chtěl bych ji spiati všechnu, potom tvé srdce vzíti, pod mořem světla je skrýti, aby tam žhlo. – Ale nelze mi. Nastavit dlaň tvou jen mohu, do ní té záři dát schvíti. – – Tak-li se srdce tvé vznítí? – – Rovina svítí.– Jak blaze mi! – 12

ZÍTRA.
Dnes zítřkem žiji, děl, a myslím na včera. A říkám: zora jest pro slávu večera, neb ranní červánky za zvučných kuropění svůj smysl našly večer, kdy dojdou vykoupení. Mám šťastnou moc, bych objal v přítomnu, co v budoucnosti sobě přislibuji. Ze zítřka pomyslů si dnešek vybuduji, nemučen prostorem a aniž časem hnu. Tak žiji radost svou, já zmetek nečasový, a smířím skřivánčí zpěv se skuhráním sovy. Narcisky křehké-li tu do prostřených zástěr svých družek půvabných s nadšením ukládám, to blouzním o podzimu, neb nedočkav jsem aster. 13

DOBRÝ SADAŘ.
Dnes, kdy jsi plody obsypána a po mateřsku laskava, já zašel k tobě časně z rána. Jak jitro čiře nastává, já květnou neděli si smýšlím, kdy po okolí vyzváněli průvodům kolem zvonicí, v nichž děti, jarně vonící, košťátka jehněd prováděly. Já tehdy vzpomněl v hlučnuhlučnou návsi, závojky družic oslněn, zda mladý tvůj, tvůj štíhlý peň to všechno ví – a zdali zdráv jsi, můj strome nade všechno milý, a běžel, tenoučkými hlasy sledován dětské havětěhavětě, a běžel, běžel prostovlasý a z daleka již zdravě tě. Ty smála jsi se bílebílá a veselá a spanilá. Neb všechno, cos kdy přislíbila, tos krásně tehdy plnila: já květy ždál, a tys je dala. 14 Jak po špičkách a cupotavě sem za mnou přišla dětská hymna, tak lehká, všechna bíledýmná – co bylo srdci! – a co hlavě! Zda ještě co je vyplniti té svaté květné neděli? Co chci, co hmatám, nedělí již nic, neb vše se v jednom řítí. Ó, bílých stromů bílé květy! jak velkým štěstím splácíte mi péči, jež sama odměnou! Zač zpíváte mi pod větvemi svou chválu bílerůměnnou? Já nedbal, pravda, abys dala mi sklizeň mnohou, jabloni. Ne pro plody se namáhala má péče pro tě předloni – a přece, zlý, jsem sobě sloužil: to dychtiv kouzla těchto květů, jimž řekl jsem, když přišel čas: Mé lásky nebýt, není vás. Mně dražšími jste nežli světu! 15 Tys pýše mé však nezazlila. Tys odkvetla a plody dalas. Teď léto kloní se, jde halas nevděčných žní, jabloni milá. – – A mně je blaze přislíbiti: Až budu opět o zdar díla svou prosbu volat do nebe, to pro tebe jen, ó ty milá, jen pro tebe, jen pro tebe. 16

NA PŘÍŠTÍ JARO.
Jednoho rána se probudím s úsměvem ze sna. Poslední stopa těch vidin mě naposled obdá, zavru-li oči. I zavru je, dosním si v bdění všechno to modravě sličné a křehounké dění. Neboť já snil jsem dnes, že už nám nastala vesna. Vesele vstanu a vyhlédnu z okna. – – – Več hledím!? Naproti bezlisté stromy, ulice pod náledím. Toto je zima –! Jaro, jaro nám na blízku není! Zklamaně odstoupím, velmi smutný si na pelesť sednu – – – – – Kdo že to, bože můj, zpívá? Kdo že to zpívá tak v lednu? Podloudný spánku! Bylo docela, jako že hledím na holé smutné stromy, do ulic plných sněhu! Prchlivý ranní smutku, v jakou to měníš se něhu? Vrtkavý! Krásné jaro ještě je v nedohlednu. – – Ach, to ta píseň v nové snění mě ukolíbá, zatím co v týlu jakés přilnavé teplo líbá – – Všechna ta modrá libost ještě je na snovém břehu: Nějaké šíré lány kvetou a lípy voní, nějaká stará lávka nějak se na stranu kloní, nějaká chůva přišla, stařičká, teď se shýbá, vyjímá pestrý šátek, lavičku oprašuje. Usedá, rovná sukně; hledí. – Teď větřík tu je, voní, a chůva praví: – Jako to bylo loni. Přiběhlo bílé dítě, pod stromy bíle svítí, 17 vsypalo staré chůvě do klína náruč kvítí, pyšně své dlaňky, hnědé od země, ukazuje. Nyní se chůva směje, děvčátku prstem hrozí. Od města po silnici drnčí si vesele vozy, koníci řehotají, velice drobní a hbití, (neboť co vezli na trh, všechno se prodalo rázem). Z bujnosti pěkné pták si se stromu slét’, sedl na zem. Sám byl; a než se nadám, nastojte, jsou tu mnozí. Na bobku holčina sedí, němě se na ně dívá, chůva si tiše šeptá, vrásčitou hlavou kývá. Nějak ty vrásky mizí, nějak mi omládla rázem. Nyní své ruce zvedla, nyní, ví bůh, proč, – tleská. – Jarmilko, skotač s nimi, neboť je jaro dneska! Nyní však nebe hraje, nyní však země zpívá. – – – Aj, vždyť je den! (Neboť vězte: dotud vše bylo ve snu.) Za konce nakřehlých prstíků vedu si zlekanou vesnu. 18

NA PŘÍŠTÍ RADOST.
Jednou se vzbudím, a den bude bílý a zpívat z ulice bude, jak jarmarky kdysi jsem slýchal. Promnu si oči, budu vzpomínat, na co se těším – – Řeknu: – Mám vstávat, jsem líný a leností hřeším. Potom se usměji, zvážním a budu se dívat. Uvidím nový svůj oblek; bude překrásně ušit, budu s ním rozprávět. – Pojednou počaly bušit drobounké pěstičky na dvéře. Zavolám: – Ano! – Sestřička odpoví: – Zdali pak mladý pán vstává? – To bude rej! – Matka pohrozí: – Vystydne káva! – Všichni už u stolu budou mě čekati. – Mohu to tušit? řeknu, až vejdu. – A otec: – Nu, neštěstí žádné. – Roztočí mě a pak prohlásí: – Dobře mu padne! – Bratr, už nastrojen, vykřikne: – Bude to sláva! – Usednu za stůl a povraštím maličko brvy. Donesou kávu, a z bábovky dostanu prvý. Bude tak hezky – a okolo všechno mi zmládne, všichni mě měří, a matka mi kravatu stočí. Já hledím do šálku, stydím se, nezvedám očí, cítím – – Co cítím? – A bože můj, co to mám v krvi, že ve vší radosti sotva se ubráním pláči? Omládl svět? Nebo jsem to já, který je mladší? – – Za chvíli matka, už v klobouku, pomalu vkročí, sestra jí upraví účes. Pak společně vyjdem. Budeme zdraviti, smekati neznámým lidem. 19 Poznám, že ulice města mám o mnoho radši. Poznám, že vlastně mé město je velice krásné. Květiny za okny voní a barvy jsou jasné. Živo je – ale vše obdáno podivným klidem, který však dokonce není tich; klid, který hraje, tak jako poledne v poli, kdy obilí zraje. – – Nyní však, hle, jako v studu vše ostatní hasne: družičky blíží se, každá má věneček jiný, každá má šáteček jiný a závojek jiný, každá z nich na jiný nástrojek jinakou hraje, každá z nich jinakým krokem si tančí neb spěje. – Víte však, kterak v té spanilé různosti mně je? – Aj, zvolám, nejste vy krásné dni krásného máje? – Tu však již v středu jich kruhu sámsamoten stojím. V rozpacích šťastných se táži: – Jste průvodem mojím? Pro mě ty barvy, vůně, pro mě se hrá a pěje? Rcete mi, čím jsem hoden, neboť mě štěstí zmáhá. Potom se přiblížila sestřička moje drahá, jedna i druhá, bratří, rodiče – kruhem dvojím lidí se nastavilo, mnoho, a všichni patří na mě – a vůkol všechno radost má, směje se, bratří. Na trati, ochvojená, projede lokální dráha. Na věži, podle zvyku, ponocný zatroubí nám, na moji poctu, vím to. – Zraků svých neodpínám od země – tak mi stydno. – Pak někdo zvolá: – Na tři začneme. Pozor! – Ztichnou. Zatleskne potom: – Jedna, druhá a třetí. – Hudba spustí. – Do nedohlédna 20 pestré tu parasolky rozpiaty nad hlavami, pod každým krásná paní. Pějí, že srdce zmámí. Šedivé okresní hejtmanství bude se laskavě dívat. Stanu se docela písní. I nebudu moci zpívat. 21

VĚNOVÁNÍVĚNOVÁNÍ.
Jak krásný polštář! Příliš krásný pro mě. Mám odplatou jen prosbu, již tu složím: V úzkostech o tebe, kéž nikdy nepoložím naň hlavu, pro tvůj žal rukama němě lomě. Leč buď, bych spočinul kdys na něm ve tvém domě. A aby dům ten libě páchl polním zbožím. A aby naplněn byl požehnáním božím. A před okny byl strom a veselo v tom stromě. A v jizbě vaší kéž je dobře hostem býti. Stavení čistotné – i zápraží tam svítí. A je tam starý lis – na mošt – a stará studně – – – Leč co! Buď prostě tak: Ty přijdeš na návštěvu, spatříš jej, zatleskáš a vysypeš mi v zpěvu: – Můj bože! Pomyslit, že bylo tehdy smutně!! 22

CHVÁLA BRATŘÍM A SESTRÁM.
Vzpomínkou na vás se rozkoš i poklesek čeří do modré čirosti; účastí s vámi se řadím v zástupy veselých, holedbající se mládím, kteří jsou milí, že vzdorně svým dětinstvím věří. Kterak se odměním, sestry a bratří mí, kteří v ztřeštěný zástup mě pozvali? Vámi tam patřím. Za dlouhou mladost svou děkuji sestrám a bratřím, neboť má mladost se na jejich přípravách měří. Kéž jsem jak šašek, jenž příjemně čekání ošálí, zatím co horoucně toužíte, abyste počali rozkošnou plavbu. Loď Trvání do dálek pátrá. Jednou však střelou mimo šaškovskou bárku mou proletí. Zavolám: – Hajda – a léta mě nebudou boletiboleti. – Sláva vám, štěstí! – a pěkně jste navedli bratra! 23

VÝZVĚDNÁ HLÍDKA.
Na kraji lesíku. – Máj. Velitel hlídky. Prozkoumat třeba ten kraj. Oko však žasne. Vše jeje, jak bylo: tak krásné! (Šeření zelené, vím, chvěje se za mnou, pode mnou prostřeny jsou lučiny, vísky. Všechny znám jmenovat jménem.) V lese byl kouzelný hrad. Strašně byl dobyt... Přišel jsem znovu si hrát na válku trochu. Ale žes vyrostl, hochu, sleduješ průběh a lom silnic a stezek na mapě. Magnetka dí: sever, jih, východ. (Vyslán jsem po nepříteli.) 24 Šeření zelené, vím, chvěje se za mnou. Z chalup jde bělavý dým. Jménem znám hezky silnice, cesty a stezky. (Možnosti vyzkoumat mám, kterak se přitřít tiše a záškodně lze; vyšetřím slabost vojáčků s červenou páskou.) Změnilo se tu co? Snad! Nevidím, nevím. K čemu se za časem hnát? Vzpomínka hladí a já vím jistě: jsem mladý. (Důstojník s šavličkou, hle! Ale ty vísky, šeření lesa, ta stráň, silnice, stezky – tak jako tehdy mi mluví.) 25 Na kraji lesíku. Máj. Velitel hlídky. Pode mnou domácký kraj. Oko mé žasnežasne, jak je vše dobré a krásné. 26

JEAN BAPTISTE CHARDIN.
To je můj stůl, to jsou mé papuče, to je má sklenice, to je můj čajník. To je můj etažer, to moje dýmka, to je má cukřenka, rodinný odkaz. To je má jídelna, to je můj koutek, to je můj pes, to moje kočka. Tuto můj Wedgewood, tamto můj Sèvres. Veselý obraz. Dal mi jej Frago. Modrý svůj šálek mám velmi rád. Květiny v okně také mám rád. 29 Fuchsie ze všech nejraděj’ vidím. Charlotta ale miluje bez. Snídáme vždycky o jedenácté. K diner se prostře o osmé večer. Nejraděj’ jídám chřest s bílou omáčkou, zvěřinu na pepři, jahody s krémem. Charlotta zase ústřice ráda, kuřata na houbách, a rybí ragoût. Doma je dobře. Doma je nejlíp. To je můj koutek, to jsou mé papuče. ***
30 Po smaltech zařinul – zlatistý odraz. To je má žena. To je můj obraz. 31

ANTOINE WATTEAU.
Zatrpklý trochu, nešťastný trochu a trochu misanthrop, žár neklidu a souchotiny a příliš časný hrob. Byl stár už Roi-SoleilRoi-Soleil, a proto pieusní: tož na modlitbách dlí galantní princezny. Zatrpklý trochu, nešťastný trochu a trochu misanthrop. Pierrot žít chce! Možno je žíti? – Pel světa hrubstvím smyt. Mé malé ruce chce se hladit plyš, krajky, aksamít. V převleku pastýře Jí pastorálu hrát, nechtivou lásku svou přísahat postukrát. Pierrot žít chce! Možno je žíti? – Pel světa hrubstvím smyt. K pahorku kráčím pozvolným krokem, Pierrot, bílý stín, mí hmotní druzi v patách jsou mi. – Proč žárlí Harlekýn? Rád spatřil bych tu loď, jež pluje k Cytheře, jež odváží můj svět – a mě, mě nebéře. Harlekýn žárlí pro Colombinu – ó, šťastný Harlekýn! – Zbyl jsem tu znovu. Po kolikáté? Mám smát se? Plakat mám? Jsem tragický či jsem jen směšný? Jsem z mohýchmnohých či jsem sám, jenž, trochu zasněný, chtěl se sny by si hrát a, trochu nevrlý, ty sny pak nemá rád? – Pierrot směšný, Pierrot smutný, Pierrot věčně sám. 32

FRANÇOIS BOUCHER.
Diderot haní mě? Markýza Pompadour je mojí líbeznou a mocnou příznivkyní. Diderot spílá mi? A jemu spílá dvůr. Jsem dvorním malířem. – Tož quasi dvořan nyní. Miluji plný stůl a plné ženy, miluji dobré víno a krevnaté tváře, podzimní třaskavé světlo – ne obzor zamlžený. Jsem malíř boudoiru; ne malíř pro oltáře. Miluji křiky, miluji shon a veselou rotu. Mám rád, když klábosí fanfaron. Fi – vzdychání pierrotů! Diderot haní mě? – A já mu odpovím klidně a důstojně – (to jenom zvykem křičím): Já, Boucher, malířem jsem páně královým a Diderot byl, jest a bude v malbě ničím. 33

JEAN HONORÉ FRAGONARD.
Obscenní pravíš? Slyš mou obranu: V mém rodném Grasse, až skoro na kraji, je domek pod cypřiši. V něm dílo mé. Nad ním se nebe výší, tak modré, že i stíny modrají. Znej historii mojích „Náhod lásky“: Král sestárl – i byla jaksi mdlá už jeho láska. Ale Du Barry bylo třeba lásky krále. Snad prospěla by krásná dráždidla? A k čemu že je papa Fragonard? I maloval jsem ono stimulans... Nuž, krátkými jen slovy: Du Barry shlédla je, šla k Vienovi. Vien je v Louveciennes a já šel na Provence. Obscenní pravíš? Slyšels obranu. A zabloudíš-li někdy v město Grasse, pak tedy dozajista v ten domek zajdi. (Před ním je má busta.) A nesmíříš-li se, ach – vzal to ďas! 34 A ještě něco, ač je škoda slov: Já byl jsem vždycky trochu filosof, ač libertin a mistr taneční. Rozmilí lidé všichni tři, úsměvní, trochu všeteční, veselí, málo výřeční. 35

GUSTAVE COURBET.
(Pohřeb v Ornans)
Prokletí smíchu! Teď, hoste, bych rád, abys pronikl na dno, zřel všecko a dílo mé rád měl, neb dáváním hádanek ztrpčen, chtěl bych tichem být, kterým se vzdá milá milenci. Ze slov mám strach. Ni v pohled svůj nevěřím již a úzkostliv povznáším jej k tvým nehodným očím, zda zatměl ze zrak tvůj tím temnem, zkad line se hojivý tmel puklým srdcím, která okřehla v milostných hrách. Strach z grimassy pláče se mstí; také strach přiznat něžnost se mstí, ale běda, zhrubnou na sceně obě. Mrtví jsou pošetilí; a ve stopě dní svojích rádi by viděli slzy a laskání – – Neblahý, pro ně se vracímvracím, neb já, jenž jsem unikal vždycky, neb já, jenž se nesvěřil nikdynikdy, a proto pravdiv byl k sobě, mrtvý, dnes víru tvou žádám. Mám ji – leč sobě – se ztrácím. 36

EDOUARD MANET.
I.
(Snídaní na pažitu)
Rozbřeskne se jitro. Někdy břeskný ten jas vládne celým dnem: poledne zdolá, odpoledním mrtvem metá třepotavá kola, k večeru zvedne svou fanfáru zas, zatřeskne se, sesune se. – Tma je. Ví bůh, jak jsou krásné tyto dny věčně mladé! Ví bůh! Ví bůh, když se hučivé temno zprudka sklade, že ještě zní jitrem, jeho že průzornou písní mi do sna ještě hraje; zástupy světla se tísní u bran mého srdce, ví bůh! Potom pozdravné salvy duní mými sny a věští nový den, jenž se za moři rodí. Stá evokací je – i vstane úžasný, čirý vyplyne v škebli. Pluji v ústrety s lodí, jejíž nejvyšší stožár zorou se rdí. Zpěněné vlny daly lodi mé sta rozdutých křídel – cesta necesta, v ústrety jitru, v ústrety jitru! Na vodách, v kterých se zrcadlí mraky, prchající v úžasném zmatku všech věcí, jen my dva, sami dva. – – Planoucí zraky! 37 větrem sobě vstříc, blíž a blíž. A již! Stiš se, mé srdce, stiš se! – – – – Rozbřesklo se jitro. Kterak břeskný ten jas, v náručí mém zajat přece vítězně zpívá. Jitro nahé! Jitro! Kde je svět, kde je čas? Kde je blud, kde je stín? – Krom nás Slunce jen zbývá. 38

II.
(Malířova píseň)
Nechť činím jakkoliv, mně vždycky splyne v můj souzvuk každá skvrna s ostatními. Tak svátkem jedinečným je má práce. Jsem u cíle. Už není třeba rvát se, co dím, toť slova moje. Kráčí s nimi mé krásno. Vedle něho neznám jiné. Vím, krásné je, co svojím štětcem tvořím. Ó, jaký pocit, že ten souzvuk zřejmý je výrazem jen mojí krásy vlastní! Vždy znovu každým rozmachem se zšťastní mé srdce. Bože Štěstí, věčně přej mi, bych nevyčerpal nitra, v něž se nořím. Teď vzpomínám těch dob, kdy, jako ptáče létat se učíc, sleduje let druhůdruhů, a postřehnuvši um jich, v srdci zplesá a vlastní cestou vzlétne nad nebesa, já zrakem bloudil v světa šírém kruhu a hoře mnoho zakusil a pláče, těch vida výši, jichž jsem nedosáhal. A když jsem rukou neumělou zkoušel, 39 druh ovšem zrcadlil se vedle druha, leč barva kalná byla, kresba tuhá. Tu mistr vedle mistra cestou svou šel – Já netmelil jsem, já jen chabé spřáhal. Až jedno jitro přišlo. Světla příval zabolel v očích. Srdce zabolelo tak úžasně, neb myslil jsem, že není již možno mi,mi dojíti vykoupení. I řek’ jsem: Naposled! – Jak světlo zelo, já maloval a já svou píseň zpíval. Jak všechno nyní v mojí kráse splývá. A každý rozmach, každá příští chvíle mi zjeví nové krásy mého nitra. Ó, bože Štěstí, přej, by také zítra i na vše časy zářila v mém díle má vnitřní zář – a jí nechť neubývá. 40

III.
(Vzývání)
Nahost chci stvořit, jež má býti inkarnací slavnostního rána. Moje šťastná, věčná mladost má tu býti vyzpívána. Oko, hleď prozřít! Vtělená záře, neuvědoměle planouc v šerosvitu lesa, všechna nová, vsechnavšechna cizí. Udolána před ní klesá pomluva tmáře. Všechno je hutnost. Mihotání jest mi spiati jedním prudkým vzmachem v pevnou formu, ale do ní musí vejít v chvění plachém žárlivá cudnost. Konat chci dílo. Dílo jako pravda. Nahé. Pyšně k nebi čnící, jako chrám. – A zas jak hudba houslemi a gongy znící. Přispěj mi, sílo světlého boha! Kéž bych tvorbou, ztužen všecek oddaností svojísvojí, došel k vítěznému cíli. V něm nechť po úporném boji stane má noha! 41

IV.
(Večer před započetím)
Má víra Proteus je proměnlivý. Dnes útočný zuřivý Roland divý, jenž slovem steče překážky a tesy nad moři sešplhá. A zítra kdesi se s pochybnostmi toulá širým krajem. Tak jako děti stále spolu hrajem, leč poctivou a krásnou touto hrou se od cíle mé cesty neuhnou. Má víra Proteus je podob mnohých. Zálibu nalezne dnes v krutých bojích, v nichž vždycky vítězí – a zítra vzdává se skoku přes potůček. Při mě stává v mých malých rozhodnutích; marně sháním ji zítra před velikým odhodláním. A přec má víra není vrtkavá a přec můj život není planá hra. Neb věřím-li, vím, že jsem víry nabyl poctivým bojem, že mě marně vábil svět náhod a svět snů. Má krásná víra se nikdy nevzdá svodům všehomíra. 42 V zrak hledí světu jako nepříteli, leč co si zamiluje, v to se vtělí. A stále mladá, po hrách vyzírá. Jak smavá hra! A jaká vážná hra. To není malost víry, co se zdává mi někdy tápáním: to víra vstává a se rty semknutými pátrá, pátrá. V té chvíli nížej hoří moje vatra, leč nic mě nesklame: v tom dýmu, kouři je zárodek očistných, nových bouří – už záhy vzejde nový, čistší plam, a já v něm znovu sebe překonám. Večerní krajina mé čelo hladí. Svou víru cítím, cítím svoje mládí, vše složky mé s jedinou výslednicí. Ó, šťastné srdce, o té síle snící, před níž já zítra na kolena klesnu, ji v bdění vida tou, jíž byla ve snu. Buď zdráv, můj dni! Noc již se snesla. – Tma však zítřkem je již slavně těhotna. 43

V.
(Le déjeuner sur l’herbe)
Teď přírodě tváří v tvář ve dni, jenž stoupá, všechny mé smysly se sloučily v zraku. Myšlenky také a pocity také. Barvou vidím a slyším, čarou myslím a cítím. Světlo je řádem všeho, soustavou, zákonem, normou. Zde obsažný polosvit listnatých stromů dává mi průsekem úzkým zřít na kraj, nad nímž se právě teď ocitlo slunce. Slunce nesvítí mocně. Odtud, z lesního šera vidím je nad poměr prudčej, zažloutlé poněkud, také je světlo to, svedené odrazem ke mně, jakoby zmnožením sytosti barev, které chci široce rozestřít tady. Bělost nahého těla je tu středem; leč aby nestrhla všechno, je třeba sunout ji ze středu v levo. Můj úkol je jasně mi dán. Já jej chápu. Nahou tu ženu je umístit třeba 44 tak, aby konturou svou a i barvou, massou svou a i smyslem byla úhrnem díla. Součet však plyne z čísel, čísla pak svádějí k součtu. I třeba mou zeleň, mou hněď, moji šeď i čerň do běli svésti a odtud zas roznést. Nosiči barev však vším svojím rhytmem míru, rozstup a povznes musí utřídit v massách. Neboť tak v zákon přejde, zřízený z místa a doby. Tak stane se těm, kteří uvidí obrazobraz, vědomo, tady že velela nutnost, tady že v sloučenství výběrné přízně hmota je, je i duše, zřené tak, jak je vidí zrak, v němž jsou všechny smysly, zrak, který myslí i cítí. – – – – – – – – – – – – – – Jaký žár mě tu mučí? Jak třeští teď má hlava! Zdali smím, zdali smím klásti v chladný svůj zákon všechen svět, všechen čin? Přispějte k pomoci, dejte své ruce! – Jaký žár mě tu mučí! Jak třeští teď má hlava! Všechny moje úmysly zda se sesunou v nic? 45 Svojí silou, jež vedla mě mukami k písni, kterou jsem vyvážil z vlastní své hloubky, svojí vírou, jíž zkoumal jsem váhání svoje – jsem jimi podveden v slavný svůj den? Jaký žár mě tu mučí, jak třeští teď má hlava – –!! Jako borcení obrů, slyším praskot a třesk. – – – – – – – – – – – – – Rozbřesklo se jitro. Kterak břeskný ten jas v náručí mém zajat přece vítězně zpívá. Jitro nahé! Jitro! Kde je svět, kde je čas? Kde je blud? Kde je stín? – Krom nás slunce jen zbývá! 46

MUSÉE DE CLUNY.
I.
Oltáře, chrliči, brány. – Odkud, rci, proč? K čemu byly? – Za mříží tramway šílí k Porte Rapp od Bastilly. Kamenný poutník chtěl by odejít do Bretagně. Hrdinský svatý strnul, rozpřáhlý ke mstivé ráně. Marie-Panny s dětmi praví mi: – Nedoroste! Takový malý. Tak milý. Dítě tak dobré a prosté. – Překrásné Magdaleny, mučeny touhou znova, na matky žárlí, neb žádná jim milence nedochová. Oltáře znesvěcené zmučeny čekají na mši. Andělé rozletělí spadali k zemi. Teď tančí nějaký marný tanec, unylý, bezkrevný, svadlý. – Tesklivě sevřené rty jakoby otázku kladly. – Žijeme? Zemřeli jsme? Žili jsme jednou! – – Žili? – Za mříží tramway šílí k Porte Rapp od Bastilly. Daleko něco vzniká, z barev a tvarů se splítá, z dneška a hluku se splítá, z včera a z ticha se splítá. Daleko, blízko. – Jedno včera a zítra a dnes. V záplavě hudby je ticho. Pohyb se vysmek’ a kles’. 47 II.
Nad rudou zavřenou branou divoké víno těžce v pletencích dlouhých visí. Slzavé krůpěje kanou po listech, deštěm rudých. V nádvoří, zvučný v pršce, zprudka se zved’ hlas čísi. V dlážděné síni, kde letmý, vláčný a nyvý soumrak dešťový nyní chodí, sesterské madony s dětmi u svojích sloupků stojí. Francouzská úzkou ručkou družku svou žehná příč lodí. Tiše se uklání druhá. Zvyšujíc pravý bok, tak nadpírá tíži děcka, jež směje se na svého druha. Od břehů Innu přišla, touží a zvyká; pyšna dítětem září všecka. Mile se s výše své dívá ta, jejíž svatost della Robbia snivě shnětl. Madona-panenka snivá, zdivena v anděl kůru. – Líbejte hoška mého, dobří, by rost’ a kvetl. – 48 Ví-li – (teď kráčejí spolu), srdce jich všech že jedním osudem v jedno skuta? Stoupají po schodech dolů. Nevinné žerty si tropí z Davida na obraze Michala Wohlgemutha. Před rudou zamčenou branou musí-li nedočkavý návštěvník zastaviti, bláhové představy vstanou. V deštivém zimném ránu dětinný přelud mírně náhradou slunce svítí. 49 III.
Vcházím jak nesmělý milenec? Jak nedobrý syn? Kajícník? Radostný? Jsem v lese? Nevím. – Jsem v městě? Nevím. Jsem rád. Dokola jsou krásné věci. Krásné sochy. A staré brány. A oltáře staré. A roztodivný břečťan. A stromy. Jsem rád a vděčen. A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli. Tu bázlivě pravím: Rozumím. Nevím však, rozumím-li. Řeknu tedy: Odpouštím. – – Čemu? otáži se v zápětí a směji se. Ano, směji se – a můj smích je bohulibý. Nitro mé je prosté jak stěny vesnické kaple. Dokola jsou krásné věci. Staré věci? Neodpovídám. Za mříží je hlučno: lidé, vozy – den! Všichni pospíchají, neboť všichni jdou po práci. A já? Zahálím? – Zahálím! 50 Ne! Nenene! Je třeba milionu lidí, kteří by stále jen říkali: Dobrý duch stvořil svět. – Jsem rád a vděčen. A je ve mně prosto jak ve vesnické kapli. 51

STARÁ KNIHA, VYŇATÁ Z PŘÍHRADY.
Třicet let jsem netknuta stála v příhradě. Moje desky z kůže svinské, hnědéhnědé, a moje růžky z pergamenu jsou nedotčeny. Nebliž se ke mně s myslí temnou. Jak mě svírá ruka tvá, chtěla bych, aby šla se mnou tvoje víra. Pozorně čti zlacený titul vtlačený mezi ornamenty z mřížek, které zlaceny rovněž. Nalistuj nyní první stránku: Zkoumání představ, které máme o všem krásnu, s doplňkem o tom, jak jeví se dobro všeho druhu. Dobrý tisk, viz, červenou barvou, mezi tím krátké černé řádky – byl tak zvyk – a v titulů věnci vidíš teď jméno autorovo. Rytinka nad vším: krásná paní, jacís líní kloučci jí u nohou. Doba je zrání. Čti však nyní! 52 Sečkej ještě! Říci chci díky, že jsi mě vyňal a chceš čísti bez úskoku, za řádkou řádku, útěšný traktát mého mistra. Člověk byl dobrý. Poznal v davu krásu pravou. V kráse žil. Úsměv mu zkrásnil tu hlavu přemítavou. Černou nosil sutanu, bílý kolárek. Úzký v ramenou byl, štíhlý v pasu. Nesmlčím tobě, často že dostal vonný lístek... Bůh byl mu mistrem ve své síle nejlibějším. Zákonnost, zjevenou v božském mu díledíle, hledal v zdejším. Pedantem nebyl. Veselé kůzle stejně měl v lásce jako obraz hollandských mistrů. Jeho krásu našel. Giottovu svatost přes to chápal. Ve všem však hledal úpěnlivě onu krásu, planoucí přírodou věčně a živě, navzdor času. 53 Jasné oči měl; těmi patřil hluboko v nitro, krásno hledal pod hládí. Ohlas pak jeho rhytmu radostně vítal na povrchu. Zhrdáním ale stihal krutým bez ustání šalbu, jíž nad nitrem nicotným, dutým, lživé zdání. A co tiše v salonku smyslil v starém svém křesle blíže krbu, zatím co v těžkém svícnu z bronzu hořela svíce, ukapujíc, vloženo v žluté moje listy. Slovo slabé přece ti zjeví, jak dobrý a čistý byl můj abbé. Děkuji ti, že jsi mě vyňal. Blaze mi, zatím co se smýká po mně jarní paprsek slunce. V starobě svojí, jak jsem šťastna! Kéž, až’s mě poznal, faleš světa šťastně míjíš. Kéž je ti pobídkou každá má věta. A teď čti již! 54

SALOME.
V průvodu chůvy směla vyjíti. Zří v dětském udivení do plesa, v němž vlídný měsíc počal zářiti. A potom zaplanula nebesa. „Chci vylovit ten bílý kotouč, Ruth.“ „To nelze však!“ – Poslušně usedla a se svolením chůvy váhavě své nožky smáčí. A jak zahlédla malého brouka lézti po trávě, dí: „Milá Ruth, kdo by mu ublížil?“ „A slyšíš? Psi. To jistě mají hlad.“ A zatím byl to štěkot šakalí. „Či žízní?“ – Závoj mrak se tence sklad’ a měsíc zněžněl jím. Teď výskali si šťastní lidé někde ve městě. A ticho pak. Myrt, resed, růží pach se přitoulal sem, vánkem pošlehnut, a hustý, hmatný skorem v dáli táh’. I volal kdos. – „Zda slyšíš zpívat, Ruth?“ A chůva pravila: „Toť Jochanaan.“ 55 Spala pak dětským spánkem, beze sna, Salome po té lázni líbezné, svírajíc přikrývečku. – Bezhlesná šla modrem noc, k zítřku, v němž nalezne svou bílerušnou smrt. 56

NA RUBU ŽENSKÉHO PORTRETU.
Mé oči hledí někam do daleka. Ni časem, místem, ani pomyslem ta vzdálenost. Jen tím, kterak se leká tvá mužnost počinu, když do nich zří. Mně tváří v tvář, a paže své-li rozpneš, tajemno hmatáš, které vysílám. Kdybys je pocítil, svůj kořen podtneš a zahyneš – nepoznav tajemství. Jen vnější krásno znáš, co k tobě plyne, v ně všechen hleď, až libost unavíš. Mé daleko je v blízku tvém, leč, plynné, tvým srdcem projde, aniž o tom víš. 57

OSMIVERŠÍ. (Na novinářskou zprávu)
Pod Fudjiamou, před zbořeným chrámkem, uprostřed zahrad kosatců v třešňovém háji, v legendy zabrán prastarých vévodských rodů, střehoucích Nipon před vpádem evropské šedi, čím jemu, z posledních obránců domácích zvyků a věr, ba slednímu samuraji mohl být matný lesk vzdálených slavností, jemu, jenž zanícen svých jen si božstev hledí? Outkem jsou jako – však osnovou zůstaly průvody jarní s třešňovým květem, jež konány za zvuků šamicen. V úkony staré a skvostné vše vetká on, srdcem co hýbe. Čtyřverší posvátné, Uta, přemnohé opěvat může – i bědu – jež záchrany dojde tak. Skropíť ji vlastní svou krásou Uta, neb v pravdě: jím i šero i mrtvo je libé. 58

JINÉ OSMIVERŠÍ NA PŘEDEŠLÉ THEMA.
Veliká vážka, jež tu v letu svém nad poli rýžovými,rýžovými narazí v tvé znojné čelo, kterak později se ve vzpomínce tvojí zobrazí? Zda ucítíš tu prudkou představou poznovu jak by věru dotyk velkooké hlavy? Či slyšíš náraz ten? Ne – ale nad hlavou nějaké Nic se mihlo: to její křídel-blanek zázrak mihotavý. Tak všechno dění vešlo do básně. Nic, připomínka odhmotnělá, vidění, zázrak křídel duhových té skutečnosti, která odletěla. 59

TŘETÍ OSMIVERŠÍ NA TOTO THEMA.
Proč osmiverším, tážeš se, čtyřverší oslavuji. Proč mistrovu stručnou moudrost žáček zdlouhavě opakuje? Leč rci také, proč že se láme prut broskvoně, do vody vnořen? A proč, jsa opojen sakkim, zříš dvojnásob Fudjiamu? Mě Uta opájí mocněj: zní dvakrát a dvakrát jej říkám. Ó, proč v mojím srdci je lom jeho bezvnadný jako strom v zimě? Ó, proč jeho moudrost, hustou jak med, ředím v osm svých řádek? To proto, že soucitnost krás jim káže i na skalách růst... 60

JINOCH.
Zřítelnice horečné a kruté, pátrající do svítivých krajů. Mladý hochu na pokraji lesa, dívej se, dívej se, dívej! Z města vyšel’s neznámou hnán touhou, jakobys tu věděl o jistotě. Nedočkavě pomrkáváš, pátráš, horký dech letí a letí. Vše se leskne bledě – sametově: louky, kostelík a stádo ovcí – zdá se ti, i šalmaj že lze slyšet a výskavý chorovod ženců. Na pokraji břízového lesa hladíš mech svou hebkou dívčí dlaní, těžké, sladké zápolení bije... Šeptáš: Vše ve slově sloučit, jež by ton i čas i světlo stihlo, skrytý pořad všeho toho dění, přísný zákon, laskavost všech náhod – – pak bych byl nad věčnost moudrý. 63

DÍVKA.
Jsem sama konečně a patřit smím a slyším tlouci malé srdce své, co tichá odpolední krajina mě k sladkým rozjímáním zve. Kdo as tu kráčel dneska před ránem? Zda myslivec, jenž viděl odtud máj? Či smutný bohoslovec vyhlížel? Či pastevec hrál na šalmaj? Ó jak je všechno divné! Pode mnou vše jako jedním citem dychtivé a vše jak jedním přáním zvířené – a vše je jako ohnivé. Dva nízké břehy pojí můsteček. Tam kráčí žnečka, oči zaclání, a odněkud k ní volá divný hlas vábivé poslání. A mně se zdá, že ve všem jeden shon: v člověku, hmyzu, v řece, bystřině. Kam směřuje? – Ach, večer uložím, růměnná, hlavu v klíně sestřině, 64 a ona, starší mě a zkušenázkušená, mi všechno poví. Neboť hladoví mé nedočkavé srdce. Vějeť dnes tak divně vítr májový. 65

STAŘEC.
Léto je v plném hýření, a přece vím: podzim. Hlásí se v údech a v zbarvení polí se hlásí, v proudění vod a ve ptačích křídelek bití. Žloutne už všechno listoví; to patrno starci, zatím co mládež mní zírati v nejprudší rozpuk, bláhově věříc, přání že stejně je skutkem. Smířen však se vším oběhem a o cíli věda, odkud vše vycházívychází, a také o tom, kam spěje, klidně zřím pravdě v tvář, jedna mně roční je doba. Jedno jen ještě je zvědět – a před zimou ještě: Proč že těm jinochům, kteří tu kráčejí mimo, na rtech je otázka, poselství podivných bojů? A pak: zda také jsem toulal se krajinou zmaten jinochem jsa – a s takovým zápasem uvnitř, já, jenž tu nyní vím? Nestačí pamět již, běda, musím však zvěděti, musím! Neb nač bych byl jednal, trpěl i vlád’, když bych před smrtí nedoved’ říci, zda i já krásně jsem zmaten byl dřívedříve, než spatřil jsem moudrost? 66

STAŘECKÝ NÁPOR.
Hochovi, jenž marně se snažil, aby zvedl židli jednou rukou.
Dobrodějnou útěchu oslablých starců mohl jsem říci, a ty, dychtiv lichotek, byl bys ji přijal v nesmělém vzhlédnutí, pak, pokynuv pyšně, byl bys odcházel dlouhými kroky zdržuje chlapecký běh – a pak přeslavně spal. Já však jsem vzpomněl, jak zvedat jsem toužíval nadměrná břemena: Marně jsem napřel se, uřícen trval. – Když vztekle jsem kousal se ve rty a odpůrce zlostně a bezmocně měřil, tu nalhali: Pohnuls jím – Tož kopl jsem do tvrdé žuly a odešel, domnělý vítěz. Proto jsem řekl dnes: Sláb’s ještě příliš, ale učiň přiznanou slabost svou vzpruhou, miluj ji přísnou láskou, v kovářskou výheň ji ponoř, to v přísahy mužnosti své. Neslibuj nikomu příští svou sílu, sobě však věrnost slib. 67 Tys však tu stál jako káraný školák a potom jsi plakal. Odstrašením věru mnil jsi, co já zvětralým hlasem ti říkal. Nyní však vím: to sám na sebe v minulost volám; a letitá zkušenost dneška dvojníku mému je ničím. Opět se napírám marně a v zuřivém horlení trpce trvám, krvavé koušu své rty, zdrcen břemenem nadměrným. Pak, když jsem vysílen stanul, důvěřiv čekám a čekám – – Běda! kde jsoujsou, kdo by lhali mi, svojím že břímím jsem hnul? 68

***

Co vidím, zdá se mi, je pouze odlesk mdlý Co vidím, zdá se mi, je pouze odlesk mdlý
toho, co vidí jiní. Co slyším, chorálu je zlomek zapadlý z výsostných síní. Tak drobty zhrzenými sytím bědný hlad. Hladový artist šidný, neumím trpěti. Jen utrpení lhát a život bídný. Snad druhdy přivalí se všechna bohatost neopatrné chvíle. Neumím rozpoznat, zda talmi je či skvost v té bludné síle. Svým očím nevěřím, nevěřím uším svým – je vrchol, spod, v co zírám? Umořen chudobou, pohrdám bohatstvím, hladovím, neumírám. 69

TVRDÉ PŘIPOMENUTÍ.
Ne zpověď! tolik gest je kromě toho, a v nich je ve všech přiznání. Ne srdce rvát a nežalovat mnoho, že z Edenu jsme vyhnáni. Chceš soucit? – To jest úděl ledakoho. Ber housle! Tvrdá ruka nechť je ladí. Měj čivy z ocele – jdi hrát! A hra tvá k zpovědi nechť jiné svádí... Měň toninu! Měň tisíckrát – a v jejich vlastní srdce vejdi kradí. Zpověď? Ne na trhu ni v zpovědnici. Je všude někdo, jenž by chtěl tě vidět pokorného sklánět líci. Jsme každý srdcem karatel. A proto pozor, sdílná duše snící! 70

PROSPEKT.
Do zeleně sladká průrva blyští. Staré lípy. Loubí. Nebe v kráse. Z bílé skály potůček se prýští, do zeleně sladká průrva blyští. Žiji zase. V daleku se kypří louka jedna, loubí, sladké špalíry se plazí. Tůň jak bílým bludem bublá ze dna. V daleku se kypří louka jedna. Dnové blazí! Země dýchá – – A mě stromy vznesly blízko k nebi. Z perspektivy obří rovina se v klidných čarách kreslí. Země dýchá – A mě stromy vznesly. Dnové dobří! Říkám si: Teď milenka mě uzří, mocně, operutěná, se vznese. V záři cele rozkošné mě uzří. Říkám si: Má milenka mě uzří.... Modro pne se. 71 Světlo praští. Nad květnatá luka vzduch se vrství průhledný a září. K zemi, která pod úrodou puká, srazila mě přísná ruka. K zemi padám tváří. 72

ZAHRÁDKO, ZAHRÁDKO BLEDÁ – – –
Zahrádko, zahrádko bledá za strusek hromadou, kdo tebe obdělává, čí oči pro tě žhnou? Kdo svoje štěstí v tebe a naděj vložil svou, zahrádko, zahrádko bledá za strusek hromadou? Za plotem žitná jsou pole stydlivě zelená, za tratí lesík volný. Krajina stopená v májovém slunci. Víš to, že vedle prostřená za plotem žitná jsou pole stydlivě zelená? A ještě troufáš si žíti a ještě doufáš snad, že bude tu hrášek klíčit, vysoké stonky hnát k azuru lilje bílá a šípek se vypínat? Ty ještě troufáš si žíti, ty ještě doufáš snad? Všechno tu posype popel, zalehne všechno prach. I úporně vybranou stezku i šípečku sporý nach i lilií běl, tvou duši, zemřelou v bažináchbažinách, zasype fabričný popel, zalehne fabričný prach. 73

BEZ NÁZVU.
Zrak zavlhl ti včera – a zavlhá ti dneska. Bylo jaro tehdy, dnes podzim je. Den včerejší lze kouzlit: pacholík slunci tleská. Leč dnešek třeba žíti: je v pozdním podzimě. Chceš po radosti zvídat, již vykřikuje dítě? Tíseň listopadu chceš zvládnout zákonem? Jdi k oknu, vyčkej slunce a pij je na úsvitě. Slyš v noci, kterak podzim se bije se stromem. Zrak zavlhne ti ráno i večer zavlhne ti. Co je původ slzí, co Proč a Nač? Dít’ nelze prostnost štěstí, jež v slzách vyplyne titi, ni smutku, který němě tě vede v tichý pláč. 74

VEČER.
R. Š.
Hladím ti vlasy a dívám se na ruku hladící, kterak je šťastna, hladím tvou tvář pak a dívám se na ruku hladící, kterak je šťastna, mluvím ti slova a vidím je, kterak tvým přijetím všechna jsou šťastna, pohlížím k hvězdám, jsou šťastny, že pod nimi bdíš. Svěřuji noci svých lazurných laskání čistotu, svěřuji noci neobmyslnost svých cest, říkám váhavou jistotu do modré noci, pochybnost věrnou a úzkosti z možností jasných šepci té noci – pohlížím k hvězdám – a vím, že noc uvěří mi. Kterak bych poznal svou bezpečnost, kdybys ji podalo, hluboké nebe, kterak bych zvěděl, že doufání moje mi nevzalo přízeň tvou, nebe? Kterak dáš poznat, že svoluješ, abych se upiat směl, hluboké nebe, k pozemské lásce, jež zdá se mi branou v tvůj mír? 75 Hladím ti vlasy – a chvěje se ruka má hladící štěstím a bázní, hladím ti tvář pak – a chvěje se ruka má hladící blahem a strázní, mluvím ti slova – a v štěstí svém chvěji se úzkostí, pohlížím k hvězdám, jest mi, že sním a že procitnu docela sám. 76

PAPRSEK NA RUCE.
Čím dojímáš mě, ty, jenž nemluvíš a v jehož cestu dlaň má náhodou se sune, jenž neúmyslně, v bezstarostnosti slunné ses dotek’ ruky mé – čím jsem ti já? Ach čím, ach čím – míň nežli paria, jímž pohrdal bys; neb ty neznáš pohrdání. Úzkostná vděčnost má rozchodu nezabrání. Vybídnout nesměl jsem, zabavit neumím. Tvé vlny nezřené jsou jako bílý dým, jenž tajně uniká ze stříbra rozlitého. Bezhlesní poslové lepšího bytu mého, již odhodláni jsou,jsou odejít ve chvíli. Jen krátce, krátce. Pak se odchýlí tvá strmá dráha dál a po ní nezbude tu leč přísná hrozba: Znovu splyne někdy v letu vzkaz pilným se mnou, hříšným člověkem. Zbloudilý paprsku, jenž dotekem svým němým varovals a potom k jiným spěchal, jenž na dlani mé otisk palčivý jsi nechal, zjevením jest tvá němá rozmluva. Leč já – kdo jsem? – A co je cesta tvá! 77

NA PŘÍŠTÍ ZKLAMÁNÍ.
– – A řeknu „dále“. – Tiše tři staré slečny vstoupí v malinkých kloboučcích, v krajkových mantilkách, a ve vrásčitých rukou, oblečených v nitěné rukavice bez prstů, tři psaní donesou. Na tři své taburety usadím je a psaní beze slova otevru. A v každém, v každém bude po zklamání. Přečtu a odložím a řeknu slečnám: „Zda vstaly jste dnes, slečny, dosti časně, by viděly jste mlhu, jako já? A nyní, hleďte, jaký máme den! A to je, že se blíží konec října. Bydlíte dozajista na obvodu a máte pěkný poděděný domek. Máte as každá svoji ložničku, z nichž v jedné voní po resedě, v druhé snad po levkoji, v třetí – možná, možná – jablky pečenými. – V devět hodin sejdete do jídelny ke kávě a stará služebná vám posluhuje. V jídelně, na tapetách věnečkových jsou daguerrotypie vis-à-vis. 78 Vy, slečno, posedíte na pohovce a vy dvě druhé v malých lenoškách. A v jídelně je elipčitý stůl. A je tam skříň s vídeňským porculánem a s čajovou soupravou, souveniry a kotillony, pěkně urovnanéurovnané, a hračky, které vyšly trochu z mody. A je tu spinet na tenoučkých nožkách – leč stojí pevně – hraje se naň lehce, a jeho zvuk je křehký, jakby věděl, že spinet také vyšel trochu z mody. Tu zvolna, zvolna srkáte svou kávu a hovor – ne, nechci být nediskretní. Před domkem máte malou zahrádečku. Tam odejdete potom, obnovíte veliké kytice z poctivých květin, jež umístíte do vás velmi štíhlých, z modrého, průsvitného porculánu. Vy, slečno, dozajista máte správu nad spíží. Dáte služce konfitury, vydáte vejce, máslo, bílou mouku a nařídíte pro dnes omelety. Polední vůní dům pak jme se vonět a drobným hlukem zpívá, jak lze slýchat v té vybranosti jen kde není dětí. 79 A po obědě trochu spánku ovšem a velké ticho, které nesmí rušit ni kočky předení – a to je dobře. Ke čtvrté přijdou dobré přítelkyně, k páté se v této době klade soumrak i začne šerá hodinka – můj bože – a venku, kolem domku, padá mlha a chladno trochu vlhké, o němž vy však v svém domku víte jenom tak, že pokoj je ještě mnohem, mnohem útulnější. A k šesté konečně se rozžne lampa a kuchyně zas počne drobně hlučet. Pak malá procházka ve třech, pak večer. Teď věru nevím, co děláte večer – –“ „Totéž, co činí jiné staré dámy,“ nejstarší řekne, ta, co nejdál sedí. „Lína si vyšívá, Evžena někdy nám zazpívá a já čtu noviny. Čtu někdy pro sebe a někdy nahlas. Pak jdeme spat. Chodíme brzo spat.“ Já dodám: „A je ticho v celém domě.“ Možná, že nejmladší pak tiše poví: „Můj bože, ticho, ano – a teď v říjnu neb v listopadu dáme dvojí okna, jsouť noci mlhavé. A tak je tišej’. 80 Leč kterak znáte rodinný náš domek?“ A já se přiznám, že ho vůbec neznám. – Tu vzpomenu si, že jsem hostitelem, postavím kalíšky a na vybranou dám slečnám Cacao a Maraschino. Připijem si – a ta, jež byla ticha až dosud, narovná se, ruce něžně položí na stůl, usměje se, řekne: „V těch psaních, doufáme, jsou dobré zprávy?“ „Ach, takové – nač o tom nyní mluvit. Psaní – nu, psaní. – Smím vám ještě nalít?“ A bůhví, nač že budu tehdy myslit. Snad na nic – a jen hledět přese střechy a dívat se, jak znovu mlhou vlhnou. Pak slečny vstanou, vzdají preciesně Cacau, Maraschinu svoji chválu a pozvou mě. A potom budu slyšet, jak po dřevěných schodech sestupují svým opatrným, váhajícím krokem. A já si řeknu: Podzim, zima, jaro. 81

PODZIMNÍ UKLIDNĚNÍ.
Ne, nevěř, drahá, to je klamný cit, to není jaro, ne, je podzim na sklonu. Však věř, lze radost mít i z odkvetlých a prázdných záhonů. Jsi smutna. Tedy chtěj – a přemění se světlo u lesa. Ne v pestrém listoví, leč v jarní zeleni si bude hrát, si smavě pohoví. Jsi šťastna teď? A já svým podzimem se k tobě blížil v kraj, kde pestří ptáci dlídlí, a v šťastném srdci mém zbájené jaro tvé se usídlí. Zbájené jaro – – – Ty, své ruce teď mi dej a slovo rci, jež radost zkonejší! V podzimní pravdu hleď! A rci, zda jaro tvé je krásnější? 82

PROCHÁZKA.
Osyky v poledni hoří. Je bezvětří. Vane ticho. Smělost, již květiny při bouřích našetří, zpívá mi. Jdu a hluboce dýchám. Zpívá mi uzrání sveřepé mladosti, skromně chválí pozornou váhavost, velebné radosti čekání. Jest, že kraj tomu svědčí. Jakoby mohutněl v neklamném bezpečí, tich a krásný, čekal a doufal, že píseň ta usvědčí spěch a lež. Horám chce se však tančit. Nechtějte, pahorky, osvědčit závratí prudkých vzmachů radostný vznik. Neboť veleben – rozvrátí sebe sám. Ticho! Nercete slova! 83 Neboť co na rtech se chvěje jak motýlí sudba jemná, neskanouc nikdy, a kterou již ve chvíli svane van, toť jsou radosti pravé. Neboť co nikdy se nerozdá v neskladu tance, hymny, co tak jest slibemslibem, jak červánky západu slíbí den – toť jsou radosti věčné. Osyky v poledni hoří. Je bezvětří. Mraky stojí. Jarost lze slyšet, již bohatě našetří zniklá bouř. Bože! – Naslouchám tichu. 84

KRUH.
Konečně znám skvostnost západů. – Neboť již netřeba počítipočíti, a proto již jiter netřeba, která vždy pošlehla znovu. Večery nejsou mi mezníky – v červáncích nekvapně vplovu v čarovný kruh, jejž jsem konečně uzavřel. Západ pak jihne v něhu, jež věčnost stihne. Do oken kyne mi s úsměvem večer a bez bázně rozchodu se rozvine v hladké bezvětří večerní vanutí v lese. Blažen, kdo v bezpečné dohodě se zítřkem do zítřka nese podíl svůj dnešní a neváhá setrvat v odmlce chvíle. Projít jest míle, míle – – – Násilí rozluky se dnem již neznám; však večery prodlouží ten den v kouzlo věčných splývání, a já se v nich blaženě vracím z bývalých bludišť svých veselí v čarovný kruh, v němž se ztrácím. Nečekám, nehledám, nechvátám – 85

Z VILLY ZASVITNOU OKNA – – –
Z villy zasvitnou okna. A řeknou mi: „Radosti rodinného krbu; hedvábnost přátelských schůzek; popěvky samovaru.“ Budu samoten v noci. A odpovím: Vzpomínám. Bylo jedno léto, jedno, jediné léto a bylo velmi krásné. Na to zahradní dvířka, jež potichu otevře bledá dívčí ruka: Máme teď astry – a ráno docela bledá mlha v bledost zulíbá astry. Leč k deváté, příchodem paniným a slunce, aniž se nadějem, je tu opravdu, opravdu jaro. Sotva vzpomenu, možná, že kdysi nechodil nazdařbůh jsem tudy. Odpovím: Často jsem kráčel v hovoru s vaší paní. Cíl byl chůzi a řeči. Co zbylo jara jen tehdy, ještě v září! Vzpomínám nehořce; vděčím. Bylo to velmi krásné. 86 Září samo pak poví – a z vinic to poví a sladkým zmdlením řekne: Hony – a pomalu říjen. Město omládle hlučí. Všichni zvykáte znovu – a osmahlí trochu a trochu rozpačití. Se smíchem venkovským ještě začínal život v městě. Řeknu: Přived’ jsem milou. A byla jak kytice jasných květů polních, smála se, voněla bezem, pšeničnou vůní takže. Pyšně jsem se s ní vodil. A smála se vesele syrovým světlům svítilen na promenádách. Bylo to velmi krásné. Potom zabučí stáda: Jsou nyní pastviny jakby vděčné za to, že se již dočkaly září. Ptáci, hotovi k letu: kterak dočkati, kterak? Uletět! Vydat se s rodinou a rodem na svatby o velkých svátcích! Jaká je změna krásná! 87 Bledá ruka, již neznám, zavřela dvířka a do temnoty vzdychla: To je už docela s bohem. – – S bohem –, odpovím mírně. – Rozuměls?“Rozuměls? – Ano, ano. – Ve ville svítí – a jako v udivení zaskřípne rezavý zámek: – Bylo to velmi krásné. Světlo s hůry mě vzruší. Vzhlédnu – a v údivu vztáhnu ruku: Hvězdy! Zapomněl jsem na vás? – Řeknou: Jak, ty chtěl bys k nám vzhůru? Povím: Ne, to jen maní ruka tak míří. Já nechtěl, leč se dívat. – Zmlknou, nevzpomenou již. Bude to tolik krásné. Echo, zpozděné, řekne: – A byla jak kytice jasných květů polních. Kdo že, kdo že to pravil? – Běda! –, zašepce ticho. Já snad odepřu hlavou. Snad –. Ale jistě pak zahledím se vděčně do vinic, do zahrad, k lesům. Bude to tolik krásné. 88

USMĚVAVÉ ODŘÍKÁNÍ.
Pojednou víš: dost již vešlo i světla i vzduchu i vůně – zavřeme okna, příliš krásný by večer byl, který se čeká. Zavřeme okna! I nastane: nějaká shoda, tak vlídná, tak měkká obejme náručím matčiným. Trochu je bledá a dojímá tolik – snad trochu stůně. Tolik je vlídná. Má zavlhlé oči. Nemluví, jenom se dívá. Jaký má pohled –! Nic nechce. A mně se zdá: dlouho jsem hledal; vešla, že zavřel jsem okna. – Chtěla často sem – já jí však nedal, neboť dosud jsem okna měl dokořán do jiter. Nyní se stmívá. Večer. – A tehdy, jak počíná.počíná, pozná se: k čemu? Co ještě lze dobýt? – Zavřena okna – již vešlo dost i vůně i vzduchu i světla. S břízových podnosů trochu povadlé vezměme věnce, které laskavě spletla za dne nám sestárlá náňa – a jměme se jimi svůj příbytek povděčně zdobit. 89 Ano, je po nich mdlo trochu, tak jakoby v skleníku. – Tmavo též naléhá za skly – nestrachuj se – okna zavřena. Vnesli sem lampu; teď na stole bzučí a hoří a je to v té obřadné výzdobě tak jako sesláblé volání ze zahrad, z vinic a z moří a jakoby zvážnělá ozvěna švarných a bez bázně zdravic, jež polnicí v útoku třaskly. Co ještě? – Všechno chceš slyšet? Všechno jak šlo a jak bylo? – Buď tiše, buď tiše! Možná – já nevím – snad – jistě. Ba jistě! – a všechno, co žito, se odhodlá ve vlídnou shodu, a je to jak neznámý mumraj, jejž pěkné zřít ze zdola schodů, když z taneční síně jde obřadně procházkou pod cypřiše. Es war einmal... Nikdy v těch slovech již nepodezřím zavzlyk chudácký výčitek slabých, nýbrž jevištěm vstane mi, které je zklížené z latěk a pomalované a po němž jde bez hlesu za dnem den. – A to světlo, jež schytáno, jevištěm vane – léta se opáčí; tmavo jich naléhá za skly, leč jasní se moudrostí. Rád bych 90 pobyl už navždy v té nehořké illusi rána, kdy sunou se mimo v magickém světle – jež vzpomínkou – všechny mé vzpomínky nevroucí marnem, tak jako večerní jistota nového dne; neboť bolel by chlad, který sestoupil, uvítán rád po dni parném, kdybychom neznali, horoucí slunce že nezašlo v nevrátimo. Ó ne! Dost věru je schytáno vůně i vzduchu i světla, že všechno, co projde tu nyní, je vkotveno v dnešku, ač plaše jen včerejškem spělo. Povadlých věnců pach koná, že hmatati lze dnes, co dřív jen se chvělo vidmem – a taký je večer: uzrálá jakoby jabloň, uzrálá – neodkvetlá. Všechno se navrací. Divák, v tom ovzduší divadla do křesla schýlen a bystrých zraků, dnes teprv zná ladnost a zákonnost hry té a nebojí se. – Je to hra. – Ve všech překážkách „uvaž!“ je skryté, oklikou ladnou, co podezřel zblouděním, kterým byl zmýlen – – – 91 Ale co bývalo okrasnou radostí, radostí stejnou je nyní. Zavřeme okna, by nevyšla! Dost je tu vzduchu i světla i vůně. Radosti! – trochu je bledá – a dojímá tolik – snad trochu i stůně. Obejmi, chorá, a ozdrav! Obejmi, dobrodiní! 92

VODNÍ NÁDRŽ.
Z otvoru trubky jak vzdor vytryskne do hříšné výše a jako vzdor zavile střádaný, rozbit je nehybnem. Tiše se roztřásní v slzavý déšť. A krůpěje padají, padají – vzdor mrtvý v zedrané pýše. V kamenné náručí své je pojme a konejší bassin: Přijímám nestřídmý vznos, když zpopelněn, ubit a zhasen již neví, kde hanbu svou skrýt. Bičují slzy mou hláď; kdo v ní splynul, je smířen a spasen. Uklidním výčitek hořkost, neboť rozpustím v mihavém varu, co zůstalo z roubení vůle a v hloubi, co náleží zmaru, já ukryji milosrdně. Rozvedu od časna věčno a zbráním jim ve zhoubném sváru. V měsíčním svitu, když čas, ethernou mlhou se zdvojím, hrubý kov divošských vzpour se promění mudrctvím mojím v ladný třpyt kamejí. Soudcem a smírčím jsem já, rozvádím, ale též pojím. 93 Plní mě slzavý déšť. Leč jako úsměv, tak je ti hladina moje, a hravým zdám se být. Nade mnou letí nízko a rozkošně pták. A těšitel starostí zlých, nesu drobounké lodičky dětí, které mě rozmarně brázdí a které jsou veselé tak. 94

BLAŽENÝ ROZVRAT.
V peřestých vidmech skla světlo si pohrává, záře, jež vytryskla, slábne, leč vzhoří rozbita v duze své. Zázraky tvoří duhový klam, zapřev hmotný svůj rod. Z dřeva se řine ton. Vytéká do prázdna, vítězně zavládne, uniknuv tíži. Etherným vlněním světy se svíží.svíží, nad hmotou sladce je vítězem zvuk. Sevřena křišťálem, leniva, nečinna vůně je. V nestálém povětří vzdme se, v nesmírnou řídkost pak obsah svůj vnese. Prostorů dutost jím naplněna. 95 Vodotrysk dospěje ve vod svých rozbití, páry a krůpěje cílem jsou vzmachu. Slova má vysvoboď, bože můj, z prachu, nikdy kéž nestrnou v syrový klad. Dříve než formy lad zhustil má vzepření, kéž mohu odolat nástrahám země. Nechť jako tušením ozvěny je mně jistota myšlenky, vidoucí cíl. V zápětí výtrysku zmizte, mé zámysly, tak jako do písku vtištěné stopy. V záchvěvích nehmotných potom se vzchopí tajemství řeči mé, hvězdný jak prach. Kéž bych byl částí tvou, jiskrné padání! Mlžným ať prachem zvou všechen můj podíl, nechť řeknou: stínů blud duch jeho zrodil... Rozplyň se v tobě můj jiskrný pád! 96 Jen jako v podjaří zatuším úrodu. Naděje nezmaří beztvárna kouzel. Oproštěn od tíhy, které se vzpouzel, duch můj se rozjaří, lehčí jak dým. Vyvrátí kořeny. V dobytý, přísný kraj vydá se blažený. Zřekne se lehce – Co říci nedoved’, říci již nechce. Zaklesne slovo své v odmlčení. 97 OBSAH:
I. Louky před okny
Popěvek k jarní zeleni5 Kruh světla pod stromem6 Deštivé ráno7 Před svítáním prvního máje8 Před polednem9 K taneční hudbě10 Měsíčný svit12 Zítra13 Dobrý sadař14 Na příští jaro17 Na příští radost19 Věnování22 Chvála bratřím a sestrám23 Výzvědná hlídka24
[99] II. Zastávky na procházkách
Jean Baptiste Chardin29 Antoine Watteau32 François Boucher33 Jean Honoré Fragonard34 Gustave Courbet * Pohřeb v Ornans36 Edouard Manet * Snídaní na pažitu37 Malířova píseň39 Vzývání41 Večer před započetím42 Le déjeuner sur l’herbe44 Musée de Cluny47 Stará kniha, vyňatá z příhrady52 Salome55 Na rubu ženského portretu57 Osmiverší * Na novinářskou zprávu58 Jiné osmiverší na předešlé thema59 Třetí osmiverší na toto thema60
[100] III. Dočasné jistoty
Jinoch63 Dívka64 Stařec66 Stařecký nápor67 ***69 Tvrdé připomenutí70 Prospekt71 Zahrádko, zahrádko bledá – – –73 Bez názvu74 Večer * R. Š.75 Paprsek na ruce77 Na příští zklamání78 Podzimní uklidnění82 Procházka83 Kruh85 Z villy zasvitnou okna – – –86 Usměvavé odříkání89 Vodní nádrž93 Blažený rozvrat95
E: jf; 2006 [101]