PROCHÁZKA.

PROCHÁZKA.
Osyky v poledni hoří. Je bezvětří. Vane ticho. Smělost, již květiny při bouřích našetří, zpívá mi. Jdu a hluboce dýchám. Zpívá mi uzrání sveřepé mladosti, skromně chválí pozornou váhavost, velebné radosti čekání. Jest, že kraj tomu svědčí. Jakoby mohutněl v neklamném bezpečí, tich a krásný, čekal a doufal, že píseň ta usvědčí spěch a lež. Horám chce se však tančit. Nechtějte, pahorky, osvědčit závratí prudkých vzmachů radostný vznik. Neboť veleben – rozvrátí sebe sám. Ticho! Nercete slova! 83 Neboť co na rtech se chvěje jak motýlí sudba jemná, neskanouc nikdy, a kterou již ve chvíli svane van, toť jsou radosti pravé. Neboť co nikdy se nerozdá v neskladu tance, hymny, co tak jest slibemslibem, jak červánky západu slíbí den – toť jsou radosti věčné. Osyky v poledni hoří. Je bezvětří. Mraky stojí. Jarost lze slyšet, již bohatě našetří zniklá bouř. Bože! – Naslouchám tichu. 84