DÍVKA.

Richard Weiner

DÍVKA.
Jsem sama konečně a patřit smím a slyším tlouci malé srdce své, co tichá odpolední krajina mě k sladkým rozjímáním zve. Kdo as tu kráčel dneska před ránem? Zda myslivec, jenž viděl odtud máj? Či smutný bohoslovec vyhlížel? Či pastevec hrál na šalmaj? Ó jak je všechno divné! Pode mnou vše jako jedním citem dychtivé a vše jak jedním přáním zvířené – a vše je jako ohnivé. Dva nízké břehy pojí můsteček. Tam kráčí žnečka, oči zaclání, a odněkud k ní volá divný hlas vábivé poslání. A mně se zdá, že ve všem jeden shon: v člověku, hmyzu, v řece, bystřině. Kam směřuje? – Ach, večer uložím, růměnná, hlavu v klíně sestřině, 64 a ona, starší mě a zkušenázkušená, mi všechno poví. Neboť hladoví mé nedočkavé srdce. Vějeť dnes tak divně vítr májový. 65