STAŘECKÝ NÁPOR.

Richard Weiner

STAŘECKÝ NÁPOR.
Hochovi, jenž marně se snažil, aby zvedl židli jednou rukou.
Dobrodějnou útěchu oslablých starců mohl jsem říci, a ty, dychtiv lichotek, byl bys ji přijal v nesmělém vzhlédnutí, pak, pokynuv pyšně, byl bys odcházel dlouhými kroky zdržuje chlapecký běh – a pak přeslavně spal. Já však jsem vzpomněl, jak zvedat jsem toužíval nadměrná břemena: Marně jsem napřel se, uřícen trval. – Když vztekle jsem kousal se ve rty a odpůrce zlostně a bezmocně měřil, tu nalhali: Pohnuls jím – Tož kopl jsem do tvrdé žuly a odešel, domnělý vítěz. Proto jsem řekl dnes: Sláb’s ještě příliš, ale učiň přiznanou slabost svou vzpruhou, miluj ji přísnou láskou, v kovářskou výheň ji ponoř, to v přísahy mužnosti své. Neslibuj nikomu příští svou sílu, sobě však věrnost slib. 67 Tys však tu stál jako káraný školák a potom jsi plakal. Odstrašením věru mnil jsi, co já zvětralým hlasem ti říkal. Nyní však vím: to sám na sebe v minulost volám; a letitá zkušenost dneška dvojníku mému je ničím. Opět se napírám marně a v zuřivém horlení trpce trvám, krvavé koušu své rty, zdrcen břemenem nadměrným. Pak, když jsem vysílen stanul, důvěřiv čekám a čekám – – Běda! kde jsoujsou, kdo by lhali mi, svojím že břímím jsem hnul? 68