STAŘECKÝ NÁPOR.
Hochovi, jenž marně se snažil, aby
zvedl židli jednou rukou.
Dobrodějnou útěchu oslablých starců mohl jsem říci,
a ty, dychtiv lichotek, byl bys ji přijal v nesmělém vzhlédnutí,
pak, pokynuv pyšně, byl bys odcházel dlouhými kroky
zdržuje chlapecký běh – a pak přeslavně spal.
Já však jsem vzpomněl, jak zvedat jsem toužíval nadměrná břemena:
Marně jsem napřel se, uřícen trval. – Když vztekle jsem kousal se ve rty
a odpůrce zlostně a bezmocně měřil, tu nalhali: Pohnuls jím –
Tož kopl jsem do tvrdé žuly a odešel, domnělý vítěz.
Proto jsem řekl dnes: Sláb’s ještě příliš, ale učiň
přiznanou slabost svou vzpruhou, miluj ji přísnou láskou,
v kovářskou výheň ji ponoř, to v přísahy mužnosti své.
Neslibuj nikomu příští svou sílu, sobě však věrnost slib.
67
Tys však tu stál jako káraný školák a potom jsi plakal.
Odstrašením věru mnil jsi, co já zvětralým hlasem ti říkal.
Nyní však vím: to sám na sebe v minulost volám;
a letitá zkušenost dneška dvojníku mému je ničím.
Opět se napírám marně a v zuřivém horlení trpce trvám,
krvavé koušu své rty, zdrcen břemenem nadměrným.
Pak, když jsem vysílen stanul, důvěřiv čekám a čekám – –
Běda! kde jsoujsou, kdo by lhali mi, svojím že břímím jsem hnul?
68