II. (Malířova píseň)

Richard Weiner

II.
(Malířova píseň)

Nechť činím jakkoliv, mně vždycky splyne v můj souzvuk každá skvrna s ostatními. Tak svátkem jedinečným je má práce. Jsem u cíle. Už není třeba rvát se, co dím, toť slova moje. Kráčí s nimi mé krásno. Vedle něho neznám jiné. Vím, krásné je, co svojím štětcem tvořím. Ó, jaký pocit, že ten souzvuk zřejmý je výrazem jen mojí krásy vlastní! Vždy znovu každým rozmachem se zšťastní mé srdce. Bože Štěstí, věčně přej mi, bych nevyčerpal nitra, v něž se nořím. Teď vzpomínám těch dob, kdy, jako ptáče létat se učíc, sleduje let druhůdruhů, a postřehnuvši um jich, v srdci zplesá a vlastní cestou vzlétne nad nebesa, já zrakem bloudil v světa šírém kruhu a hoře mnoho zakusil a pláče, těch vida výši, jichž jsem nedosáhal. A když jsem rukou neumělou zkoušel, 39 druh ovšem zrcadlil se vedle druha, leč barva kalná byla, kresba tuhá. Tu mistr vedle mistra cestou svou šel – Já netmelil jsem, já jen chabé spřáhal. Až jedno jitro přišlo. Světla příval zabolel v očích. Srdce zabolelo tak úžasně, neb myslil jsem, že není již možno mi,mi dojíti vykoupení. I řek’ jsem: Naposled! – Jak světlo zelo, já maloval a já svou píseň zpíval. Jak všechno nyní v mojí kráse splývá. A každý rozmach, každá příští chvíle mi zjeví nové krásy mého nitra. Ó, bože Štěstí, přej, by také zítra i na vše časy zářila v mém díle má vnitřní zář – a jí nechť neubývá. 40