SALOME.

SALOME.
V průvodu chůvy směla vyjíti. Zří v dětském udivení do plesa, v němž vlídný měsíc počal zářiti. A potom zaplanula nebesa. „Chci vylovit ten bílý kotouč, Ruth.“ „To nelze však!“ – Poslušně usedla a se svolením chůvy váhavě své nožky smáčí. A jak zahlédla malého brouka lézti po trávě, dí: „Milá Ruth, kdo by mu ublížil?“ „A slyšíš? Psi. To jistě mají hlad.“ A zatím byl to štěkot šakalí. „Či žízní?“ – Závoj mrak se tence sklad’ a měsíc zněžněl jím. Teď výskali si šťastní lidé někde ve městě. A ticho pak. Myrt, resed, růží pach se přitoulal sem, vánkem pošlehnut, a hustý, hmatný skorem v dáli táh’. I volal kdos. – „Zda slyšíš zpívat, Ruth?“ A chůva pravila: „Toť Jochanaan.“ 55 Spala pak dětským spánkem, beze sna, Salome po té lázni líbezné, svírajíc přikrývečku. – Bezhlesná šla modrem noc, k zítřku, v němž nalezne svou bílerušnou smrt. 56