SALOME.
V průvodu chůvy směla vyjíti.
Zří v dětském udivení do plesa,
v němž vlídný měsíc počal zářiti.
A potom zaplanula nebesa.
„Chci vylovit ten bílý kotouč, Ruth.“
„To nelze však!“ – Poslušně usedla
a se svolením chůvy váhavě
své nožky smáčí. A jak zahlédla
malého brouka lézti po trávě,
dí: „Milá Ruth, kdo by mu ublížil?“
„A slyšíš? Psi. To jistě mají hlad.“
A zatím byl to štěkot šakalí.
„Či žízní?“ – Závoj mrak se tence sklad’
a měsíc zněžněl jím. Teď výskali
si šťastní lidé někde ve městě.
A ticho pak. Myrt, resed, růží pach
se přitoulal sem, vánkem pošlehnut,
a hustý, hmatný skorem v dáli táh’.
I volal kdos. – „Zda slyšíš zpívat, Ruth?“
A chůva pravila: „Toť Jochanaan.“
55
Spala pak dětským spánkem, beze sna,
Salome po té lázni líbezné,
svírajíc přikrývečku. – Bezhlesná
šla modrem noc, k zítřku, v němž nalezne
svou bílerušnou smrt.
56