STARÁ KNIHA, VYŇATÁ Z PŘÍHRADY.

STARÁ KNIHA, VYŇATÁ Z PŘÍHRADY.
Třicet let jsem netknuta stála v příhradě. Moje desky z kůže svinské, hnědéhnědé, a moje růžky z pergamenu jsou nedotčeny. Nebliž se ke mně s myslí temnou. Jak mě svírá ruka tvá, chtěla bych, aby šla se mnou tvoje víra. Pozorně čti zlacený titul vtlačený mezi ornamenty z mřížek, které zlaceny rovněž. Nalistuj nyní první stránku: Zkoumání představ, které máme o všem krásnu, s doplňkem o tom, jak jeví se dobro všeho druhu. Dobrý tisk, viz, červenou barvou, mezi tím krátké černé řádky – byl tak zvyk – a v titulů věnci vidíš teď jméno autorovo. Rytinka nad vším: krásná paní, jacís líní kloučci jí u nohou. Doba je zrání. Čti však nyní! 52 Sečkej ještě! Říci chci díky, že jsi mě vyňal a chceš čísti bez úskoku, za řádkou řádku, útěšný traktát mého mistra. Člověk byl dobrý. Poznal v davu krásu pravou. V kráse žil. Úsměv mu zkrásnil tu hlavu přemítavou. Černou nosil sutanu, bílý kolárek. Úzký v ramenou byl, štíhlý v pasu. Nesmlčím tobě, často že dostal vonný lístek... Bůh byl mu mistrem ve své síle nejlibějším. Zákonnost, zjevenou v božském mu díledíle, hledal v zdejším. Pedantem nebyl. Veselé kůzle stejně měl v lásce jako obraz hollandských mistrů. Jeho krásu našel. Giottovu svatost přes to chápal. Ve všem však hledal úpěnlivě onu krásu, planoucí přírodou věčně a živě, navzdor času. 53 Jasné oči měl; těmi patřil hluboko v nitro, krásno hledal pod hládí. Ohlas pak jeho rhytmu radostně vítal na povrchu. Zhrdáním ale stihal krutým bez ustání šalbu, jíž nad nitrem nicotným, dutým, lživé zdání. A co tiše v salonku smyslil v starém svém křesle blíže krbu, zatím co v těžkém svícnu z bronzu hořela svíce, ukapujíc, vloženo v žluté moje listy. Slovo slabé přece ti zjeví, jak dobrý a čistý byl můj abbé. Děkuji ti, že jsi mě vyňal. Blaze mi, zatím co se smýká po mně jarní paprsek slunce. V starobě svojí, jak jsem šťastna! Kéž, až’s mě poznal, faleš světa šťastně míjíš. Kéž je ti pobídkou každá má věta. A teď čti již! 54