DÍVKA.
Jsem sama konečně a patřit smím
a slyším tlouci malé srdce své,
co tichá odpolední krajina
mě k sladkým rozjímáním zve.
Kdo as tu kráčel dneska před ránem?
Zda myslivec, jenž viděl odtud máj?
Či smutný bohoslovec vyhlížel?
Či pastevec hrál na šalmaj?
Ó jak je všechno divné! Pode mnou
vše jako jedním citem dychtivé
a vše jak jedním přáním zvířené –
a vše je jako ohnivé.
Dva nízké břehy pojí můsteček.
Tam kráčí žnečka, oči zaclání,
a odněkud k ní volá divný hlas
vábivé poslání.
A mně se zdá, že ve všem jeden shon:
v člověku, hmyzu, v řece, bystřině.
Kam směřuje? – Ach, večer uložím,
růměnná, hlavu v klíně sestřině,
64
a ona, starší mě a zkušenázkušená,
mi všechno poví. Neboť hladoví
mé nedočkavé srdce. Vějeť dnes
tak divně vítr májový.
65