Z villy zasvitnou okna.
A řeknou mi: „Radosti rodinného krbu;
hedvábnost přátelských schůzek;
popěvky samovaru.“
Budu samoten v noci.
A odpovím: Vzpomínám. Bylo jedno léto,
jedno, jediné léto
a bylo velmi krásné.
Na to zahradní dvířka,
jež potichu otevře bledá dívčí ruka:
Máme teď astry – a ráno
docela bledá mlha
v bledost zulíbá astry.
Leč k deváté, příchodem paniným a slunce,
aniž se nadějem, je tu
opravdu, opravdu jaro.
Sotva vzpomenu, možná,
že kdysi nechodil nazdařbůh jsem tudy.
Odpovím: Často jsem kráčel
v hovoru s vaší paní.
Cíl byl chůzi a řeči.
Co zbylo jara jen tehdy, ještě v září!
Vzpomínám nehořce; vděčím.
Bylo to velmi krásné.
Září samo pak poví –
a z vinic to poví a sladkým zmdlením řekne:
Hony – a pomalu říjen.
Město omládle hlučí.
Všichni zvykáte znovu –
a osmahlí trochu a trochu rozpačití.
Se smíchem venkovským ještě
začínal život v městě.
Řeknu: Přived’ jsem milou.
A byla jak kytice jasných květů polních,
smála se, voněla bezem,
pšeničnou vůní takže.
Pyšně jsem se s ní vodil.
A smála se vesele syrovým světlům
svítilen na promenádách.
Bylo to velmi krásné.
Potom zabučí stáda:
Jsou nyní pastviny jakby vděčné za to,
že se již dočkaly září.
Ptáci, hotovi k letu:
kterak dočkati, kterak?
Uletět! Vydat se s rodinou a rodem
na svatby o velkých svátcích!
Jaká je změna krásná!
Bledá ruka, již neznám,
zavřela dvířka a do temnoty vzdychla:
To je už docela s bohem. –
– S bohem –, odpovím mírně.
– Rozuměls? – Ano, ano. –
Ve ville svítí – a jako v udivení
zaskřípne rezavý zámek:
– Bylo to velmi krásné.
Světlo s hůry mě vzruší.
Vzhlédnu – a v údivu vztáhnu ruku: Hvězdy!
Zapomněl jsem na vás? – Řeknou:
Jak, ty chtěl bys k nám vzhůru?
Povím: Ne, to jen maní
ruka tak míří. Já nechtěl, leč se dívat. –
Zmlknou, nevzpomenou již.
Bude to tolik krásné.
Echo, zpozděné, řekne:
– A byla jak kytice jasných květů polních.
Kdo že, kdo že to pravil?
– Běda! –, zašepce ticho.
Já snad odepřu hlavou.
Snad –. Ale jistě pak zahledím se vděčně
do vinic, do zahrad, k lesům.
Bude to tolik krásné.