VODNÍ NÁDRŽ.
Z otvoru trubky jak vzdor vytryskne do hříšné výše
a jako vzdor zavile střádaný, rozbit je nehybnem. Tiše
se roztřásní v slzavý déšť.
A krůpěje padají, padají – vzdor mrtvý v zedrané pýše.
V kamenné náručí své je pojme a konejší bassin:
Přijímám nestřídmý vznos, když zpopelněn, ubit a zhasen
již neví, kde hanbu svou skrýt.
Bičují slzy mou hláď; kdo v ní splynul, je smířen a spasen.
Uklidním výčitek hořkost, neboť rozpustím v mihavém varu,
co zůstalo z roubení vůle a v hloubi, co náleží zmaru,
já ukryji milosrdně.
Rozvedu od časna věčno a zbráním jim ve zhoubném sváru.
V měsíčním svitu, když čas, ethernou mlhou se zdvojím,
hrubý kov divošských vzpour se promění mudrctvím mojím
v ladný třpyt kamejí.
Soudcem a smírčím jsem já, rozvádím, ale též pojím.
93
Plní mě slzavý déšť. Leč jako úsměv, tak je ti
hladina moje, a hravým zdám se být. Nade mnou letí
nízko a rozkošně pták.
A těšitel starostí zlých, nesu drobounké lodičky dětí,
které mě rozmarně brázdí a které jsou veselé tak.
94