Kde as je slunce to jež vyčaruje stín
jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám
a mistr houslař aby mi udělal varyto
kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám?
Tak vzdychl František když dojel kam byl chtěl
nevěda proč leda že tam chtěl bez příčiny
a za sedmerem hor a za sedmerem řek
je zase svět který se zdá čím chcete ať byl jiný
František sám a sám tak znásobeně sám
že mysle na sebe myslí jakoby na sen
Je truchle usebrán, řekl bys novic chrám
jehož to povinností za kterou je placen
Jak smutně doléhá polední nádhera
František rozjímá nesluší-li se plakat
když tu jak matroně by myška pod sukně
do jeho soužení roztodivný vjel nápad
František se usmál rukama zatleskal
a už – – – co že vy smělé oči, vy slzíte?
Františku co je ti? Odkud tvé dojetí?
A on: – Což nevidíte chudobné to dítě? –
Kam jsi to zbloudila děvečko rozmilá
a co tak zkroušena na vandrovnickém ranci?
Jako bys věděla žes chudá ošklivá
a že sem nepatříš a vadíš vílám v tanci
Jakoby písnička schlíplá že zavýskla
zatím co obec ještě smutek předstírala
zmuchlaná zpeskovaná chudák družička
na hanbě za to že se o mši smála
Či nocí zaskočená bludná harfenice
jež uprosila stráž a spala na zámku
ráno však raníčko musí zas na silnice
do bláta úštěpků a k hrubým pasákům
„Františku co děláš co děláš Františku?
Divný! Proč nejsi jako druzí lidé?
Ty který vítězící kráse utrháš
proč se jí koříš když je znectěna a v bídě?“
A zazářil a řek’: „Já za to nemohu
a jestli to je hřích snad mě ho kdosi sprostí
Víš Carmen mně se tolik stýská po bohu
a on je nejněžněj’ v své nedokonalosti.“
A děl: „Kde slunce to jež vyčaruje stín
jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám
a mistr houslař aby mi udělal varyto
kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám?“