V dnech mládí vřelých, v kterých máme rádi
vše kolem, zem i nebe, proud, jenž pádí,
i vzduch, jejž pijem, v oné zlaté době:
ji miloval a přivinul ji k sobě.
To jednou večer bylo v sadu starém,
kdy opojený silou, mládí darem –
plál západ právě, okna svitla zlatem –
jí ruku vzal a políbil ji s chvatem.
Šli dlouhým, měkkým stínem starých buků,
a Sylva v jeho nechala svou ruku
a jen ji stiskla mlčky v nepokoji,
a za červánků záře byli svoji.
Den váhal mřít, by zřel je ještě málo,
a noc šla blíž, jak na zvědy, se zdálo,
a všecky hvězdy, jak k nim zřeli spolu,
se nahýbaly, chtíce vidět dolů...
A léta šla s tím dravým řeky tokem,
jenž květy rve. On jiným nyní okem
se díval na ni, štíhlá, slabá, bledá,
jak s úsměvem jen tichým k práci sedá.
Ten úsměv byl jak slunce záblesk v říjnu,
kdy na zem padá, v lehkou pavučinu –
jak bílý vlas by svit’ tam v země stáru –
byl vlídný, zlatý, ale neměl žáru.
Ne láska již, jen přátelství cit vlahý
mu plnil srdce, když se v její tahy
tak denně díval, ruce stisk’ jí chladné,
a soucit jako s něčím, co tu vadne.
A v budoucnosť-li zalét’ zamyšlený,
v ní nezřel nikdy tvář své příští ženy,
jak o ní sníval v neurčité touze,
jen sestru svou v ní viděl nyní pouze.
Však Sylva, které napsal v žití osud
jen jednu lásku, milovala dosud
jej celým svojím srdcem, celou duší,
jak bledý květ své slunce v lesní hluši.
Až v noc a sny a s úsvitem hned ranním
myšlénky její jako stín šly za ním,
on moh’ říc’: Pojď! – až na práh mrtvých říše
by byla šla s ním oddaně a tiše.
Proč váhá ještě? Léta jdou a mizí...
A jeho láska jistě je tak ryzí,
ne žhavá již, jak v prvních dobách snění,
však čas tak chce a žár jen v teplo mění.
A co on myslil, také v duši její
že přátelství jen struny se již chvějí,
čím dál, tím víc, dnem, nocí se jen chvěla,
být jeho duší, tělem, celá, celá!
On miloval už jinou – ale říci
se bál to Sylvě, když tak s bledou lící
ji zřel, jak k němu usměvavě vzhlíží,
jak přec by cítil pro ni bolnou tíži.
Tak čekali a tak to rostlo s nimi.
Tu na počátku vlhké, smutné zimy,
kdy odlesk lamp se v mokré dlažbě chvěje
si lehla Sylva, chorá, bez naděje.
A lékař hlavou kroutil – naděj malá.
Však slabá, chvíc se jako stín, přec vstala,
by psala listy, prošla jakou knihu,
a za týden pak v dál ji vezli k jihu.
On nebyl zlý, jat soucitem a bledý,
jí tedy ruku tiskl naposledy,
však ona šeptla – její dech byl krátký –
tak vesele: Chci žít a přijet zpátky!
Pak odjela, a on byl volný zcela.
Vždy za čas list psal, že tak tomu chtěla,
že nemocnému, jehož den se sklání
kams do propasti, třeba plnit přání.
Však v duši svou když pohlédl pak blíže,
tu přiznal si, že rád se zbavil tíže
těch pohledů, z nichž lokal kdysi štěstí
a kterých nyní jak by nemoh’ snésti.
I ona psala: „Je mi lépe trochu,
viď, vzpomínáš, můj milý zlatý hochu,
zde jaro, jaro, modro, květy, zoře,
a až v svůj pokoj slyším hukot moře.“
On nevzpomínal, sotva v témdni chvíli.
Tu prostřed pitky jakýs lístek bílý
mu přinesli, jej přelít’ s tváří lednou:
„Ó, přijeď, chceš-li zřít mě ještě jednou!“
Na bílém lůžku dlela bez pohnutí,
když vešel tiše. Jak když tucha nutí
ji zvednout oči – přišel beze zvuku –
se ohlédla a podala mu ruku.
Ta ruka byla, jako sníh je bílý,
a druhá, horká, bez vlády a síly,
ji mlčky stisk’ tak jako v první touze,
a ona se naň usmála tak dlouze.
Pak zašeptala: „Vím, že umru záhy,
šly dlouho podle sebe naše dráhy...“
A pro bolesť pak nemluvila více,
jen do podušek zabořila líce.
A v koutě jizby stála matka její,
on viděl, jak se slzy s očí lejí
té ženě, slyšel, jak dí lékař tiše:
„Jen zmužilosť – dnes – zítra – těžce dýše!“
Tu v jedné chvíli jako v něžném vznětu
mu ruku vzala, přitiskla ji k retu
a řekla tiše: „Chtěla jsem být tvojí,
tvou pro vždy, ve všem, v radosti i boji.
To byl můj sen a srostl časem se mnou,
byl hvězdnou září na pouť moji temnou,
byl krví mou, mým dechem, mojí touhou,
já čekala, a doba byla dlouhou...
Dnes umírám a sen můj konce nemá...
Pak oddychla si, v myšlénkách a němá,
a řekla, blíže chýlíc k němu tváře:
„Já s tebou chtěla jíti od oltáře...“
A zase zmlkla, jen ty oči plály.
A moře bylo slyšet hučet z dáli.
Tu zašeptala posléz nachýlena:
„Chceš? Odejdu tam na věčnosť – tvá – žena.“
Co žádá na něm? – Zdali dobře tuší? –
Cos jako bázeň sevřelo mu duši,
však jenom na mžik, jenom malou chvíli,
než pohleděl v ten obličej tak bílý.
Vždyť umře dnes... A je to přání slední!
On vinen vším, že klamal ji den ke dni
a pravdu skrýval – ona čeká, čeká,
a v jejím oku leží prosba měkká.
Vždyť ona umře – chce jen o tom sníti
tam pod zemí, a volný bude v žití
už zítra zas!... Ty dávné štěstí chvíle,
jež dala mu, když ruce tisk’ jí bílé – –
Proč nedat jí, co nemá ani ceny?
Den pout, den jméno a den radosť ženy,
jen den, ne víc, než svitne druhé ráno.
A skloniv se k ní, řekl: „Chceš-li, ano!“
Kněz vážný přišel, spojil ruce obou
a na poslední pouť jí žehnal. Mdlobou
a štěstím slába, padla v náruč matce
a usnula a dlouho snila sladce.
I v snách se jemně usmívala nyní,
a její dech zněl volněj’, klidněj’ síní,
co z venku jako věčný stesk a hoře
sem zaléhal tmou noci hukot moře.
On, její muž, bděl u ní v noc tu tmavou.
U lůžka seděl s podepřenou hlavou
o skráň, v níž vřelo, znělo cos jak včely,
jak hnula se – vždy zachvěl sebou celý.
To jejich noc, noc svatební to byla.
On čekal – ona dýchala a žila,
a vzbudivši se, řekla v těchy snaze:
„Ach, jak mi volno, Bože, jak mi blaze!“
Smrť váhala na prahu den již třetí,
jak bála by se vzít ji do objetí
a polibkem, jenž chladný byl by, dlouhý,
jí stlumit všecky bolesti i touhy.
On čekal na ni, nervosní a bledý.
Když nešla, nešla, odjel naposledy
tam k severu zas, v dál od ženy svojí,
již nemiloval, rozchvěn, v nepokoji.
Ten zlatý kroužek, který přijal od ní,
než odjel, hodil v bílé pěny vodní.
Co s ním, vždyť hra to přeci jenom byla!
A mořská vlna v hloub jej potopila.
A doma čekal – teď již bez soucitu.
Dni, týdny šly, šly v smutném zimy svitu...
Ať z divadla šel, plesu, nebo herny,
vždy čekal list, jenž – na okraji černý.
Však list ten nešel. Tu list přišel bílý,
on čet’ a čet’, vždy znova. Snad se mýlí?
Ne, hroznou pravdou je ta divná zpráva:
„Můj drahý muži, navrátím se zdráva!
Tvá milenka zde zemřela, spí v hrobě,
však žena tvá, ta vstala, touží k tobě,
ta chtěla žít, ne padnout v hrobní stěny,
jí novou sílu dalo jméno ženy.
Co síly v tom je – nikdo neuvěří.
Smrť blízko stála, od svojich jsem dveří
ji poslala, má prosba byla měkká,
já řekla jí: ,Jsem žena, muž mě čeká!‘
A od prahu když nechtěla se hnouti,
já vyhnala ji silou ze zákoutí.
Teď chodím již. Vzduch moře zdraví tuží.
Již brzo čekej mne, můj zlatý muži!“
A přijela, a on ji přijal chladně.
To cítila, ne to, že v duši na dně,
jak ve studánce dole shnilé listí,
mu leží jed a osten nenávisti.
Ach, byl tak smutný, chladný život její.
Jak snila o něm! A jak kouzelněji
než pohádka jí zářilo to v duši!
Teď plakávala sama v noční hluši.
Snad choroba jí vzala půvab slední?
Svým před zrcadlem sedala den ke dni,
v své dívala se oči, tahy, vrásky –
Což nevidí v tom oku tolik lásky?
Snad nesluší jí střih ni barva šatu?
A počala se strojit nyní v chvatu,
a byla vlídná, sdílná, až se styděl,
on, jenž ji z duše celé nenáviděl.
Však v dobách, v kterých hasla její naděj’,
si myslila, proč nezemřela raděj',
tam u moře, v tom jaru, jasu, kvítí,
proč chtěla žít, proč chtěla jenom žíti?!
Tam, kde to sluncem, písní, láskou dýše,
by prostřed všeho spala teď tak tiše,
tam o štěstí, jež dotklo se jí málo
a v umírání, dál by se jí zdálo.
Pod akacií, cypřiší neb thují
by slyšela, jak jarní větry dují
sem k severu, a letěla by s nimi
jak bílý duch se křídly mlhavými.
A snila by dál v čistém duší blahu,
jak dlaň mu stiskne tam na ráje prahu,
a moře by ji kolébalo ve sny...
Ne, chtěla žít a – život je tak děsný...
Kdys přišla hádka – jak to někdy bývá,
že stmívá se a stmívá se a stmívá,
pak blyskne to, pak uhodí to vždycky,
a padne strom anebo život lidský.
On drsně mluvil, jako hromu rána
byl každý zvuk: „Vy chtěla jste být vdána,
mít jméno ženy s klidných roků daní,
co chcete více, milostivá paní?
Vír mládí strh’ mne, a teď pykám žitím.
Co věděl jsem, kam padám, kam se řítím?!
Vy věděla jste, vše jste dala v sázku,
vždyť muže jste jen chtěla, a ne lásku.
Co vám byl klid můj, život můj a štěstí!
Vy uměla jste dobře sítě splésti,
váš neduh, odjezd, smrť u vaší šíje:
vše bylo lesť a hra a komedie!“
Zprv plakala a bolestí se chvěla,
jak bouřné vlny ňadra její vřelá
se vzdouvala tou divou hroznou mukou,
a ona tiskla zoufale je rukou.
Však poslední když padla slova smělá,
tu vstala, v bílou sochu zkameněla,
bez známky žití, bez krve a dechu,
bez pláče, slz, bez jediného vzdechu.
Zrak s blázna děsem v prázdno vytřeštěný
kams daleko za šedé čtyři stěny,
zrak, který zdál se nic nevidět kolem,
rty otevřené, nakřivené bolem.
A ruce svislé měla bez vší síly.
Tak, živý kámen, stála dlouhou chvíli,
pak trhla sebou, studem skryla líce
a odešla... A nespatřil jí více...