SYLVA.

SYLVA.
I. I.
V dnech mládí vřelých, v kterých máme rádi vše kolem, zem i nebe, proud, jenž pádí, i vzduch, jejž pijem, v oné zlaté době: ji miloval a přivinul ji k sobě. To jednou večer bylo v sadu starém, kdy opojený silou, mládí darem – plál západ právě, okna svitla zlatem – jí ruku vzal a políbil ji s chvatem. Šli dlouhým, měkkým stínem starých buků, a Sylva v jeho nechala svou ruku a jen ji stiskla mlčky v nepokoji, a za červánků záře byli svoji. Den váhal mřít, by zřel je ještě málo, a noc šla blíž, jak na zvědy, se zdálo, a všecky hvězdy, jak k nim zřeli spolu, se nahýbaly, chtíce vidět dolů... 25 II. II.
A léta šla s tím dravým řeky tokem, jenž květy rve. On jiným nyní okem se díval na ni, štíhlá, slabá, bledá, jak s úsměvem jen tichým k práci sedá. Ten úsměv byl jak slunce záblesk v říjnu, kdy na zem padá, v lehkou pavučinu – jak bílý vlas by svit’ tam v země stáru – byl vlídný, zlatý, ale neměl žáru. Ne láska již, jen přátelství cit vlahý mu plnil srdce, když se v její tahy tak denně díval, ruce stisk’ jí chladné, a soucit jako s něčím, co tu vadne. A v budoucnosť-li zalét’ zamyšlený, v ní nezřel nikdy tvář své příští ženy, jak o ní sníval v neurčité touze, jen sestru svou v ní viděl nyní pouze. III. III.
Však Sylva, které napsal v žití osud jen jednu lásku, milovala dosud 26 jej celým svojím srdcem, celou duší, jak bledý květ své slunce v lesní hluši. Až v noc a sny a s úsvitem hned ranním myšlénky její jako stín šly za ním, on moh’ říc’: Pojď! – až na práh mrtvých říše by byla šla s ním oddaně a tiše. Proč váhá ještě? Léta jdou a mizí... A jeho láska jistě je tak ryzí, ne žhavá již, jak v prvních dobách snění, však čas tak chce a žár jen v teplo mění. A co on myslil, také v duši její že přátelství jen struny se již chvějí, čím dál, tím víc, dnem, nocí se jen chvěla, být jeho duší, tělem, celá, celá! IV. IV.
On miloval už jinou – ale říci se bál to Sylvě, když tak s bledou lící ji zřel, jak k němu usměvavě vzhlíží, jak přec by cítil pro ni bolnou tíži. Tak čekali a tak to rostlo s nimi. Tu na počátku vlhké, smutné zimy, 27 kdy odlesk lamp se v mokré dlažbě chvěje si lehla Sylva, chorá, bez naděje. A lékař hlavou kroutil – naděj malá. Však slabá, chvíc se jako stín, přec vstala, by psala listy, prošla jakou knihu, a za týden pak v dál ji vezli k jihu. On nebyl zlý, jat soucitem a bledý, jí tedy ruku tiskl naposledy, však ona šeptla – její dech byl krátký – tak vesele: Chci žít a přijet zpátky! V. V.
Pak odjela, a on byl volný zcela. Vždy za čas list psal, že tak tomu chtěla, že nemocnému, jehož den se sklání kams do propasti, třeba plnit přání. Však v duši svou když pohlédl pak blíže, tu přiznal si, že rád se zbavil tíže těch pohledů, z nichž lokal kdysi štěstí a kterých nyní jak by nemoh’ snésti. I ona psala: „Je mi lépe trochu, viď, vzpomínáš, můj milý zlatý hochu, 28 zde jaro, jaro, modro, květy, zoře, a až v svůj pokoj slyším hukot moře.“ On nevzpomínal, sotva v témdni chvíli. Tu prostřed pitky jakýs lístek bílý mu přinesli, jej přelít’ s tváří lednou: „Ó, přijeď, chceš-li zřít mě ještě jednou!“ VI. VI.
Na bílém lůžku dlela bez pohnutí, když vešel tiše. Jak když tucha nutí ji zvednout oči – přišel beze zvuku – se ohlédla a podala mu ruku. Ta ruka bylabyla, jako sníh je bílý, a druhá, horká, bez vlády a síly, ji mlčky stisk’ tak jako v první touze, a ona se naň usmála tak dlouze. Pak zašeptala: „Vím, že umru záhy, šly dlouho podle sebe naše dráhy...“ A pro bolesť pak nemluvila více, jen do podušek zabořila líce. A v koutě jizby stála matka její, on viděl, jak se slzy s očí lejí 29 té ženě, slyšel, jak dí lékař tiše: „Jen zmužilosť – dnes – zítra – těžce dýše!“ VII. VII.
Tu v jedné chvíli jako v něžném vznětu mu ruku vzala, přitiskla ji k retu a řekla tiše: „Chtěla jsem být tvojí, tvou pro vždy, ve všem, v radosti i boji. To byl můj sen a srostl časem se mnou, byl hvězdnou září na pouť moji temnou, byl krví mou, mým dechem, mojí touhou, já čekala, a doba byla dlouhou... Dnes umírám a sen můj konce nemá... Pak oddychla si, v myšlénkách a němá, a řekla, blíže chýlíc k němu tváře: „Já s tebou chtěla jíti od oltáře...“ A zase zmlkla, jen ty oči plály. A moře bylo slyšet hučet z dáli. Tu zašeptala posléz nachýlena: Chceš„Chceš? Odejdu tam na věčnosť – tvá – žena.“ 30 VIII. VIII.
Co žádá na něm? – Zdali dobře tuší? – Cos jako bázeň sevřelo mu duši, však jenom na mžik, jenom malou chvíli, než pohleděl v ten obličej tak bílý. Vždyť umře dnes... A je to přání slední! On vinen vším, že klamal ji den ke dni a pravdu skrýval – ona čeká, čeká, a v jejím oku leží prosba měkká. Vždyť ona umře – chce jen o tom sníti tam pod zemí, a volný bude v žití už zítra zas!... Ty dávné štěstí chvíle, jež dala mu, když ruce tisk’ jí bílé – – Proč nedat jí, co nemá ani ceny? Den pout, den jméno a den radosť ženy, jen den, ne víc, než svitne druhé ráno. A skloniv se k ní, řekl: „Chceš-li, ano!“ IX. IX.
Kněz vážný přišel, spojil ruce obou a na poslední pouť jí žehnal. Mdlobou 31 a štěstím slába, padla v náruč matce a usnula a dlouho snila sladce. I v snách se jemně usmívala nyní, a její dech zněl volněj’, klidněj’ síní, co z venku jako věčný stesk a hoře sem zaléhal tmou noci hukot moře. On, její muž, bděl u ní v noc tu tmavou. U lůžka seděl s podepřenou hlavou o skráň, v níž vřelo, znělo cos jak včely, jak hnula se – vždy zachvěl sebou celý. To jejich noc, noc svatební to byla. On čekal – ona dýchala a žilažila, a vzbudivši se, řekla v těchy snaze: „Ach, jak mi volno, Bože, jak mi blaze!“ X. X.
Smrť váhala na prahu den již třetí, jak bála by se vzít ji do objetí a polibkem, jenž chladný byl by, dlouhý, jí stlumit všecky bolesti i touhy. On čekal na ni, nervosní a bledý. Když nešla, nešla, odjel naposledy 32 tam k severu zas, v dál od ženy svojí, již nemiloval, rozchvěn, v nepokoji. Ten zlatý kroužek, který přijal od ní, než odjel, hodil v bílé pěny vodní. Co s ním, vždyť hra to přeci jenom byla! A mořská vlna v hloub jej potopila. A doma čekal – teď již bez soucitu. Dni, týdny šly, šly v smutném zimy svitu... Ať z divadla šel, plesu, nebo herny, vždy čekal list, jenž – na okraji černý. XI. XI.
Však list ten nešel. Tu list přišel bílý, on čet’ a čet’, vždy znova. Snad se mýlí? Ne, hroznou pravdou je ta divná zpráva: „Můj drahý muži, navrátím se zdráva! Tvá milenka zde zemřela, spí v hrobě, však žena tvá, ta vstala, touží k tobě, ta chtěla žít, ne padnout v hrobní stěny, jí novou sílu dalo jméno ženy. Co síly v tom je – nikdo neuvěří. Smrť blízko stála, od svojich jsem dveří 33 ji poslala, má prosba byla měkká, já řekla jí: ,Jsem žena, muž mě čeká!‘ A od prahu když nechtěla se hnouti, já vyhnala ji silou ze zákoutí. Teď chodím již. Vzduch moře zdraví tuží. Již brzo čekej mne, můj zlatý muži!“ XII. XII.
A přijela, a on ji přijal chladně. To cítila, ne to, že v duši na dně, jak ve studánce dole shnilé listílistí, mu leží jed a osten nenávisti. Ach, byl tak smutný, chladný život její. Jak snila o něm! A jak kouzelněji než pohádka jí zářilo to v duši! Teď plakávala sama v noční hluši. Snad choroba jí vzala půvab slední? Svým před zrcadlem sedala den ke dni, v své dívala se oči, tahy, vrásky – Což nevidí v tom oku tolik lásky? Snad nesluší jí střih ni barva šatu? A počala se strojit nyní v chvatu, 34 a byla vlídná, sdílná, až se styděl, on, jenž ji z duše celé nenáviděl. XIII. XIII.
Však v dobách, v kterých hasla její naděj’, si myslila, proč nezemřela raděj', tam u moře, v tom jaru, jasu, kvítí, proč chtěla žít, proč chtěla jenom žíti?! Tam, kde to sluncem, písní, láskou dýše, by prostřed všeho spala teď tak tiše, tam o štěstí, jež dotklo se jí málo a v umírání, dál by se jí zdálo. Pod akacií, cypřiší neb thují by slyšela, jak jarní větry dují sem k severu, a letěla by s nimi jak bílý duch se křídly mlhavými. A snila by dál v čistém duší blahu, jak dlaň mu stiskne tam na ráje prahu, a moře by ji kolébalo ve sny... Ne, chtěla žít a – život je tak děsný... 35 XIV. XIV.
Kdys přišla hádka – jak to někdy bývá, že stmívá se a stmívá se a stmívá, pak blyskne to, pak uhodí to vždycky, a padne strom anebo život lidský. On drsně mluvil, jako hromu rána byl každý zvuk: „Vy chtěla jste být vdána, mít jméno ženy s klidných roků daní, co chcete více, milostivá paní? Vír mládí strh’ mne, a teď pykám žitím. Co věděl jsem, kam padám, kam se řítím?! Vy věděla jste, vše jste dala v sázku, vždyť muže jste jen chtělachtěla, a ne lásku. Co vám byl klid můj, život můj a štěstí! Vy uměla jste dobře sítě splésti, váš neduh, odjezd, smrť u vaší šíje: vše bylo lesť a hra a komedie!“ XV. XV.
Zprv plakala a bolestí se chvěla, jak bouřné vlny ňadra její vřelá 36 se vzdouvala tou divou hroznou mukou, a ona tiskla zoufale je rukou. Však poslední když padla slova smělá, tu vstala, v bílou sochu zkameněla, bez známky žití, bez krve a dechu, bez pláče, slz, bez jediného vzdechu. Zrak s blázna děsem v prázdno vytřeštěný kams daleko za šedé čtyři stěny, zrak, který zdál se nic nevidět kolem, rty otevřené, nakřivené bolem. A ruce svislé měla bez vší síly. Tak, živý kámen, stála dlouhou chvíli, pak trhla sebou, studem skryla líce a odešla... A nespatřil jí více... 37