MATKA. – BEZ LÁSKY. – SYLVA.
Malé romány veršem.
(1889-1891.)
[7]
MATKA.
I.
I.
Já„Já věčně nebudu, můj drahý, zlatý hochu,
a v poli co je strom, je člověk, který sám,
v svých musíš starostech mít také štěstí trochu,
a muži co je choť, mé dítě, dobře znám.
Svou ženu přiveď mi! Jak ráda bych ji znala,
tu ruku drobounkou, jež vřele stiskne tvou,
až matky vyhasne ta láska neskonalá,
až bude věčně spát kdes obklopena tmou!
Nu, nech mě. Pravdu dím. Chci její úsměv znáti,
jenž bude rozhánět mrak příštích trudů tvých,
s ní přijde nový svět, nám ona radosť vrátí,
a mně kus mladosti tvých dětí sladký smích!“
A matka pohnuta, jej políbila v čelo
a s něhou hladila mu tmavý hustý vlas,
co synu usmání se tiché na rtu chvělo,
a matce řinula se slza volně s řas...
[9]
II.
II.
Pak prchl krátký rok. A vešla žena mladá,
jak zvonek živoucí pod vlídný jejich krov;
rty měla jako krev a zrak jak noc, když padá,
a celou propasť v něm, pro kterou není slov.
Vlas dlouhý, ztemnělý a zamodralý málo,
a prsa nádherná jí zvedal vřelý dech,
vše žitím dýchalo a životem v ní hrálo,
když vešla poprvé, smích lehký na svých rtech.
Ach, žena veselá! Toť jako ptáče lesu,
toť jara vanutí je v mráz a mlhy mrak!
Proč chýlit hlavu v dlaň? Vždyť v světě tolik plesu!
aA radosť v srdci mít, jak nemít na rtu pak?
Však matka cítila, že o syna je chudší,
ji bodl u srdce a zabolel ten smích,
však přece sevřela ji pevně do náručí:
„Nu, požehnej vás Bůh a ochraň zkoušek zlých!“
III.
III.
„Tu trochu radosti mi nepřejete ani?“– –
„Ne, dítě, přeju ti, však zlý je letos rok.“
10
„Ach, stále kázání! Já chci. Vždyť já jsem paní!“
A hostí plný dům, a hudba šum a skok.
„Dost přeci krásná jsi, a všecko ti tak sluší,
nač nové krajky zas, a nač ten nový šat?“ –
„Vy byste oblékat mě chtěla do loktuší,
jak vy tam v chalupě jste chodívala snad.“
„Ty sotva ohlédneš se přes den po dítěti,
a přec je nemocno, hleď, jak mu tváře žhou!“
„Ó, Bože, Bože můj, co musím vytrpěti,
vy chcete umučit mě věčnou radou svou!“
Tak denně, včera, dnes. To bylo smutné žití.
A matka chodila pak tiše jako stín,
kdo všim’ si, ve zraku že slza se jí třpytí?
Jen dítě tiskla blíž a vinula si v klín.
IV.
IV.
Kdys – nebyl doma muž – kdos přišel na návštěvu,
a matka spatřila... byl nešťastný to mžik!
Pak rázný její hlas a chvějící se v hněvu
se mísil v děcka pláč a v ženy tichý vzlyk:
„Ty muže podvádíš! a je to hanba věru,
mě oči neklamou, jen syn je hluch a slep,
11
já chtěla přitisknout sem na svá prsa dcerudceru,
a v rakev synovu jsem vtloukla první hřeb.
Jsem prosta, pravdu máš, však pod tím starým šatem
je srdce poctivé a není pudů zlých,
však pod tvým hedvábím a krajkami a zlatem
je bída, prázdnota, je přetvářka a hřích!
Nu, plač jen, vyplač se, však ony oschnou oči,
ty krásné oči tvé, jež syn má tolik rád,
však budou hlavy plést dál, kam se jenom stočí,
a lásku dítěti a muži věrnosť lhát!“
V.
V.
A přišel domů syn a byla zase shoda.
Však žena s pláčem šla a vinula se blíž:
„Buď onaona, nebo já! Ty nevíš, jak mne bodá
vždy jenom výčitka a podezření tíž.“
Své ruce sepjala a oči měla rudé,
jen studem nad tou lží se nerděla jí líc.
A matka seděla a čekala, co bude,
jen k děcku hleděla, jež oddychalo, spíc.
12
On ženu miloval a – otrok její krásy –
snést pláče nemohl a plnil její sen.
Teď prudce vyskočil, neb byl to mžik, kdy hlásí
se vášeň o právo a propukává ven.
Děl rázně, pohněván: „Já, matko, ženě věřím,
to jinam jděte si, když chcete rušit klid,
sít svár, bít důvěru!“ A máchl rukou k dveřím.
A matka tedy šla – a syn ji nechal jít...
VI.
VI.
Jen hvězdy viděly a pozdní města chodci,
jak dlouho ozářen teď býval oken řad,
a hudba vířivá se smála tichou nocí,
co řetěz kočárů se tísnil kolem vrat.
Dnes bál a hostina a skvělý picknick zítra,
ach, žití čarovné a lehké jako dým.
kdy hlavou, z podušek jak pozvedá se z jitra,
rej táhne posavad a rythmus hudby s ním!
A nad vše krásnější vždy hrdá domu paní
jak růže ohnivá, již vetkla v černý vlas,
když rosou skropena se zardí dobou ranní,
dech lásky šířila a zlatých šperků jas.
13
V tom sladkém polosnu, v němž každý den – květ zvadlý,
kdo matky vzpomněl si, že vyšla z těchto stěn?
Jen dítě hezounké, když v postýlku je kladli,
„A kde je babička?“ se ptalo den co den.
VII.
VII.
„Jsme, ženo, žebráci!“ řek’, v tváři bolesť dravou,
„na dvéře bída zlá nám zaklepala dnes.“
A rukou zalomil nad zoufající hlavou,
pak zastřel dlaní tvář a čelem na stůl kles’.
V té síni, před chvíli kde valčík z MendelsohnaMendelssohna
zněl, vířil, laškoval, dech bídy tichem vál.
Ni slova neřekla, jak socha stála ona,
jen oknem dívala se kamsi v mlžnou dál.
„Ne, ještě nezoufám, mám pilnou ruku svoji
a ještě tebe mám, když vše je klam a lež,
pro lásku, život tvůj kdo pracovat se bojí?
My byli v štěstí sví, viď, budem’ v bolu též!“ –
Pak druhý našel den ten malý lístek bílý:
„Již dávno – odpusťte – jiného v lásce mám,
a trpět, strádati? já ale nemám síly,
vám lépe bude snad, když budete žít sám...“
14
VIII.
VIII.
Chor, zmítán na loži a v jizbě, v které stěny
tak zely prázdnotou, že duší smutek šel,
svou matku opustiv a ženou opuštěný,
on sténal v bolestech a horečně se chvěl.
V své hlavě cítil žár a v duši peklo celé,
na lásku myslil si, jak žije pouze v snách,
na krásu prodajnou, jež studu znak má v čele,
a na to prokletí, když přešla jeho práh.
A myslil na život a jak je štěstí vratko
a jak vše pokryjí ty hrobní kameny...
V tom někdo zaklepal a jizbou – „Matko, matko,
má matko – matko má!“ zněl výkřik šílený.
A s pláčem líbal ji a zas ji tiskl k sobě,
jí vrásky celoval a ruce, oči, vlas,
jak jejím na klíně když hrál si v dětství době –
a v jejím náručí jak dítě klidně shas’...
15
BEZ LÁSKY.
I.
I.
Ten„Ten tisíc tedy hned a druhý teprve
vám Vácslav vyplatí, až po mně zdědí statek!“
A ona vyplakat zrak mohla do krve,
již byla nevěstou, a chystán v domě sňatek.
Den ke dni blednula, neb zrak se bránil snům,
pod ní se třásl krok a pálilo ji čelo,
a tupě hleděla v ten celý ruch a šum
a sotva věděla, co kolem ní se dělo.
Ni slova neřekla, když o ní mluvili,
když čeleď říkala, že v městě bude paní.
To o ní nemluví. Ji na dno mohyly
za krátko uloží a hlínu hodí na ni.
Však osud nechtěl tak. A tiše, oddaně,
nechť v duši cítila, že život dává v sázku,
od záře oltáře šla muže po straně,
jak tělo bez dušeduše, přes mrtvou svoji lásku.
16
II.
II.
Pak v město odjeli, kde v úřad chodil on,
kde ona najíti si měla domov druhý;
vlak pádil ku předu, však zpětný všeho shon
jí srdce s sebou bral tam zpátky v rodné luhy.
Muž lásky plný byl i pohledu si všim’,
a ruce hladil jí a na rty tiskl silné,
svůj odpor zlomila a soucit měla s ním,
je jeho!... Tedy žít! a snad i k němu přilne!
A třeba jináče jí kreslil dříve sen
čas krásných líbánků, kdy touhou ještě práhla,
tak plný vroucnosti a tepla – jarní den –
v nic nedoufajíc už, klid našla zponenáhla.
Jen mlčky nořila se celá v práci svou
a nesla oddaně teď úkol věrné ženy,
jak po západu strom, když obklopen je tmou,
i s luny paprskem je chladným spokojený.
III.
III.
Však i ten uhasl a nevrátil se zpět.
Co dítě povila, vždy bylo hůř a hůře,
17
už její obličej nes’ trpkých slzí sled,
a on se zlostně smál neb seděl, čelo v chmuřechmuře.
Již pozdě na večer a v noci docela
nad spícím dítětem neb nad svou bděla prací,
a tajíc v prsou dech se bázní zachvěla,
když náhle slyšela, že jeho krok se vrací.
Že masku odhodil, již pohleděla dost
mu v duši hluboko, a viděla v ní s hnusem
dav chtíčů svářit se, jak psům když hodíš kosť,
bez lásky prázdnotuprázdnotu, jen se sobectví kusem.
Tak napřed tušila, co čeká na ni dál,
kol cesty viděla jen bodláčí a hloží
a pozdě do noci, co děcka dech kol vál,
se často modlila a dlouho na svém loži.
IV.
IV.
A přišly výčitky a přišel pláč a svár.
„Tvé věno! jaký vtip! co mluvíš? Tvoje věno!
jsme s ním už hotovi – těch bídných zlatek pár!
Ty musíš o pomoc mi domů psáti, ženo!
Ach, jak jen ošálil mě starý dědek ten:
jen čekej, po smrti, až po mé smrti, praví.
18
A kypí životem a pije celý den –
eh, ďas to všecko vem a nejdřív jeho zdraví!“
A jednou poručil: „Hned nyní domů jeď,
a všecko přines mi, neb nevracej se více
mi nikdy přes ten práh... jsem propuštěný teď..."
Tu na smrť zblednula a zakryla si líce.
Pak věci složila i dětský vzala šat,
pro slzy nevidouc, a v náruč svoji jemnou
si dítě rovnala, by nevál na ně chlad...
On vzkřikl: „Dítě nech, to bude tady se mnou!“
V.
V.
A tak se vrátila. Strhaný v tváři rys,
tak bledá, uchřadlá, že doma se jí lekli,
ji sotva poznali. Jen hafan jako kdys
ji vítal štěkotem a skákal jako vzteklý.
Svou sílu sebrala, jen chvění ve hlase,
že stůně, pravila, a že jde po své touze,
však potom v samotě bez síly vrhla se
v své matky náručí a plakala v něm dlouze.
19
Květ z půdy vyrvaný, kde měl své kořeny,
tak vábně pučící a plný živé síly,
bez záře uvadlý a větrem zlomený
tak bez vší naděje se níž a níže chýlí.
Však otec na muže i na dítě se ptal,
i odvrátila se, by ušla jeho hledu,
a cítíc, že je hosthost, a cítíc hrozný žal,
hned šeptla bratrovi: „Jen na pár dní sem jedu!“
VI.
VI.
Leč za dnem kráčel den a ona zůstala.
V svém koutku celý den se tajila a šila,
tak klidná na pohled a v duši zoufalá,
jen večer chodila na místa svoje milá.
Od slídných pohledů ji v samotu hnal stud,
pod skálu k potoku, jenž jak by nes’ jí zprávy,
a v les, kde obličej svůj horký, který chud’chud,
v nesmírné bolesti do vlhké kladla trávy.
Tu na vše myslila: na mladé svoje dni,
na lásku ztracenou, na bídu, která pálí,
na smutnou budoucnosť, urážky posledníposlední,
a nejvíc myslila na dítě svoje v dáli.
20
Jen o ně chvěla se, jak o své zrnko klas,
a touhou zmírala za dlouhé bez snů noci
a s bázní čekala, jak dále bude as,
až matka po slibu, proč přišla, řekne otciotci.
VII.
VII.
„Nic otec nechce dát!“ – „Pro Boha živého,
a co se s dítětem a co se se mnou stane?“
„Sám nemá prý a dost prý máte od něho.“
Byl marný její pláč a prosby její planéplané.
A potom cítila, jak co den čekají,
kdy zase odjede, a nevlídně k ní patří,
již na smrť myslila a na skon potají
a padla v mrákoty, když zaslechla hlas bratří:
„Co tady ještě chce! Kdo živit bude ji?
Přec věno dostala a s věnem svého muže,
a jestli čeká víc – to marnou nadějí,
nám také nekvetou tu v lenošení růže.“
A druhý bratr řek’: „Nu, krásná matka to,
na výlet odjede si domů od dítěte,
to nechť si hlídá Bůh, když v nebe nevzato –
nu ovšem, po lesích to také samo kvete!“
21
VIII.
VIII.
Tu jednou spatřila, jak ve dubový stůl,
že v obci starostou byl, otec zavřel daně,
peníze kladl tam... a s pohledem, v němž půl
je vášně a půl stesk, své oko vrhla na ně.
Jak zvíře divoké, když bije v klece mříž,
jí touha otřásla své dítě vidět zase,
jí oči vzplanuly ne září, ohněm spíš,
jak planou šíleným v zimničném, suchém jase.
Pak ráno druhý den všem řekla: „Odjedu!“
své věci skládala, jak vítr když hne stvolem,
se ruce třásly jí, a bázeň v pohledu,
se rychle loučila – svět celý šel s ní kolem.
Jen otci podivný se zdál ten náhlý chvat.
„Dnes zůstaň!“ – „Nemohu, již nevím si zde rady...
...on ani nepíše... a umřela bych snad,
jak se mi zastesklo tak náhle u vás tady.“
IX.
IX.
Když domů přijela, muž jako ubohý
se tvářil v starostech a zřel k ní s chtivým okem.
22
Svou kořisť – zločin – hřích mu vrhla pod nohy
a k svému dítěti se obrátila skokem.
To k sobě zdvihnula, to zulíbala v ret,
to pevně vinula a tiskla v náruč svoji,
že nikdo, ani on, ba ani celý svět
je nerozloučí víc a nikdy nerozdvojí.
Muž vlídně hleděl k ní a sladkým hlasem svým
a s milým úsměvem se ptal, zda více nemá,
a jak tam venku je, a že sám chtěl už k nim.
Ni slova neřekla, jak zpět by přišla němá.
Pak přitočil se k ní a políbit ji chtěl,
však s hrozným pohledem jej odstrčila zpátky,
on drsně zasmál se, jak pily zvuk by zněl,
a z domu odešel bez výčitky a hádky.
X.
X.
Do rána čekala. Noc dlouhá nedala
jí ani spánku mžik, jen čistým Bůh jej střeží,
jak rána do duše jí hrozně padala
ta každá hodina, když uhodila s věží.
A divé myšlenky se hlavou honily,
hned život! a hned smrť! to křičelo v ní plesem,
23
suchého nábytku praskání přes chvíli
se tichem ozvalo, až schoulila se děsem.
Když ale svítalo, tu s děckem vyšla ven.
Kol prázdno v ulicích. Jak dutě kroky zněly!
Jen zástup hýřilců ji potkal, zveselen,
v něm jeden drsný hlas hned vtip měl pro ni smělý!
Ten hlas jí známý byl. Ten hrozný drsný smích,
ten hnal ji dál a dál a štval ji do daleka...
Teď chlad ji ovanul, a v ranních parách svých
se halíc, v ústrety jí zašuměla řeka...
24
SYLVA.
I.
I.
V dnech mládí vřelých, v kterých máme rádi
vše kolem, zem i nebe, proud, jenž pádí,
i vzduch, jejž pijem, v oné zlaté době:
ji miloval a přivinul ji k sobě.
To jednou večer bylo v sadu starém,
kdy opojený silou, mládí darem –
plál západ právě, okna svitla zlatem –
jí ruku vzal a políbil ji s chvatem.
Šli dlouhým, měkkým stínem starých buků,
a Sylva v jeho nechala svou ruku
a jen ji stiskla mlčky v nepokoji,
a za červánků záře byli svoji.
Den váhal mřít, by zřel je ještě málo,
a noc šla blíž, jak na zvědy, se zdálo,
a všecky hvězdy, jak k nim zřeli spolu,
se nahýbaly, chtíce vidět dolů...
25
II.
II.
A léta šla s tím dravým řeky tokem,
jenž květy rve. On jiným nyní okem
se díval na ni, štíhlá, slabá, bledá,
jak s úsměvem jen tichým k práci sedá.
Ten úsměv byl jak slunce záblesk v říjnu,
kdy na zem padá, v lehkou pavučinu –
jak bílý vlas by svit’ tam v země stáru –
byl vlídný, zlatý, ale neměl žáru.
Ne láska již, jen přátelství cit vlahý
mu plnil srdce, když se v její tahy
tak denně díval, ruce stisk’ jí chladné,
a soucit jako s něčím, co tu vadne.
A v budoucnosť-li zalét’ zamyšlený,
v ní nezřel nikdy tvář své příští ženy,
jak o ní sníval v neurčité touze,
jen sestru svou v ní viděl nyní pouze.
III.
III.
Však Sylva, které napsal v žití osud
jen jednu lásku, milovala dosud
26
jej celým svojím srdcem, celou duší,
jak bledý květ své slunce v lesní hluši.
Až v noc a sny a s úsvitem hned ranním
myšlénky její jako stín šly za ním,
on moh’ říc’: Pojď! – až na práh mrtvých říše
by byla šla s ním oddaně a tiše.
Proč váhá ještě? Léta jdou a mizí...
A jeho láska jistě je tak ryzí,
ne žhavá již, jak v prvních dobách snění,
však čas tak chce a žár jen v teplo mění.
A co on myslil, také v duši její
že přátelství jen struny se již chvějí,
čím dál, tím víc, dnem, nocí se jen chvěla,
být jeho duší, tělem, celá, celá!
IV.
IV.
On miloval už jinou – ale říci
se bál to Sylvě, když tak s bledou lící
ji zřel, jak k němu usměvavě vzhlíží,
jak přec by cítil pro ni bolnou tíži.
Tak čekali a tak to rostlo s nimi.
Tu na počátku vlhké, smutné zimy,
27
kdy odlesk lamp se v mokré dlažbě chvěje
si lehla Sylva, chorá, bez naděje.
A lékař hlavou kroutil – naděj malá.
Však slabá, chvíc se jako stín, přec vstala,
by psala listy, prošla jakou knihu,
a za týden pak v dál ji vezli k jihu.
On nebyl zlý, jat soucitem a bledý,
jí tedy ruku tiskl naposledy,
však ona šeptla – její dech byl krátký –
tak vesele: Chci žít a přijet zpátky!
V.
V.
Pak odjela, a on byl volný zcela.
Vždy za čas list psal, že tak tomu chtěla,
že nemocnému, jehož den se sklání
kams do propasti, třeba plnit přání.
Však v duši svou když pohlédl pak blíže,
tu přiznal si, že rád se zbavil tíže
těch pohledů, z nichž lokal kdysi štěstí
a kterých nyní jak by nemoh’ snésti.
I ona psala: „Je mi lépe trochu,
viď, vzpomínáš, můj milý zlatý hochu,
28
zde jaro, jaro, modro, květy, zoře,
a až v svůj pokoj slyším hukot moře.“
On nevzpomínal, sotva v témdni chvíli.
Tu prostřed pitky jakýs lístek bílý
mu přinesli, jej přelít’ s tváří lednou:
„Ó, přijeď, chceš-li zřít mě ještě jednou!“
VI.
VI.
Na bílém lůžku dlela bez pohnutí,
když vešel tiše. Jak když tucha nutí
ji zvednout oči – přišel beze zvuku –
se ohlédla a podala mu ruku.
Ta ruka bylabyla, jako sníh je bílý,
a druhá, horká, bez vlády a síly,
ji mlčky stisk’ tak jako v první touze,
a ona se naň usmála tak dlouze.
Pak zašeptala: „Vím, že umru záhy,
šly dlouho podle sebe naše dráhy...“
A pro bolesť pak nemluvila více,
jen do podušek zabořila líce.
A v koutě jizby stála matka její,
on viděl, jak se slzy s očí lejí
29
té ženě, slyšel, jak dí lékař tiše:
„Jen zmužilosť – dnes – zítra – těžce dýše!“
VII.
VII.
Tu v jedné chvíli jako v něžném vznětu
mu ruku vzala, přitiskla ji k retu
a řekla tiše: „Chtěla jsem být tvojí,
tvou pro vždy, ve všem, v radosti i boji.
To byl můj sen a srostl časem se mnou,
byl hvězdnou září na pouť moji temnou,
byl krví mou, mým dechem, mojí touhou,
já čekala, a doba byla dlouhou...
Dnes umírám a sen můj konce nemá...
Pak oddychla si, v myšlénkách a němá,
a řekla, blíže chýlíc k němu tváře:
„Já s tebou chtěla jíti od oltáře...“
A zase zmlkla, jen ty oči plály.
A moře bylo slyšet hučet z dáli.
Tu zašeptala posléz nachýlena:
Chceš„Chceš? Odejdu tam na věčnosť – tvá – žena.“
30
VIII.
VIII.
Co žádá na něm? – Zdali dobře tuší? –
Cos jako bázeň sevřelo mu duši,
však jenom na mžik, jenom malou chvíli,
než pohleděl v ten obličej tak bílý.
Vždyť umře dnes... A je to přání slední!
On vinen vším, že klamal ji den ke dni
a pravdu skrýval – ona čeká, čeká,
a v jejím oku leží prosba měkká.
Vždyť ona umře – chce jen o tom sníti
tam pod zemí, a volný bude v žití
už zítra zas!... Ty dávné štěstí chvíle,
jež dala mu, když ruce tisk’ jí bílé – –
Proč nedat jí, co nemá ani ceny?
Den pout, den jméno a den radosť ženy,
jen den, ne víc, než svitne druhé ráno.
A skloniv se k ní, řekl: „Chceš-li, ano!“
IX.
IX.
Kněz vážný přišel, spojil ruce obou
a na poslední pouť jí žehnal. Mdlobou
31
a štěstím slába, padla v náruč matce
a usnula a dlouho snila sladce.
I v snách se jemně usmívala nyní,
a její dech zněl volněj’, klidněj’ síní,
co z venku jako věčný stesk a hoře
sem zaléhal tmou noci hukot moře.
On, její muž, bděl u ní v noc tu tmavou.
U lůžka seděl s podepřenou hlavou
o skráň, v níž vřelo, znělo cos jak včely,
jak hnula se – vždy zachvěl sebou celý.
To jejich noc, noc svatební to byla.
On čekal – ona dýchala a žilažila,
a vzbudivši se, řekla v těchy snaze:
„Ach, jak mi volno, Bože, jak mi blaze!“
X.
X.
Smrť váhala na prahu den již třetí,
jak bála by se vzít ji do objetí
a polibkem, jenž chladný byl by, dlouhý,
jí stlumit všecky bolesti i touhy.
On čekal na ni, nervosní a bledý.
Když nešla, nešla, odjel naposledy
32
tam k severu zas, v dál od ženy svojí,
již nemiloval, rozchvěn, v nepokoji.
Ten zlatý kroužek, který přijal od ní,
než odjel, hodil v bílé pěny vodní.
Co s ním, vždyť hra to přeci jenom byla!
A mořská vlna v hloub jej potopila.
A doma čekal – teď již bez soucitu.
Dni, týdny šly, šly v smutném zimy svitu...
Ať z divadla šel, plesu, nebo herny,
vždy čekal list, jenž – na okraji černý.
XI.
XI.
Však list ten nešel. Tu list přišel bílý,
on čet’ a čet’, vždy znova. Snad se mýlí?
Ne, hroznou pravdou je ta divná zpráva:
„Můj drahý muži, navrátím se zdráva!
Tvá milenka zde zemřela, spí v hrobě,
však žena tvá, ta vstala, touží k tobě,
ta chtěla žít, ne padnout v hrobní stěny,
jí novou sílu dalo jméno ženy.
Co síly v tom je – nikdo neuvěří.
Smrť blízko stála, od svojich jsem dveří
33
ji poslala, má prosba byla měkká,
já řekla jí: ,Jsem žena, muž mě čeká!‘
A od prahu když nechtěla se hnouti,
já vyhnala ji silou ze zákoutí.
Teď chodím již. Vzduch moře zdraví tuží.
Již brzo čekej mne, můj zlatý muži!“
XII.
XII.
A přijela, a on ji přijal chladně.
To cítila, ne to, že v duši na dně,
jak ve studánce dole shnilé listílistí,
mu leží jed a osten nenávisti.
Ach, byl tak smutný, chladný život její.
Jak snila o něm! A jak kouzelněji
než pohádka jí zářilo to v duši!
Teď plakávala sama v noční hluši.
Snad choroba jí vzala půvab slední?
Svým před zrcadlem sedala den ke dni,
v své dívala se oči, tahy, vrásky –
Což nevidí v tom oku tolik lásky?
Snad nesluší jí střih ni barva šatu?
A počala se strojit nyní v chvatu,
34
a byla vlídná, sdílná, až se styděl,
on, jenž ji z duše celé nenáviděl.
XIII.
XIII.
Však v dobách, v kterých hasla její naděj’,
si myslila, proč nezemřela raděj',
tam u moře, v tom jaru, jasu, kvítí,
proč chtěla žít, proč chtěla jenom žíti?!
Tam, kde to sluncem, písní, láskou dýše,
by prostřed všeho spala teď tak tiše,
tam o štěstí, jež dotklo se jí málo
a v umírání, dál by se jí zdálo.
Pod akacií, cypřiší neb thují
by slyšela, jak jarní větry dují
sem k severu, a letěla by s nimi
jak bílý duch se křídly mlhavými.
A snila by dál v čistém duší blahu,
jak dlaň mu stiskne tam na ráje prahu,
a moře by ji kolébalo ve sny...
Ne, chtěla žít a – život je tak děsný...
35
XIV.
XIV.
Kdys přišla hádka – jak to někdy bývá,
že stmívá se a stmívá se a stmívá,
pak blyskne to, pak uhodí to vždycky,
a padne strom anebo život lidský.
On drsně mluvil, jako hromu rána
byl každý zvuk: „Vy chtěla jste být vdána,
mít jméno ženy s klidných roků daní,
co chcete více, milostivá paní?
Vír mládí strh’ mne, a teď pykám žitím.
Co věděl jsem, kam padám, kam se řítím?!
Vy věděla jste, vše jste dala v sázku,
vždyť muže jste jen chtělachtěla, a ne lásku.
Co vám byl klid můj, život můj a štěstí!
Vy uměla jste dobře sítě splésti,
váš neduh, odjezd, smrť u vaší šíje:
vše bylo lesť a hra a komedie!“
XV.
XV.
Zprv plakala a bolestí se chvěla,
jak bouřné vlny ňadra její vřelá
36
se vzdouvala tou divou hroznou mukou,
a ona tiskla zoufale je rukou.
Však poslední když padla slova smělá,
tu vstala, v bílou sochu zkameněla,
bez známky žití, bez krve a dechu,
bez pláče, slz, bez jediného vzdechu.
Zrak s blázna děsem v prázdno vytřeštěný
kams daleko za šedé čtyři stěny,
zrak, který zdál se nic nevidět kolem,
rty otevřené, nakřivené bolem.
A ruce svislé měla bez vší síly.
Tak, živý kámen, stála dlouhou chvíli,
pak trhla sebou, studem skryla líce
a odešla... A nespatřil jí více...
37
CVRČEK U KRBU.
Pohádka zimního večera.
V krbu cvrček, který přináší štěstí, nehledě na nic, hudl jim svou pronikavou hudbu...
Pierre Loti.
(1890.)
[39]
Zimní větry venku pějí,
jak sbor duchů v divém reji
pláčí, úpí, naříkají –
ach, jak teplo v síni mé!
Jak to v zimních nocích vezdy,
třpytí se a planou hvězdy,
k nimž tak rádi s prachu země
jako v touze hledíme.
S dobrodušnou starou tváří
měsíc plný s oblak září,
jeho chladné, modré světlo
po sněhu se rozlívá.
A ten sníh je plný třpytu,
jak by byly napadly tu
drobné hvězdy, celá nebes
hvězdná báň a jiskřivá.
[41]
Domů, domů v teplo síně,
kde zář kamen zlatí skříně,
lampa svítí, oheň praská!
Co mi sníh a vývrati?...
Chvíli čtu a chvíli tiše
do hvězdnaté hledím výše,
však ten večer je tak dlouhý,
co jen, Bože, dělati?
Jak je lépe nyní dětem
s dětských snů a vidin světem,
které ve vsi zasypané
poslouchají pohádky!
S bázní v oku, svatou vírou,
s princem táhnou plání šírou –
kdo by nechtěl aspoň chvíli
do těch časů nazpátky?
Ach, kde jsou ty chvíle drahé,
a kde jsou ty noci vlahé,
všecko, co teď vítr zvrátí
a sníh hustý pochová?
§43
Teplé nocinoci, plné svitu,
cvrčka píseň ve pažitu,
věčný refrain velké básně,
nazvané: noc srpnová?!
Ale slyš! – teď zas! a zase!
jako v léta parném jase,
slyším náhlé zcela blízko
touženého cvrčka hlas.
V podlahu se někde skrývá,
ztajen ve svém koutku zpívá,
v síni teplo, jak když slunce
na zrající padá klas.
A jak jeho píseň zněla,
pohádka to byla celá,
zimní, pěkná k poslouchání,
kdy to praská vesele.
A já chci ji vyprávěti
pro moderní velké děti:
síň mou dříve obývali
zcela mladí manželé.
***
42
Vedouce se, v mladé lásce
přituleni, po procházce
velkým městem osvětleným
ve svou síň se vrátili.
Byli rádi spolu doma,
úsměv zářil jejich rtoma,
a jak její velkým štěstím
obličej byl spanilý!
K jednomu si sedli stolu –
přes půl léta byli spolu,
ale co si měli ještě
mnoho, mnoho povídat!
Z doby dětství, z doby mládí,
jak se počli míti rádi,
z doby hněvu, smíru, bolu,
kdy mrak na jich lásku pad’.
Co tu bylo šepotání,
hovoru a vzpomínání,
sladkých jmen a sladších žertů,
ach, ten hodin let a cval!
44
Chytal její ruku chvíli,
kmitla jako motýl bílý,
však už měl ji – přitisk’ na rty,
horoucně ji zulíbal.
S rozpuštěným ona vlasem
položila sobě časem,
jako když se mazlí dítě,
na hrud' jeho hlavu svou.
Pro polibky, pro náručí
neslyšeli jak to skučí,
stromy šumí, listí padá,
jak se větry prou a rvou.
Ale náhle ona praví,
hledíc noci ve stín tmavý:
„Slyšíš, jak to venku hvízdá?
To již táhne zima k nám.“
„Ano, jak se vítr vzmáhá!
Táhne zima, duše drahá,
nevíš, jak se těším na ni,
rád jak na ni myslívám.
45
Zastře naše okna květem,
jak by řekla: Celým světem
buď vám jizba, zalepená
skořepina hlemýždí!
Proč z ní hledět někam v dálku
v marný vír a živlů válku,
ať si svět tam hřmí a hlučí,
ať si vítr objíždí.“
„Ach, mám zimu také ráda,“
řekla ona, „živlů váda
neděsí mě ani málo,
jejich hvízdot, jejich cval.
Podzimních těch větrů dutí
vzpomínat mě vždycky nutí,
že je blízko krásná zima,
doba plesů, karneval.
Ach, jaká to byla doba!
Plesy, plesy, sněžná roba
jak sníh čerstvý, po němž zlehka
letěl kočár dlážděním.
46
Z dálky už mi světla planou
na pozvání, přivítanou,
ovane mě kytic vůně,
hudba letem veselým!“
Usmál on se vzletu písně
k chvále plesu, zpola přísněpřísně,
zpola žertem hrozil: „Emmo!
stále dítě bláhové?“
„Tančím ráda – je to hříchem?“
se zvonivým děla smíchem,
„letěla jsem, až mi padly
s vlasů květy nachové.
Jaké by to bylo štěstí,
s tebou se tak kolem nésti,
viď, můj drahý, slíbíš mi to?
na jeden ples půjdeme,půjdeme.“
„Na ples? Ale, duše drahá,
netančím.“ – „Ach, co v tom blaha!
Půjdem?“ „Považ...“ – „Hleď, jak prosím!“
„Jaký nápad, dítě mé!"
47
„Naposledy, jenom jednou;
jak se všecky oči zvednou,
v sál až po tvém boku vstoupím!
Řekni, řekni aspoň: snad!“
„Emmo, hleď, což není sladší
tichý večer, nepostačí
už ti ani moje láska,
že chceš plesu vír a chvat?
Plesy, plesy, jaká nuda!
Na myšlénky, na cit chudá,
řada loutek, fráze, cetka –
celá plesu nádhera.
Poklony, klas zrna prázný,
k propasti běd sklon to srázný,
za tím leskem, za tou září
posměch, klam a nevěra!“
„Hněváš se?“ – „Ne, jaké hněvy?“
„Půjdem, viď? ó, věř, že zjeví
jinak se ti rozkoš plesu
a má dětská láska k ní.
48
Dnes už jde mi kolem hlava,
růži ve vlas – nejlíp tmavá,
vezmu na se opět svoje
bílé šaty svatební.“
„A já mohu,“ vzřikl prudce,
„dívat se, jak tvoje ruce
bude jakýs hlupák líbat,
strhna tě jak voda květ.
Jak tě tisknou úž a úže,
hledí na rtů tvojich růže,
mohu dát se poklonami,
pohledy jich urážet!“
„Žárlivý jsi?“ A již splýval
se slovem tím smíchu příval,
jako když se potok z jara
vesel pustí do nivy.
„Emmo!“ vzkřikl, bledna v líci,
ale dále nedbající
zněl smích její dětsky hlučný,
rozpustilý, zvonivý.
49
„Emmo!“ vzkřik’ a chvěl se celý,
„vidím, jak náš duch se dělí,
nemělas mě nikdy ráda,
nemáš ráda docela!“
„Ne, ty nemáš rád mne,“ v štkání
řekla. „Co ti moje přání?“
A za slzou slza z oka
bohatá již běžela.
„Jdi si jenom, jdi si tedy,
na bál, na ples!“ zvolal bledý,
vstal a v noc se díval tmavou
jako duše zoufalá.
„Také půjdu!“ vzkřikla skorem
lítostí a zpola vzdorem,
rukama si líce skryla
a pak tiše plakala...
Lehli, vstali beze slova –
ach, ta noc! a nyní znova
s jitrem trýzeň. V síni ticho
tesklivé a smutné tak.
50
Vážný on a ona bledá,
stále jak když něco hledá,
pohlédnout by nemusela
ve výčitek plný zrak.
Slyšel ji, jak vzlyká stranou,
viděl, jak jí slzy kanou,
chtěl ji sevřít v náruč svoji –
ne, on první nevstanenevstane.
Zaslechnula, rozechvělá,
jeho povzdech – stokrát chtěla
rozběhnout se k němu – nikdy!
urazil ji – ne a ne!
Den byl dlouhý jako moře,
jaký stesk a jaké hoře!
podzimní den neslunečný,
bez úsměvu, bez lásky.
Však hněv lásky – krátko trvá,
podjarní to bouře prvá,
potoku, jenž plyne zticha
v cestu padlé oblázky.
51
Přišel večer, tiše oba
vzpomněli si, jak ta doba
krásná pro ně vždycky byla,
tál a tál v nich vzdoru sníh.
A když zachyt’ ruku její,
jak měl žertem v obyčeji,
padla v jeho náruč – roztál
v nesčíslných polibcích.
V síni smutné, šeré, ztichlé
jasnilo se nyní rychle,
veselo tu zase bylo,
s láskou mír se znova snes’.
Ale přece mezi nimi
zbyla stopa přešlé zimy –
hovořili – nevyslovil
žádný krátké slovo: ples.
Vyhnuli se jemu z dáli,
slyšet je se oba báli.
Ach, jak plesy nenávidí,
ona sobě myslila
52
On pak myslil: Dosud dítě,
na ples jistě myslí skrytě,
rozmarná a umíněná
právě jako spanilá.
Dobře oba cítilo to,
že cos mezi nimi skryto,
že cos v záři jejich štěstí
padá jako šerý stín.
A dni šly a týdny táhly,
krátký den byl, večer náhlý,
jednou z rána nežli vstali,
sníh se sypal zemi v klín...
Přišla bílá, sněžná zima,
den se stmíval před očima,
přišel čas, kdy v kamnech plá to
za dlouhého večera.
Ale také blíž a blíže
Karneval byl, mladý kníže,
ve výkladních skříních stála
dvoru jeho nádhera.
53
A tu jednou mladá žena,
roztomile uzarděna,
položila na rameno
muži svému hlavu svou.
„Pamatuješ ještě, drahý,
na ten večer, na mé snahy,
vyprosit si bál jen jeden,
na tu naši chvíli zlou?“
Lek’ se v duchu: Jaký osud!
na ples jenom myslí dosud,
Bože, což mám hráti zase
mravokárce úlohu?
„Chtěla jsem ti jenom říci,“
děla, větší plamen v líci,
„že už jíti na ples – na ples –
že už na ples nemohu.“
Pak se kloníc k uchu jeho,
šeptla cosi blaženého,
že jí zlíbal teplá ústa,
že ji sevřel v objetí.
54
A jim bylo jako v chvíli,
závoj svůj když sňala bílý,
jako ptáku, když má hnízdo
připravené na sněti...
A když kol pak vozy létly
tam, kde sál již čekal světlý,
který za noc tolik záře,
tolik klamů pohostí:
slyšela hlas v nitru jiný,
chvěla se až do hlubiny
celá její měkká bytosť
jinou, větší radostí.
A když přes rok vozy hřměly
v zimních nocech na bál skvělý,
nad dítě své skláněla se
ve blaženém usmání.
Ach, jak se jí dětskou zdála
nadšená ta plesů chvála! –
Kolik se jich z toho víru
jako ona zachrání?!
***
55
Pohádku jsem doslech’ smavou.
Vzbudil jsem se. Nad mou hlavou
dosud lampa jasně plála,
v krbu však jen stín už vlád’.
Bylo ticho, ticho v síni.
Ach, kde je můj cvrček nyní,
kde se skrývá, proč už zmlkl?
Jak bych dál ho slyšel rád!
Ale cvrček byl už tichý,
jak když sněhy kryjou líchy,
jak když vítr chladnou rukou
suché listí počítá.
A já poznal, pravdy dbalý,
že to nebyl cvrček malý,
že to byla Poesie,
že to byla Píseň má.
Že tu byla sama u mne
v zimní noci chvíli dumné,
pohádku mi ševelila,
neskonale zářivá.
56
A já cítil požehnání,
jaké s ní se krbům sklání,
u nichž dosud v zimy chladu,
nevyhnána, přebývá!
57
MODERNÍ BALÁDY A ROMANCE.
Řada II.*)
(1890–1892.)
*) Řada I. v knize Spadalé listí.
[59]
BLBÝ EMAN.
Když devět let mu bylo, se stohu dolů spad’,
pak smrť a život přeli se u jich domku vrat,
až doktor, schýlen nad ním, řek’ jednou v myšlení:
„Je dobře, nemoc prchá, však rozum – půjde s ní.“
Tak zblbnul malý Eman. Byl vyzáblý a bled
a divně kroutil hlavou a divně kroky plet’,
a čekaly naň děti, kde jen se namane,
by volaly hned v smíchu: „Bác! blbý Emane!“
Do práce v dvůr jej vzali a hlídal, kdy lít’ pták
na třešně zralé, stromy, a když měl hlavy, mák,
a za žní vázal snopy a v lukách na podzim,
když kopil, mladé holky se škádlívaly jím.
Kdys dali stoh mu hlídat před štěhotáním hus.
Byl slunný den a parný, nechť podzimipodzimí zněl klus,
a nebesa, jak modrý by zvon se ukláněl,
a od severu z dálky byl slyšet hřímot děl.
[61]
Hoch zíral jenom na stoh a počal se ho bát,
snad v mysli jeho živnul ten hrozný s výše pád,
šel dále a šel dále – žár padal víc a víc –
až lesa chlad a stíny mu ovanuly líc.
Té toulky šerým lesem, těch tišin plných dum!
Tu nesmál se mu nikdo, jen korun zněl tu šum,
kde jaký pták byl, volal, kam padla slunce zář,
a Emanova celá se usmívala tvář.
Tak volno zde, tak volno – ni lidské nohy hles,
jak jediný sám člověk by šel skrz dlouhý les,
šel dál, necítil mdloby, bez cíle, stání šel –
vždy blíže slyšet bylo to zahřímání děl.
Tu k dvěma cestám přišel – jaký to z dálky zvuk?
To dunělo, jak celý by hnal se k němu pluk,
a již tu byli jezdci, a vojska byl tu řad –
„Kam vede cesta, hochu? Jak blízko ke vsi ztad?“
A Eman máchnul rukou a usmíval se jen,
jak radosť měl z přilb lesku a šavlí okouzlen.
– Je blázen. – Simulant je. – Vznik’ mezi vůdci sporspor.
62
– Jen dále! – Ne, já kulkou mu vyženu ten vzdor! –
– Tři muži z řady k předu! – Zněl krok a pušek cvak.
Hoch, otevřená ústa, teď vytřeštil svůj zrak,
jak hrozného cos chápat by počal v chvíli tu,
znik’ úsměv a líc smrtným měl děsem politu.
Teď zachvěl se, teď skočil a po cestě se hnal
a skočil jen tři kroky, a zaznělo to: Pal!
a zahřměly tři rány, je zpátky vrátil les,
a v krvi ve prach cesty již blbý Eman kles’...
63
NOVÝ DOMOV.
Jak byl by zmládl celý boží svět.
Mez byla žlutá, strom byl jeden květ,
tam hloh, tu višně, a když přišla ves,
tu zevšad bylo cítit modrý bez.
Vždy dál a dále vidět bylo v pláň,
jíž lesné pásmo lehlo zrovna v skráň,
jak modrá vlna táh’ se jeho pruh,
a ona chtivě ssála ostrý vzduch.
Kočár jel rychle, všecko létlo zpět,
hned pole, luh a draha, cesty hned,
teď dvůr, teď víska, ale vše jen mžik,
co zaštěk’ pes a zved’ se dětí křik.
A nyní zámek spatřil očí chvat,
měl rudou střechu, bílých oken řad,
v stromoví starém dopola byl skryt,
hle, nový domov – jak se nezachvít?
64
Ach, nový domov! A co čeká v něm?
Povinnosť služky s věčným neklidem,
snad rozmar pánů, hanba, ostří slov
za skývu chleba a za teplý krov.
Tu zvážněla a zbledla její líc.
Však vlaštovky dvě jásaly jí vstříc
jak pozdrav štěstí, volnosti sám dech –
ó, kéž to všecko mají na křídlech!
Ach, nový domov! – drahý tichý kout,
své práci žít a děcku přivyknout,
či zas – a záhy – vracet se tu zpět,
a před sebou mít zase širý svět?!
A vlaštovky jak táhnou v chladu i čas,
kdes v dáli hnízda nová hledat zas,
vydány mrazu, bouřím, vichrům, tmám,
jít – kam, ach, kam? – to ví snad Bůh jen sám!
65
DCERA.
Jak„Jak se ti tam vede,
dítě moje bledé,
v cizí širé dáli?...“
píše stará máti,
úzkosť ji tak chvátí,
slza v oku pálí.
Dcera z města píše:
„Vrátit se? Ach, spíše
usmrtím se tady!
Domek náš je sprostý,
mám tu často hosty,
teď tu doktor mladý...“
„Píšeš nám tak málo,
srdce by si přálo
tisknout tě, mé dítě...“
„Mám tak málo času,
vstávám v lampy jasu,
spat jdu na úsvitě...“
66
Píše matka stará:
„Přijeď aspoň z jara,
vše tu voní květem,
šťastni jsme i v hoři,
starý tatík spoří
na košile dětem...“
„Mámo, jak jste směšní
s mlékem, hrstkou třešní,
já mám všeho dosti:
klobouky i šaty,
kočár i šperk zlatý,
hrabata mě hostí...“
Prchla léta, léta...
Matce vlas prokvétá,
vráska vedle vrásky;
muž spí věčným klidem,
děti mezi lidem
našly trochu lásky.
Jenom ona, ona!
Mrtvá-li, či stoná?
Ani řádku jednu
67
nepíše již roky,
jak když ve hluboký
rybník padne ke dnu...
Jede matka v dáli
přes pláně i skály
v město velké, cizí;
ptá se sepnutýma
rukama – kdo všimá
si tu, když kdo zmizí?
Pak jí řekli kdesi
s úsměvem, jenž děsí
srdce její vřelé,
že již leží v hrobě
někde na hřbitově
jedno léto celé.
A tak ona kráčí
v bolesti a pláči,
hledá ji a hledá:
v hrobce musí býti,
o nádherném žití
psala dcera bledá.
68
Ale marné snahy
nevidí rov drahý,
ptá se zas a znova;
pak ji vedli k hrobu,
který nemá zdobu
jmén ni veršů slova.
Široký a dlouhý,
mnohých lidí touhy
kryje clonou tmavou,
chudobu i špínu,
bolesť, hanbu v klínu
halí čistou travou...
69
SAMOTÁŘ.
Na jaře, v pohodě, kdy zpívá pták,
přijde to pojednou, sám neví jak,
s prvními lístky a květem,
s paprskem prvním, jenž prohřát jde svět,
s vlažnými večery, kdy se chví ret –
jako pták od jihu letem.
Chce se mu pojednou, pojednou žít,
kvésti a zpívat a z života pít,
z poháru, který se pění;
zachytit do duše teplo a zář,
kterou byl propásl, samotář,
jako mhy strhati snění.
Nahradit řadu si ztracených let,
vrátit se k mladosti, radosti zpět,
jak by cos volat jej chtělo;
vášnivě milovat, polibků stem
pokryti dívčí ret planoucím rtem,
ruce i šíji i čelo...
70
Dneska už nevěří, všecko je klam,
den za dnem, do smrti bude tu sám,
to jen den jarní tak mýlí;
viděl jsi v krbu, kdy plamen již has’,
vyšlehnout přes chvíli plamínků jas,
modrý a rudý a bílý?
Malé jen plaménky, kde býval žár,
vyšlehnou, vyzáří na chvilek pár,
hasnou, co oko se dívá,
potom je temno již, zvolna i chlad,
všude stín, všude stín, nechceš jít spat?
vV krbu již popel jen zbývá.
71
ATELIER.
Václavu Jansovi.
Měl dílnu šerou. Často ve své práci
se rozhléd’ kolem, jak se v stínu ztrácí
zde dívčí portrét a tam obraz kraje
s kvetoucím stromem, na němž slunce hraje.
Vše pravilo tu: Umění zde trůní!
Tu draperie visely, tam vůní
se prozradila vása, květy v klínu,
a kartony a skizzy stály v stínu.
Zde tvořil, sníval jako pták v své kleci.
Však mnohdy mrzut, hodil svými štětcištětci,
a nechav práce, schmuřil mužné líce
a vzdych’: „Jen světla, jenom světla více.“
Pak atelier hledal světlý, vlídný
a nepracoval dni a celé týdny,
již přátel úškleb slyšel hněvem sinný,
však v podstavci dál nechal pavučiny...
72
Dnes v téže dílně sedí s jasnou tváří,
s nového plátna nový obraz září,
tak plný slunce, vzduchu, plný květu,
azuru nebes, úsměvu a vzletu.
A druh-li přijde časem na výzvědy
a ptá se: „Přec tu dosti světla tedy,
kdo dnes sem vrhá světlo, slunce točí?“ –
dí s úsměvem: „Mé ženy mladé oči.“
73
TIŠE, TIŠE...
– Tiše, tiše, tiše, ať se neprobudí –
pst! jen tiše mluvit a jen po špičkách! –
Sepjala své ruce, hlava klesla k hrudi,
kolem rtů se úsměv nevýslovný stáh’.
V postýlce nic není, postýlka je prázdna,
peřinek jen měkkých narovnán tam sníh;
sladkým, toužným hledem zírá k ní zrak blázna,
tiskne bílé ruce k vlně ňader svých.
– Vidíte, jak dřímá, slyšíte, jak dýše,
ach, vy jste je zbudil – ono pláče mi.
Andílku můj, neplač, spi, děťátko, tiše,
já tě ukolébám do sna písněmi. –
Ku postýlce klekla, přitiskla k ní hlavu,
polibky je slyšet dlouhé zas a zas,
počla cosi hýčkat v modrých záclon tmavu,
kolébavku zpíval potrhaný hlas.
74
– Nu, teď spí už dále, hlavinka se sklání,
hle, jak usmívá se, sladký sen to sní;
viďte, že je krásné, krásné k zulíbání –
tiše, tiše, tiše – ať se nezbudí! –
Odvrátíš svou hlavu, nemůžeš to snésti,
tvář bys raděj’ zastřel, hořce zaplakal,
nevíš, zda to trestem, nebo zda to štěstí,
že když Bůh vzal dítě, hrozný klam ten dal.
75
BALÁDA Z DOBY PROBUZENÍ.
Ač znaven už chůzí, šel stále vpřed
a necítil břemene tíži,
vždyť roznesl šťastně knih dvacet pět
do vísek a statků a chýží.
A tmělo se, tmělo, a večer už byl,
a sníh padal hustě a tiše,
on šeptal si: „Každý – co může – dle sil –
ten káže, ten učí, ten píše!
Ta prokletá zima, a kraj je tak tich,
však my jej přec zbudíme ze sna!
Jak dlouho mám domů!... Hle, pár našich knih,
a v kolika chatách dnes vesna!
Už nejde to, trvá ta cesta mi dnes,
už dávno mám okna zřít fary!“
A sníh šlehal kolem, on do něho kles’
a zved’ se zas chorý a starý.
76
„Ach, jistě čtou všude – je český to hlas,
co hrdin se nových jím vzruší!...“
V tom hluboko v závěje zapadl zas ...
A s úsměvem vypustil duši ...
77
ZE VSI.
Toto se stalo, a je věc to jistá.
J. V. Sládek.
Nebylo to ani k smrti,
nebylo to ani k žití –
slyšela už: „Také Pánbůh
moh’ by ji už k sobě vzíti!“
Nevlídnou tvář kolem sebe
málo lásky, plné měšce –
kdo můž’ za to, že už někdo
s životem se loučí těžce?
S životem, ach, plným práce,
strádání a slz a potu,
nevěděla ani sama,
co ji váže ku životu.
Večer byl, a v bolné křeči
zasténala v loži chorá,
starý zved’ se: „Musím přece
poslati též pro doktora.“
78
Vyšel ven, a dcera mladá
na zápraží sběhla za ním:
„Tatínku – je pozdě k noci
počkejte s tím posýláním.
K doktoru je cesta dlouhá,
stojí to hned mnohý zlatý,
přidáte, a mohu míti
k svátkům aspoň nové šaty...“
Starý kýv’. A chorá máti
tu noc ještě shasla jemně,
bude se jí lépe spáti –
tvrdá srdce – měkká země!
79
BALÁDA ZE ZÁMKU.
Komorné své při česání,
zahalena v roucha sněžná,
„Co nového?“ z nenadání
optala se paní kněžna.
„Co nového? Věru málo,
co as jasnou paní baví.
Sedlák Jíra – už se zdálo,
že je líp – se nepozdraví.
Synu bránil vzít si chudou,
neoblomný v hrdé pýšepýše.“
Paní kněžna, trpíc nudou,
zívnula si při tom tiše.
„Správcová se neustále
s důchodňovou ještě hádá,
toiletou že by v bále
zastínit ji chtěla ráda.
80
Správce slíbil, látku s květy
vtkanými že koupí na ni.“
Odhrnuvši krásné rety,
usmála se mladá paní.
„Učitelův syn se vrátil,
krásný musel bývat kdysi,
divný osud snad ho schvátil,
cáry s něho jenom visí.
Pravý tulák s tváří bědnou,
shaslým okem, chorým tělem –
je to pravda, že byl jednou
v zámku tady učitelem?“
– „Pozor, pícháš!“ vzkřikla hbitě
kněžna, klopíc tmavé oko.
„Píchnula jsem?“ – ach, mé dítě,
píchnula’s tak přehluboko!
81
STARÝ HUDEBNÍK.
Též on měl plánů plnou hlavuhlavu,
a jak to bývá, slávy sen:
Ó, uslyšíte potlesk davu,
má práce roste každý den!
A za písně veselé zvuku
Tisk’ přátelům v nadšení ruku.
To dávno, to již pravda není,
dnes nepozná ho žádný z nich,
on zapad’, zapad’ v zapomnění
a z hodin chodí sám a tich,
a za zimní noci se vezdy
tam na dálné zadívá hvězdy.
Ty hvězdy, ach, ty hvězdy s výše,
jak je tak dlouhá cesta k nim,
a na zemi dvě hvězdy tiše
jak vlhkou mlhou na podzim
se dívaly na něj, kam vkročí –
dvě tmavé, dvě oddané oči.
82
Již vadly, vadly její tváře,
a znali se již tolik let!
Co dělat? Ved’ ji od oltáře
a nechal být a mluvit svět,
a na vše, co páli a studí,
mžik na její zapomněl hrudi!
A dál, co dále vyprávěti?
Je dlouhá cesta k umění,
a přišla nemoc, starosť, děti,
vše křídel tvůrčích kamení,
on učil, ó, co chce kdo míti?
Vždyť musel přec živit a žíti!
V tom sestár’. Dnes užuž, prací tupý,
se navrací dne po světle,
kde křičící se děti kupí
kol ženy jeho odkvetlé,
jež s pletí tak chorobnou v tváři
se hlasitě zlobí a sváří.
Jen někdy ho to bodne v duši.
To novou hru-li cvičit má,
83
v níž velikého mistra tuší
se zavlhlýma očima.
Pak domů jak bál by se vezdy...
Ó, hvězdy, ó, daleké hvězdy!
84
BALADA TŘÍKRÁLOVÁ.
Dobrý nápad! Společnosť
zatleskala rukami:
Chceme slévat! Budoucnosť
ať nám kouzla oznámí.
A už syčí, rozplývá
kov se v žáru tavený,
v peci, jež tak ohnivá,
nové trysknou plameny.
K světlu! Na stín! Co je? – Kříž! –
Srdce! – hlava – stromek – vích!
Růže? Ne, toť hnízdo spíš!
Nový jásot, nový smích.
Emo, Emo, pojď už přecpřec,
slévej, staň se ti, co staň!...
Před zářící klekla pec,
chvěla se jí, chvěla dlaň.
85
Cítila, že v chvíli té
hledí na ni očí pár,
a v nich, jak jsou zakryté,
zoufanlivý blýská žár.
Oči ty ji hledají
a ty oči probodnou
na zoufalství pokraji
hruď jí lásky nehodnou.
Ukaž, ukaž! – Věneček!
Vskutku, vskutku! – jeden hlas.
Kdo by to byl, Emo, řek’,
za rok že jím sepneš vlas!
Pod sněhovým závojem
svěží vínek myrtový,
bílé vonné růže v něm,
kdo ho sejme? Kdo to ví?
Zasmála se, zrak jí blýsk’,
dítě se tak smát jen můž’;
kdos tam na sklo čelo tisk’,
hledě v tmavé noci hluš.
86
A vy, co tak sám a sám,
pojďte, pojďte slévat též,
nesmíte los tajit nám,
ať to pravda nebo lež!
Usmál se tak divně – dost
věděl, co chtěl vědět víc?
Zřel, jak ruku tisk’ jí host,
a jak plála její líc.
Sléval. Věnec poznova!
Však se ráno doví to,
že bylo proň z olova
jiného cos ulito...
87
BALÁDA O HODINÁCH.
Byl starý jeden hodinář,
měl s hodinami krám
a sedal v práci den co den
jen s hodinami sám.
A jak jich tepně naslouchal,
jak zíral na jich let,
tu myslil si: Ty zvolna jdou,
a ty jen letí v před!
Ne, všecky musí stejně jít
na vteřinu i vlas!
A rovnal, řídil, točil je,
ty v před, ty zpátky zas.
A rovnal, řídil rafije
pak celou noc a den,
vše marno: Jedny volněj šly,
a druhé létly jen.
88
Ty jedny jen tak hrkaly,
jak sil když není v nich,
a druhé spěly vesele,
a znělo to jak smích...
Pak zavřeli ten malý krám,
a rozum že si zmát’,
byl odvezen a neviděn
už mistr vícekrát.
A to je vše. Sic k baládě
je málo toho, vím,
já chtěl jen říci, společnosť
že mistrem takovým!
89
ROMANCE.
Ach, svět jak jarní je den,
jak sloka čarovné písně,
pojď, blázínku, se mnou jen ven
a jen se tak nedívej přísně!
Ó, ženy, jichž dech vášní dýše,
ty veselé, rozmarné noci!
Což smrť, což hroby! Ach, spíše
tak dvakráte dlouho žít moci!
A všecko to přešlo v tom reji,
jen v líce vryly se vrásky,
zrak slábne a nohy se chvějí,
a uvadly slíbané krásky;
teď na vše rmut ulehl černý,
co dříve tak bavilo muže,
ty balety, plesy a herny
a pitky a písně a růže.
Je konec. A přešlo to rychle,
a život fádní a dlouhý.
90
A srdce, což srdce? Je stichlé,
a není v něm záblesku touhy,
ni lásky, ni záští, ni vznětu,
jak přívalem vymleté skály,
neb jako když les lučních květů
dech úpalu letního spálí.
Nač žít? A skončit vše rázně?
Ne, každý již hlupák se střílí!
On hledí v tvář smrti, prost bázně,
však dnes – ne dnes nemá síly...
Je slunno, a slunce hrá v síni,
on zavírá oči a zívá:
Pah, střílet se – nyní – už nyní,
vždyť ještě se oženit zbývá!
91
BALÁDA Z TOVÁRNY.
Po díle jeden po druhém šel,
pohodil vzdorně hlavou a děl:
Vaše mzda bídně nám splácí,
zítra už nepřijdem’ k práci!
Dvorem se bujný rozléhal smích,
každý byl vítán od přátel svých,
čapky v tom naděje ruchu
lítaly azurem vzduchu.
Naposled předstoup’ stařičký kmet,
sotva se vlekl, slabý a bled,
potřásl stříbrným vlasem,
výpověď chvějným dal hlasem.
„I ty jdeš, starý – nejsi-li slep,
tolik jsi roků jedl můj chléb!“
Slza v řas kmetových kane:
„Musí to býti, můj pane!“
92
„Co je ti do všech, byl jsi, buď náš!
Bez sil a zdraví dlaň tvá i páž,
bez ceny dnes je tvá práce.“
„Pane můj, nebudu zrádce!“
„Kdybys pak hladem klesl a zhas’...“
„Pomyslím, pane: Přišel můj čas,
nad hrobem za moji muku
vděčný se zachví ret vnuků.“ –
Ještě se rozhléd’ kolem a kol,
v pohledu tom byl nesmírný bol,
potom se bídně vlek’ domů
alejí sežloutlých stromů...
V práci se lidé vracejí zpět,
červánkem jitra září jim svět,
stroj zní i kladiva rázy.
Jenom ten bílý kmet schází...
93
CESTÁŘ.
„Mé dítě bylo hodné, čisté,
to známo v celém okolí,
já pracoval – oh, tady vizte
ty vrásky a ty mozoly!
Je po všem. Nechť to krev však stojí
a nechť mi vezmou chalupu,
on vzít si musí dceru moji!“
vzkřik’ starý cestář v zástupu.
„Toť právo mé, toť právo svaté,
kdo nalomil’s, vem celý květ,
mne nezastraší, nepomate,
chci dítěti dát otce zpět!“
A zrak mu plál, že dav couv’ bázní,
a větrem vál mu šedý vlas.
„Nu nechte ho, vždyť chudák blázní!“
se smíchem letěl davem hlas.
A cestář pouze zaťal pěsti
a děsně jimi zahrozil,
94
kde v květných stromů ratolesti
se velký bílý statek kryl;
pak v hospodu šel: „Je to žízeň,
nuž, džbánky vzhůru, přátelé,
když je to s těmi dětmi trýzeň,
však dcera vdá se vesele!“
Tak z práce v krčmu, z krčmy v práci
se vlekl na své kamení,
tlouk’ kámen vztekle, až se ptáci
s lip rozlétali, zděšeni,
a mezi prací vytáh’ knihu,
to zákon byl, a hledal, čet’ –
„Ó, musím to mít v okamihu:
Kdo nalomil’s, vem celý květ!“
A tak dni táhly. Rostlo dítě
v tom malém domku u vody.
Tu cestář jednou na úsvitě
zrak s práce zvedl z náhody
a uzřel, zaslech’ – od vesnice
cos jede... zdobných vozů řad,
v nich pijíce a jásajíce,
kams jedou lidé z velkých vrat.
95
Toť svatba... Koně jen se třpytí,
a pestré vlají fábory,
když dvěma kyne šťastné žití,
jen výsknout všemu na vzdory;
a v peřin těžkých strakatině
se smála chasa veselá,
až s koní klusem po krajině
jich zavýsknutí letěla.
Již vjely vozy v cestu stinnou,
v tom vzpjal se první koní pár,
a ženy vzkřikly... S tváří sinnou
jak stín tu stál kdos, vztýčen, stár,
a stavil koně jednou rukou
a kladivo svou druhou zved’,
zrak žhoucí s celých pekel mukou.
„Hej, zpátky!“ – Ani o krok! – „Zpět!“
„Zpět blázne!“ – Ani o krok dále,
tvé dítě pláče – znič mě, znič!
Tu kolem starce nenadále
to zasvištělo – šlehl bič,
a kladivo v témž létlo mžiku,
leč koně trhly – skončen boj:
v ta stará prsa v zmatku, křiku
již udeřila prudce voj...
96
Zpět svatba jela v smutné slávě,
jak pohřební jdou průvody,
a malý spáč se zbudil právě
v tom malém domku u vody.
Ó, dítě, co v svém čistém mládí
jsi přineslo sem slz a běd!
Tvá matka pláče... otec pádí...
a na silnici leží děd...
97
ROMANCE O MINULOSTI.
V své tiché síni seděl muž
a v denní zář a v noci hluš
on nepohléd’, jen skláněl tich
se nad starými svazky knih.
Tu ozval se kdys blízký krok,
a vešla dívka, štíhlý bok
a smavé líce, zlatý vlas
a v očích modrý dětský jas.
A přistoup’ blíž a pravil host:
Ó, pohledpohleď jen, jsem Přítomnosť,
slyš píseň moji, žití hlas!
A on řek drsně: Nemám čas!
Pak přešlo mnoho, mnoho let,
a z muže byl už bílý kmet,
však dosud čilý, vážný, tich
se skláněl k svazkům starých knih.
98
Tu klepá kdos – ta proměna!
Teď vešla k němu stařena,
jak z pergaménu žlutou líc,
a on jí vyšel chvatně vstříc.
„Kdo jsi, ach, pověz!“ – Minulosť!
děl belhající, chvějný host.
Tu ronil slzy dobrý kmet
a hledal krásy zbylý sled...
99
RVÁČ. – IDYLKA PTÁČNÍKOVA.
Dva dětské obrázky.
(1888 a 1889.)
[101]
RVÁČ.
Ne od vsi daleko, as dobrých kroků dvě stě,
v zářící odpůldne po topolové cestě,
jež mírném po svahu se dolů ke vsi sklání,
kol sochy svatého, jenž zlatý kříž má v dlani
a hvězdy nad hlavou, spěl zástup malých dětí
tím zlatem slunečním a stínem přímých snětí.
Tu byla děvčátka, jež do školy šla zpátky,
s velkýma očima a červenými šátky,
že pod ním zdála se jak muchomůrky z háje,
jichž hlava pod kmenem tam v záři slunce hraje...
Tu zástup hochů byl, ti otrháni, bosí,
a druzí v úpravě, již boty v rukou nosí. –
A všecka havěť ta, vždy veselejší ptáka,
si posměch tropila z velkého spolužáka.
Ten všech byl silnější a jako rváč byl známý,
že často chodily naň děti s žalobami;
měl čílko vysoké a ostříhanou hlavu,
a černý jeho zrak jak uhel svítil v tmavu.
Jak ptáci, dravec-li se mihne po obloze,
vše k němu vířilo, po jedné tančíc noze,
[103]
s nadávkou, písničkou; však,však jak se rozběh’ štvaný,
vše s křikem nesmírným na všecky prchlo strany.
Zvlášť nejvíc dováděl vyzáblý kluk a malý,
naváděn od dětí, jež velkého se bály.
Ten zpíval, co měl sil: „Hle, Jakub, synek rasarasa,
což, Kubo, pravda-li, že hodně máte masa?“
Když Jakub zůstal stát a nehnul ani brvou,
zas počal písničku a lepší nežli prvou:
„Tatínek povídal: To v rodě už je klatém,
což, Kubo, pravda-li, že dědek tvůj byl katem?“
A děti smály se. V tom kámen v slunce pruhu
se zatřpyt’, zafičel, a v holčic malých kruhu
zněl výkřik bolesti. Na cestu bílou prachem
děvčátko kleslo v ráz a zbarvilo ji nachem
své krve mladičké! Křik, úžas, pláč a steny!
Půl dětí uteklo, tou krví poděšeny,
půl sedlo k děvčátku a volaly ji sladce,
by přece prohlédla, že všecko řeknou matce.
A vskutku hoši dva se ke vsi dali spěchem
ke krámu kupcovu a řekli jedním dechem,
jen zvonek zazvonil, jak pušku kdyby nabil:
„Jen rychle, z rasovny vám Jakub Mařku zabil!“
Ten po tom neštěstí ve záře jasné žluti,
na zástup zíraje, stál chvíli bez pohnutí,
104
pak náhle zachvěl se a v úzkosti a v děsu
kams prchal do polí a z polí dále k lesu.
II.
II.
Dál za vsí poslední stál domek pohodnéhopohodného,
blíž lesa samého, tak mile stínivého;
měl vlídnou zahrádku a obílen byl čistě,
však dítě šlo-li v les, vždy vyhnulo se jistě,
neb děti strašili, že mají prý tam výra,
jenž pláče celou noc, když nikdo neumírá.
Jen kůň když ve vsi pad’, kdos musel do té pasti,
a babky chodily tam pro podivné masti.
Sem tichým večerem, kdy nebe růže střásá
s obláčné zástěrky, šel starý kupec Krása,
své čelo samý mrak, much odháněje roje.
Již pes ho uviděl, před vrátky domu stoje,
s rudýma očima, že živili ho masem,
a pána volal ven svým rozezleným hlasem.
Ten vyšel, pozdravil – byl ještě dosti mladý –
a hosta dále zval. „Ne, odbuďme to tady,“
děl Krása, nechtěje se dáti v domek vésti.
– „Ba jistě koník váš si oddech’ k mému štěstí,
ne, pane Kráso? Že! Já ondy na něj hleděl,
105
jak kašle, netáhne, a řek’ si: Tak pár neděl!
Však, hleďme, ještě dřív.“
Hlas kupci chvěl se zlobou:
„Což koník! ten je zdráv, však jdu k vám se žalobou.
Já nevím, víte-li – já ještě chvím se věru –
dnes byl by Jakub váš mi málem zabil dceru,
mé dítě jediné, vy také snad ji znáte,
má oči chrpové a vlásky jako zlaté,
vždy tichá, skromňoučká, je radosť patřit na ni,
a on ji kamenem až do krve nám zraní!
To bylo leknutí! Sic rána nehluboká,
však, mistře, považte, že nedaleko oka.
No, pěknou slyšíte to na synáčka chválu,
však ještě uzříme ho jednou v kriminálu!
Nu, co pak říkáte té krásné mojí zprávě?“
A jako v bolesti si sáhl kupec k hlavěhlavě,
a jak by plakat chtěl, tak škublo mu to rtoma.
Tu pravil pohodný: „Kluk ještě není doma,
však já ho přivítám, to buďte bez starosti.
Já nevím, po kom je, vždyť trestávám jej dosti,
a hrozím, vyženu – ah, což to všecko platné;
on snese trochu ran a ještě pěsti zatne.
Však vaší dcerušky mně líto. Slíbím zatím,
že dám vám bolestné a lékaře též platím.“
106
„Což chci já peníze?“ vzkřik’ pohněvaný Krása,
„máMá leží v dítěti, ne v peněz troše spása,
však chtít jen, přivedl bych kluka do káznice.
Však nechci, ztrestejte ho prozatím, nic více!“
Šel Krása domů zpět, a večer roztáh’ stíny
přes nebe, přes pole a celé do krajiny.
Nad strání lesnatou jen měsíc chvěl se čistý,
jak slzy kapala zář jeho mezi listy,
a v parách stříbrných se třásly hlavy stromů.
Tou dobou jako stín se Jakub vplížil domů,
a brzo křik a pláč a volání a steny
až k lesu letěly, jenž stál tak zamyšlený.
Však Krása doma děl, když do kouta hůl složil:
„Eh, táta jako kluk, jak přišlo by to do žil?“
III.
III.
Od této příhody se velká stala změna
s tím hochem od lesa. Dřív živý, jako pěna
teď sedal hodiny a nemluvil ni slova,
jak v snění zabraný, tak den co den a znova.
Sám chodil ze školy, nic nehledě si dětí,
již klidně potupné je písně nechal pěti,
neb jinou cestou šel, vždy smuten, s hlavou dolů.
„Oh, byl prý hrozně bitbit,“ si řekly děti spolu.
107
Jen Mařka kupcovic když s ovázaným čelem
zas přišla do školy, tu škublo mu to tělem
a zdvihl oči k ní, jak u veliké tíze,
však ihned upřel zas je k pisánce a knize.
A když pak domů šli, chtěl k ní. Však vida v davu
ji družek hovorných, zas velkou svěsil hlavu,
šel zpátky samoten, ne domů, ale k lesu,
kde bloudil do noci neb ležel na útesu.
A hoši říkali: „Oh, v tom to kypí vztekem,
ten pomstil by se rád, to bylo by mu vděkem
za výprask stržený, jen hleďte, jak se dívá
ze zdálí za námi, kde cesta běží křivá!“
A dívky: „Mařko, měj se na pozoru před ním,
to jeho mlčení, to není při něm všedním,
jen vyhni se mu vždy! Hned u nás doma řekli:
To není v pořádku, vždyť víme, jak je vzteklý,
a takhle potkati to dítě osamělé,
je s to je bodnouti, jak zlou již krev má v těle.“
Tak děti roznesly to jako vítr listí,
že Jakub zabít chce prý Mařku; zřeli jistí,
jak brousil si svůj nůž, zas provázek že nosí,
ba jak prý hrozil jí kdys pěstí, viděl kdosi;
108
na chvíli příhodnou prý ještě jenom čeká
a potom uprchne kams lesem do daleka.
Tak dítě nesmělo se ukázati venku,
jen v krámku vězněno neb doma ve přístěnku,
jen večer sedl s ním si kupec přede vrátky,
a v školu, ze školy ji vedly kamarádky.
A lidem Krása děl: Jen„Jen ať to neodpyká,
jak se k ní přiblíží, hned pošlu pro četníka.“
IV.
IV.
A přešlo sedm dní, a přešly celé týdny,
a Jakub stále byl jak dříve smutný, klidný,
že lidé smáli se svým domněnkám a řeči,
a mnozí říkali: „Aj, hle, jak výprask léčí!“
Však Mařka nejraděj’ té myslí byla změně,
neb směla na náves i v luka hrát si denně
Tu Jakub jedenkrát se zlatým toulal polem.
Vše plálo, vonělo a zrálo, kvetlo kolem;
pták s písní v nesmírném se ztratil nebe jasu,
po pláních vlnily se celé lesy klasů,
po stéblu šplhal květ, mák hořel podle líchy,
109
na tváři země tkvěl, kam hleděl, úsměv tichý.
Tu Mařku zahlédl. Tak byla mu již blízko!
Šla loukou. Pohlížel, skryt šípku za křovisko,
jak jde a zpívá si. A zdálo se mu, zlatý
že kvítek vyskočí, kam vstoupí její paty.
To jistě k lesu jde. Teď blyskly oči živé
a skrčen ubíhal, by u lesa byl dříve,
jen chvilkou zjevila se hlava jeho kmitem,
by zpět se ohlédla, nad nedozrálým žitem
a hned se ztratila, hned vyskočila znovu.
Již skočil do lesa a v stínu jeho krovu
si oddech’ z hluboka a čekal podle stezky.
A dítě s písní šlo, a obličej mu hezký
se teplem ruměnil a pospěchem i zdravím,
v své ručce kytici z luk neslo s květem smavým –
a vběhlo do lesa. V tom Jakub vystoup’ rázem.
A dítě vykřiklo, květ upustilo na zem.
„Nu, hloupá, neboj se, já chtěl ti něco říci!“
Však Mařka prchala už s vyděšenou lící
pryč z lesa, přes pole a přes luka i lada,
již sotva dýchajíc, tak lekla ji ta zrada,
neb v duchu viděla, jak Jakub, skrytý v lesy,
ji nožem probodl, neb na sněť stromu věsí.
Že ale přes zákaz šla v lesy trhat kvítí,
cos říci bála se, tak polapena v síti.
110
Však Jakub v lese stál, pak jal se květy sbírat
a slzy nestačil si s tmavých očí stírat.
Jak brousil si svůj nůž, jak čeká na den vraždy,
jak hrozí pěstěma, to ve vsi viděl každý;
však nikdo neviděl ten bol dětského rváče,
jak širým pod nebem tak usedavě pláče.
V.
V.
Když země velký dar svůj vlídně dala lidem,
vše dýchá radostí a pokojem a klidem,
a s čela mizí mrak, jenž usedl tam vážně,
když člověk pomyslil na úrodu a na žně.
Již poslední se vůz a klasem celý zlatý
po návsi otočil a do statku vjel vraty,
a na rtech bujel žert a zveselené hlasy
se nesly vesnicí od zpívající chasy.
A venku ležel žár, v něm s popálenou hlavou
luk stálo stromoví nad dlouhou květnou travou,
že malou pěšinku v ní sotva bylo zříti,
jak tráva ležela, jak přes ni rostlo kvítí.
Tou šlo se ke mlýnu. Jej slyšet bylo zdálí,
jak klape vesele, že nikdy nezahálí,
a jeho klapání a vody šumný příval
111
na práce velikou a svatou hymnu splýval.
Blíž mlýna nádržka se plná vody leskla,
jak rybník veliká a černého jak ze skla.
Nad zídku schýlena, jíž ohradili tůni,
se Mařka dívala, jak dole na výsluní
se míhá pulců rej, jak znakoplavky vesla
s vírníky závodí. V tom vykřikla a klesla
se zídky do vody, neb hradba z nenadání
se strhla, zvětralá. Leč někdo skočil za ní.
V té chvíli ze mlýna ven chasník vyšel mladý,
a vida těla pád, vzkřik’: „Topí se kdos tady!“
a již byl pod vodou. A než se z mlýna sběhli,
na trávník vynášel již děvče, chladem skřehlý.
„Vždyť přeci nejsem slep,‘slep,“ děl, „nebo hra v tom běsů,
já hocha padat zřím a děvče z vody nesu,
ne, přec to chlapec byl.“ Tu usmálo se všecko.
On ale křísiti je nechávaje děcko,
zas skočil do vody, však vynořil se s práznem,
„Nic, braši, nenesu, však nejsem přece bláznem!“
„Ba jsi už,“ smáli se, „Bůh ví, co se ti snilo,“
neb dítě probralo se z mdloby už a žilo.
Pan otec v starosti, že klepy se hned melou,
a by je spokojil, dal tůni pustit celou.
112
Když voda opadla, tu všichni teprv zřeli,
jak leží na dně až, tam v bahně Jakub smělý.
Pan otec se slzou, pryč odháněje mleče,
děl: „Chlapec ubohý, to chytly ho tam křeče!“
113
IDYLKA PTÁČNÍKOVA.
V svém krámku nevelkém on sedal po den celý.
Byl v letech staroby, kdy hustý knír se bělí
jak jíním pokrytý i vlas, jenž zvolna řidne;
byl shrben, vrásčitý, však oko měl tak vlídné
a dobré, měkké tak a plné záře zlaté
a něhy jímavé, jak často vídáváte
u bílých stařečků, již dětmi jsou již zpola.
Ten krám měl v ulici, kam sterých vozů kola
jen z dálky znívala, kde platil za něj málo,
ač teplý, světlý byl, a odpolední plálo
veň slunce zářící. Na bílé jeho stěně
pár klecí viselo, v nich ptáci spokojeně
v svém žili vězení a volali a pěli:
Kanárci žlutaví a skalní vrabec stmělý,
stehlíci, červenky, pár hrdliček a drozdů,
již jak by toužili po stínech modrých hvozdů,
a špaček mluvící a ve svém kole z dřeva
papoušek starý již, jak na svět když se hněvá,
se tvářil mrzutě a prosnil den tak dlouhý.
114
Zde tedy v písni jich, v té písni lásky, touhy
i bolu, v jásání a šveholu a smíchu
on seděl, čistil klec neb mluvil s ptáky v tichu;
byl s nimi nejvíc sám, neb lidé v jeho malý
krám zřídka zbloudili a po ptácích se ptali.
Jen chvíli odpůldne, kdy slunce šlehlo bleskem
a celou ulici svým zatopilo leskem,
před krámem stával vždy, kam vyvěsil své ptáky;
hned bloudil ulicí, hned po svých klecích zraky
a díval se, jak v nich se čepejří a hřejí
v těch teplých paprscích a honí v jednom reji
ti ptáci nevolní.
A jak tak hleděl jednou,
děvčátko malé zřel. Sukénku mělo bědnou,
však čistou, zástěrku a šátek kolem hlavy.
Blíž krámku stálo tam, a nářek usedavý
mu zvedal malou hruď, a vzdychalo a štkalo.
Šel k ní a tázal se, proč pláče, co se stalo,
a těšil, jak jen moh’: „Nu, neplač! žeŽe to bolí?
Tys chtěla jíti s ní, že ze stejné jste školy,
a ona nechtěla, že nemáš pěkných šatů,
pak ještě bila tě, viď? jeJe to tak?“ děl v chvatuchvatu.
A zase chlácholil: „Buď moudrá, neplač přeci,
115
pojď, já ti ukážu své ptáčky malé v kleci,
ó, to se podivíš, pojď!“ – Máte„Máte ptáčky doma?doma?“ –
Dál dítě slzelo, však sladký úsměv rtoma
již byl mu prošlehl. „Ó, jaké ptáčky k tomu!
iI špačka, mluví ti.“ A ved’ ji k sobě domů,
do krámku malého, od jedné klece k druhé
ji vodil, vyprávěl, že vězení je tuhé,
však že již zvykli mu, jak ze spaní ho budí,
jak sluje který pták, až v malé dětské hrudi
se lítosť stišila, byť vzlykla ještě časem.
Již vzplála veliká jí očka štěstí jasem,
jak nebe po bouři, již mluvila a smála
se vrabce poletu, jenž přihnědlý jak skála,
do stříšky klece tlouk’, a křiku papouškovu,
však nejvíc tleskala, když špaček přišel k slovu
a bez pobídky jal se volat neustále,
jak byl se naučil, své „Vítejte!“ a „Dále!“„Dále!“.
A ptáčník děckem sám v tu chvíli byl, ne kmetem,
líc úsměv jediný a oči hrály vznětem
mu dětské radosti a soucitu a lásky. –
„Slyš, jak ti říkají?“ se ptal, jí hladě vlásky.
– Mně„Mně? Krista.Krista.“ – Zakýval. Pak vzpomněv, že již mešká
tu dlouho dítě to, děl: „Musíš domů.“ Ztěžka
116
se s ptáky loučila a s prahu ještě zpátky
na klícku pohlédla, kde špaček mih’ se drátky;
pak venku ptákům všem též dala s Pánembohem.
A stařec za ní zřel, než skryta byla rohem.
Jí neřekl: Přijď zas! Však druhý den přec na to,
kdy krámek sluneční mu zatopilo zlato,
ji čekal před dveřmi. A přišla. Přišla denně,
kdy čtvrtá odbila, zprv plaše, pomateně,
pak a větší odvahou, až školačka ta malá
„Co dělá špaček můj?“ již ve dveřích se ptala.
Jak doma byla tu, ač na chvilku jen vždycky,
od ptáka k ptáku šla a vyprávěla v klícky
jim dětské rozumy, své písničky jim pěla,
jim jména dávala a zase na mžik celá
se starci oddala, jenž pozoroval všecko,
se usmívaje vždy, a hladil milé děcko.
Tak záhy zvykl jí, že dočkat nemoh’ času,
kdy právě se sluncem a rovna tomu jasu
mu padne v samotu, jež dolehla naň tíží,
když někdy nepřišla. Tu starý ptáčník hříží
se v smutné myšlénky; že nedočká se více.
Přes týden nepřišla. Pak zbledlé majíc líce,
se objevila zas, že churava prý byla,
117
že se jí stýskalo, však, jako jindy čilá,
již byla u klecí, kde ptáci, jak ji shlídli,
již k drátkům přiběhli, a špaček třepal křídly,
pak dvakrát poskočil, a určitě a čisto
k ní z klece volalo to: „Kristo, kde jsi? Kristo!“
Tu Krista strnula. Pak s jásajícím křikem
se vrhla ke starci a visela mu mžikem
kol krku v štěstí svém a líbala ho prudce.
A starý smál se jen, tak šelmovsky, a ruce
si spokojeně mnul a dítě k sobě zvedal
a špačku velkého ve skřínce červa hledal.
Vajíčka mravenčí před krám klad’ ptáčník kdysi,
co špaček vzpomněl si a mluvil. Pán tu kýsi
jej chvíli poslouchal, pak vešel k ptáčníkovi.
Ten starý chudák byl, pln vrásek, které slovy
jsou útrap, v mále žil, neb málo prodal ptáků.
Jak touha po zisku mu zablýsknula v zraku,
když kupce zřel, a hned se klonil nastokráte.
Však jak se zasmušil, když slyšel: „Špačka máte,
jenž mluví, koupím ho, co chcete zaň, co stojí?“
Teď stařec přes tvář jel svou rukou v těžkém boji,
co dělat nevěda, ni,ni co má na to říci,
a všechny rozpaky měl ve své staré líci
a bázeň ve zraku, neb viděl, odpoledne
118
jak Krista přiběhne, jak překvapena zbledne
a dá se do pláče: „Snad kanárka neb kosa...“
děl v tísni, na čele mu blýskla potu rosa.
„Ne, přece slyšíte, že špačka chci. Nu tedy?“
„Ten není na prodej,“ děl ptáčník, skloniv hledyhledy.
„Však mi ho prodáte! Je Kristina má žena,
a šťastnou náhodou je znatel toho jména
váš učeň.“
„Nemohu.“
„Nu, zaplatím ho draze,
zde máte desítku – tak ještě zlatku, v Praze
zaň nedá nikdo víc.“
„Já neprodám ho, pane.“
Tu kupec pohněván, že ptáka nedostane,
šel, dveřmi bouchnuv mu. Však stařec osamělý
si smutně v koutku sed’ a seděl tak den celý,
svou hlavu ve dlani, až Krista přišla k němu.
Pak teprv vzchopil se a zjasnil ku tichému
se zase úsměvu a vida, jak se baví
a škádlí se špačkem, myšlénky pustil z hlavy
na ráno, na kupce a cítil mnoho klidu.
Tak den šel jako den. To malé dítě z lidu,
ti ptáci, stařeček a všichni jako děti
již k sobě patřili; jak ptáče, které letí,
vždy Krista švítorná a stařec povídavýpovídavý.
119
Kdys záhy čekal ji – den zářný byl a smavý –
před krámkem ve dveřích, svou malou živou milku.
Když přišla, řekl jí: „Buď, Kristo, tady chvilku,
kams musím odejít, hned přijdu, je tak třeba,
by ptáci měli jíst i já bych zas měl chleba.“
A šel, byl vážný dnes, víc jeho vlas měl zimy,
a nechal ptáky své a malou Kristu s nimi.
Ne dlouho zdržel se, půl hodiny, ne déle,
a veselejší byl, a na tom jeho čele
se vrásky rovnaly, když shlédl domu stěny,
kde krám měl. Vstoupil tam a stanul překvapený.
Byl prázdný jeho krám, a po Kristě ni sledu.
Tak ticho bylo tu, jen pták svém po sousedu
si tík’ a zavolal. Snad že se někde skrývá,
a šelma, po očku se na něj z koutu dívá,
snad chce, by našel ji a nezkazil ples dětský.
Zde hledal, tam a tam, a kouty prohléd’ všecky.
Pryč byla. Zachvěl se a rozhlédl se kolem.
V tom srdce sevřelo se starci dětským bolem
a chvělo lítostí. Tam zrakem pad’, kde stála
vždy klícka špačkova, a odkud neustálá,
jak den byl, zněla řeč, až večer, kdy se smráká.
Ta prázdna byla teď, a nebylo v ní ptáka,
neb kdos ji otevřel. Vše pochopil v té chvíli
ten stařec ubohý, a přes řídký vous bílý
120
mu stekly slzy dvě, a na hruď klesla hlava.
Nad klíckou dlouho stál, a zdála se tak tmavá
mu jeho jizba teď, kde tíkali jen ptáci,
on cítil, tušil to, že najednou tu ztrácí
dvě milá ptáčata.
Tou dobou Krista malá
skrz zástup drala se a letem ubíhala
přes bílé chodníky jak ptáče vyděšené,
zpět časem pohlédla, jí zdálo se, jak žene
se za ní něčí krok, a zase spěla k předu
a hořce plakala, co špaček bez dohledu
si lítal po střechách, tlum vrabců kolem sebe,
v své zlaté volnosti zřel výše v modré nebe,
jež nad ním pjalo se, a slétnuv v jedno místo,
zas v hloubku díval se a volal: Kristo! Kristo!
121
OBSAH.
Malé romány veršem:Str.
Matka9
Bez lásky16
Sylva25
Cvrček u krbu41
Moderní balády a romance:
Blbý Eman61
Nový domov64
Dcera66
Samotář70
Atelier72
Tiše, tiše...74
Baláda z doby probuzení76
Ze vsi78
Baláda ze zámku80
Starý hudebník82
Baláda tříkrálová85
Baláda o hodinách88
Romance90
Baláda z továrny92
Cestář94
Romance o minulosti98
Dva dětské obrázky:
Rváč103
Idylka ptáčníkova114
E: js; 2002
[123]