BALÁDA Z TOVÁRNY.
Po díle jeden po druhém šel,
pohodil vzdorně hlavou a děl:
Vaše mzda bídně nám splácí,
zítra už nepřijdem’ k práci!
Dvorem se bujný rozléhal smích,
každý byl vítán od přátel svých,
čapky v tom naděje ruchu
lítaly azurem vzduchu.
Naposled předstoup’ stařičký kmet,
sotva se vlekl, slabý a bled,
potřásl stříbrným vlasem,
výpověď chvějným dal hlasem.
„I ty jdeš, starý – nejsi-li slep,
tolik jsi roků jedl můj chléb!“
Slza v řas kmetových kane:
„Musí to býti, můj pane!“
92
„Co je ti do všech, byl jsi, buď náš!
Bez sil a zdraví dlaň tvá i páž,
bez ceny dnes je tvá práce.“
„Pane můj, nebudu zrádce!“
„Kdybys pak hladem klesl a zhas’...“
„Pomyslím, pane: Přišel můj čas,
nad hrobem za moji muku
vděčný se zachví ret vnuků.“ –
Ještě se rozhléd’ kolem a kol,
v pohledu tom byl nesmírný bol,
potom se bídně vlek’ domů
alejí sežloutlých stromů...
V práci se lidé vracejí zpět,
červánkem jitra září jim svět,
stroj zní i kladiva rázy.
Jenom ten bílý kmet schází...
93