BLBÝ EMAN.
Když devět let mu bylo, se stohu dolů spad’,
pak smrť a život přeli se u jich domku vrat,
až doktor, schýlen nad ním, řek’ jednou v myšlení:
„Je dobře, nemoc prchá, však rozum – půjde s ní.“
Tak zblbnul malý Eman. Byl vyzáblý a bled
a divně kroutil hlavou a divně kroky plet’,
a čekaly naň děti, kde jen se namane,
by volaly hned v smíchu: „Bác! blbý Emane!“
Do práce v dvůr jej vzali a hlídal, kdy lít’ pták
na třešně zralé, stromy, a když měl hlavy, mák,
a za žní vázal snopy a v lukách na podzim,
když kopil, mladé holky se škádlívaly jím.
Kdys dali stoh mu hlídat před štěhotáním hus.
Byl slunný den a parný, nechť podzimipodzimí zněl klus,
a nebesa, jak modrý by zvon se ukláněl,
a od severu z dálky byl slyšet hřímot děl.
[61]
Hoch zíral jenom na stoh a počal se ho bát,
snad v mysli jeho živnul ten hrozný s výše pád,
šel dále a šel dále – žár padal víc a víc –
až lesa chlad a stíny mu ovanuly líc.
Té toulky šerým lesem, těch tišin plných dum!
Tu nesmál se mu nikdo, jen korun zněl tu šum,
kde jaký pták byl, volal, kam padla slunce zář,
a Emanova celá se usmívala tvář.
Tak volno zde, tak volno – ni lidské nohy hles,
jak jediný sám člověk by šel skrz dlouhý les,
šel dál, necítil mdloby, bez cíle, stání šel –
vždy blíže slyšet bylo to zahřímání děl.
Tu k dvěma cestám přišel – jaký to z dálky zvuk?
To dunělo, jak celý by hnal se k němu pluk,
a již tu byli jezdci, a vojska byl tu řad –
„Kam vede cesta, hochu? Jak blízko ke vsi ztad?“
A Eman máchnul rukou a usmíval se jen,
jak radosť měl z přilb lesku a šavlí okouzlen.
– Je blázen. – Simulant je. – Vznik’ mezi vůdci sporspor.
62
– Jen dále! – Ne, já kulkou mu vyženu ten vzdor! –
– Tři muži z řady k předu! – Zněl krok a pušek cvak.
Hoch, otevřená ústa, teď vytřeštil svůj zrak,
jak hrozného cos chápat by počal v chvíli tu,
znik’ úsměv a líc smrtným měl děsem politu.
Teď zachvěl se, teď skočil a po cestě se hnal
a skočil jen tři kroky, a zaznělo to: Pal!
a zahřměly tři rány, je zpátky vrátil les,
a v krvi ve prach cesty již blbý Eman kles’...
63