IDYLKA PTÁČNÍKOVA.

IDYLKA PTÁČNÍKOVA.
V svém krámku nevelkém on sedal po den celý. Byl v letech staroby, kdy hustý knír se bělí jak jíním pokrytý i vlas, jenž zvolna řidne; byl shrben, vrásčitý, však oko měl tak vlídné a dobré, měkké tak a plné záře zlaté a něhy jímavé, jak často vídáváte u bílých stařečků, již dětmi jsou již zpola. Ten krám měl v ulici, kam sterých vozů kola jen z dálky znívala, kde platil za něj málo, ač teplý, světlý byl, a odpolední plálo veň slunce zářící. Na bílé jeho stěně pár klecí viselo, v nich ptáci spokojeně v svém žili vězení a volali a pěli: Kanárci žlutaví a skalní vrabec stmělý, stehlíci, červenky, pár hrdliček a drozdů, již jak by toužili po stínech modrých hvozdů, a špaček mluvící a ve svém kole z dřeva papoušek starý již, jak na svět když se hněvá, se tvářil mrzutě a prosnil den tak dlouhý. 114 Zde tedy v písni jich, v té písni lásky, touhy i bolu, v jásání a šveholu a smíchu on seděl, čistil klec neb mluvil s ptáky v tichu; byl s nimi nejvíc sám, neb lidé v jeho malý krám zřídka zbloudili a po ptácích se ptali. Jen chvíli odpůldne, kdy slunce šlehlo bleskem a celou ulici svým zatopilo leskem, před krámem stával vždy, kam vyvěsil své ptáky; hned bloudil ulicí, hned po svých klecích zraky a díval se, jak v nich se čepejří a hřejí v těch teplých paprscích a honí v jednom reji ti ptáci nevolní. A jak tak hleděl jednou, děvčátko malé zřel. Sukénku mělo bědnou, však čistou, zástěrku a šátek kolem hlavy. Blíž krámku stálo tam, a nářek usedavý mu zvedal malou hruď, a vzdychalo a štkalo. Šel k ní a tázal se, proč pláče, co se stalo, a těšil, jak jen moh’: „Nu, neplač! žeŽe to bolí? Tys chtěla jíti s ní, že ze stejné jste školy, a ona nechtěla, že nemáš pěkných šatů, pak ještě bila tě, viď? jeJe to tak?“ děl v chvatuchvatu. A zase chlácholil: „Buď moudrá, neplač přeci, 115 pojď, já ti ukážu své ptáčky malé v kleci, ó, to se podivíš, pojď!“ – Máte„Máte ptáčky doma?doma?“ – Dál dítě slzelo, však sladký úsměv rtoma již byl mu prošlehl. „Ó, jaké ptáčky k tomu! iI špačka, mluví ti.“ A ved’ ji k sobě domů, do krámku malého, od jedné klece k druhé ji vodil, vyprávěl, že vězení je tuhé, však že již zvykli mu, jak ze spaní ho budí, jak sluje který pták, až v malé dětské hrudi se lítosť stišila, byť vzlykla ještě časem. Již vzplála veliká jí očka štěstí jasem, jak nebe po bouři, již mluvila a smála se vrabce poletu, jenž přihnědlý jak skála, do stříšky klece tlouk’, a křiku papouškovu, však nejvíc tleskala, když špaček přišel k slovu a bez pobídky jal se volat neustále, jak byl se naučil, své „Vítejte!“ a „Dále!“„Dále!“. A ptáčník děckem sám v tu chvíli byl, ne kmetem, líc úsměv jediný a oči hrály vznětem mu dětské radosti a soucitu a lásky. – „Slyš, jak ti říkají?“ se ptal, jí hladě vlásky. – Mně„Mně? Krista.Krista.“ – Zakýval. Pak vzpomněv, že již mešká tu dlouho dítě to, děl: „Musíš domů.“ Ztěžka 116 se s ptáky loučila a s prahu ještě zpátky na klícku pohlédla, kde špaček mih’ se drátky; pak venku ptákům všem též dala s Pánembohem. A stařec za ní zřel, než skryta byla rohem. Jí neřekl: Přijď zas! Však druhý den přec na to, kdy krámek sluneční mu zatopilo zlato, ji čekal před dveřmi. A přišla. Přišla denně, kdy čtvrtá odbila, zprv plaše, pomateně, pak a větší odvahou, až školačka ta malá „Co dělá špaček můj?“ již ve dveřích se ptala. Jak doma byla tu, ač na chvilku jen vždycky, od ptáka k ptáku šla a vyprávěla v klícky jim dětské rozumy, své písničky jim pěla, jim jména dávala a zase na mžik celá se starci oddala, jenž pozoroval všecko, se usmívaje vždy, a hladil milé děcko. Tak záhy zvykl jí, že dočkat nemoh’ času, kdy právě se sluncem a rovna tomu jasu mu padne v samotu, jež dolehla naň tíží, když někdy nepřišla. Tu starý ptáčník hříží se v smutné myšlénky; že nedočká se více. Přes týden nepřišla. Pak zbledlé majíc líce, se objevila zas, že churava prý byla, 117 že se jí stýskalo, však, jako jindy čilá, již byla u klecí, kde ptáci, jak ji shlídli, již k drátkům přiběhli, a špaček třepal křídly, pak dvakrát poskočil, a určitě a čisto k ní z klece volalo to: „Kristo, kde jsi? Kristo!“ Tu Krista strnula. Pak s jásajícím křikem se vrhla ke starci a visela mu mžikem kol krku v štěstí svém a líbala ho prudce. A starý smál se jen, tak šelmovsky, a ruce si spokojeně mnul a dítě k sobě zvedal a špačku velkého ve skřínce červa hledal. Vajíčka mravenčí před krám klad’ ptáčník kdysi, co špaček vzpomněl si a mluvil. Pán tu kýsi jej chvíli poslouchal, pak vešel k ptáčníkovi. Ten starý chudák byl, pln vrásek, které slovy jsou útrap, v mále žil, neb málo prodal ptáků. Jak touha po zisku mu zablýsknula v zraku, když kupce zřel, a hned se klonil nastokráte. Však jak se zasmušil, když slyšel: „Špačka máte, jenž mluví, koupím ho, co chcete zaň, co stojí?“ Teď stařec přes tvář jel svou rukou v těžkém boji, co dělat nevěda, ni,ni co má na to říci, a všechny rozpaky měl ve své staré líci a bázeň ve zraku, neb viděl, odpoledne 118 jak Krista přiběhne, jak překvapena zbledne a dá se do pláče: „Snad kanárka neb kosa...“ děl v tísni, na čele mu blýskla potu rosa. „Ne, přece slyšíte, že špačka chci. Nu tedy?“ „Ten není na prodej,“ děl ptáčník, skloniv hledyhledy. „Však mi ho prodáte! Je Kristina má žena, a šťastnou náhodou je znatel toho jména váš učeň.“ „Nemohu.“ „Nu, zaplatím ho draze, zde máte desítku – tak ještě zlatku, v Praze zaň nedá nikdo víc.“ „Já neprodám ho, pane.“ Tu kupec pohněván, že ptáka nedostane, šel, dveřmi bouchnuv mu. Však stařec osamělý si smutně v koutku sed’ a seděl tak den celý, svou hlavu ve dlani, až Krista přišla k němu. Pak teprv vzchopil se a zjasnil ku tichému se zase úsměvu a vida, jak se baví a škádlí se špačkem, myšlénky pustil z hlavy na ráno, na kupce a cítil mnoho klidu. Tak den šel jako den. To malé dítě z lidu, ti ptáci, stařeček a všichni jako děti již k sobě patřili; jak ptáče, které letí, vždy Krista švítorná a stařec povídavýpovídavý. 119 Kdys záhy čekal ji – den zářný byl a smavý – před krámkem ve dveřích, svou malou živou milku. Když přišla, řekl jí: „Buď, Kristo, tady chvilku, kams musím odejít, hned přijdu, je tak třeba, by ptáci měli jíst i já bych zas měl chleba.“ A šel, byl vážný dnes, víc jeho vlas měl zimy, a nechal ptáky své a malou Kristu s nimi. Ne dlouho zdržel se, půl hodiny, ne déle, a veselejší byl, a na tom jeho čele se vrásky rovnaly, když shlédl domu stěny, kde krám měl. Vstoupil tam a stanul překvapený. Byl prázdný jeho krám, a po Kristě ni sledu. Tak ticho bylo tu, jen pták svém po sousedu si tík’ a zavolal. Snad že se někde skrývá, a šelma, po očku se na něj z koutu dívá, snad chce, by našel ji a nezkazil ples dětský. Zde hledal, tam a tam, a kouty prohléd’ všecky. Pryč byla. Zachvěl se a rozhlédl se kolem. V tom srdce sevřelo se starci dětským bolem a chvělo lítostí. Tam zrakem pad’, kde stála vždy klícka špačkova, a odkud neustálá, jak den byl, zněla řeč, až večer, kdy se smráká. Ta prázdna byla teď, a nebylo v ní ptáka, neb kdos ji otevřel. Vše pochopil v té chvíli ten stařec ubohý, a přes řídký vous bílý 120 mu stekly slzy dvě, a na hruď klesla hlava. Nad klíckou dlouho stál, a zdála se tak tmavá mu jeho jizba teď, kde tíkali jen ptáci, on cítil, tušil to, že najednou tu ztrácí dvě milá ptáčata. Tou dobou Krista malá skrz zástup drala se a letem ubíhala přes bílé chodníky jak ptáče vyděšené, zpět časem pohlédla, jí zdálo se, jak žene se za ní něčí krok, a zase spěla k předu a hořce plakala, co špaček bez dohledu si lítal po střechách, tlum vrabců kolem sebe, v své zlaté volnosti zřel výše v modré nebe, jež nad ním pjalo se, a slétnuv v jedno místo, zas v hloubku díval se a volal: Kristo! Kristo! 121 OBSAH. Malé romány veršem:Str. Matka9 Bez lásky16 Sylva25 Cvrček u krbu41 Moderní balády a romance: Blbý Eman61 Nový domov64 Dcera66 Samotář70 Atelier72 Tiše, tiše...74 Baláda z doby probuzení76 Ze vsi78 Baláda ze zámku80 Starý hudebník82 Baláda tříkrálová85 Baláda o hodinách88 Romance90 Baláda z továrny92 Cestář94 Romance o minulosti98 Dva dětské obrázky: Rváč103 Idylka ptáčníkova114
E: js; 2002 [123]