RVÁČ.
Ne od vsi daleko, as dobrých kroků dvě stě,
v zářící odpůldne po topolové cestě,
jež mírném po svahu se dolů ke vsi sklání,
kol sochy svatého, jenž zlatý kříž má v dlani
a hvězdy nad hlavou, spěl zástup malých dětí
tím zlatem slunečním a stínem přímých snětí.
Tu byla děvčátka, jež do školy šla zpátky,
s velkýma očima a červenými šátky,
že pod ním zdála se jak muchomůrky z háje,
jichž hlava pod kmenem tam v záři slunce hraje...
Tu zástup hochů byl, ti otrháni, bosí,
a druzí v úpravě, již boty v rukou nosí. –
A všecka havěť ta, vždy veselejší ptáka,
si posměch tropila z velkého spolužáka.
Ten všech byl silnější a jako rváč byl známý,
že často chodily naň děti s žalobami;
měl čílko vysoké a ostříhanou hlavu,
a černý jeho zrak jak uhel svítil v tmavu.
Jak ptáci, dravec-li se mihne po obloze,
vše k němu vířilo, po jedné tančíc noze,
[103]
s nadávkou, písničkou; však,však jak se rozběh’ štvaný,
vše s křikem nesmírným na všecky prchlo strany.
Zvlášť nejvíc dováděl vyzáblý kluk a malý,
naváděn od dětí, jež velkého se bály.
Ten zpíval, co měl sil: „Hle, Jakub, synek rasarasa,
což, Kubo, pravda-li, že hodně máte masa?“
Když Jakub zůstal stát a nehnul ani brvou,
zas počal písničku a lepší nežli prvou:
„Tatínek povídal: To v rodě už je klatém,
což, Kubo, pravda-li, že dědek tvůj byl katem?“
A děti smály se. V tom kámen v slunce pruhu
se zatřpyt’, zafičel, a v holčic malých kruhu
zněl výkřik bolesti. Na cestu bílou prachem
děvčátko kleslo v ráz a zbarvilo ji nachem
své krve mladičké! Křik, úžas, pláč a steny!
Půl dětí uteklo, tou krví poděšeny,
půl sedlo k děvčátku a volaly ji sladce,
by přece prohlédla, že všecko řeknou matce.
A vskutku hoši dva se ke vsi dali spěchem
ke krámu kupcovu a řekli jedním dechem,
jen zvonek zazvonil, jak pušku kdyby nabil:
„Jen rychle, z rasovny vám Jakub Mařku zabil!“
Ten po tom neštěstí ve záře jasné žluti,
na zástup zíraje, stál chvíli bez pohnutí,
104
pak náhle zachvěl se a v úzkosti a v děsu
kams prchal do polí a z polí dále k lesu.
II.
II.
Dál za vsí poslední stál domek pohodnéhopohodného,
blíž lesa samého, tak mile stínivého;
měl vlídnou zahrádku a obílen byl čistě,
však dítě šlo-li v les, vždy vyhnulo se jistě,
neb děti strašili, že mají prý tam výra,
jenž pláče celou noc, když nikdo neumírá.
Jen kůň když ve vsi pad’, kdos musel do té pasti,
a babky chodily tam pro podivné masti.
Sem tichým večerem, kdy nebe růže střásá
s obláčné zástěrky, šel starý kupec Krása,
své čelo samý mrak, much odháněje roje.
Již pes ho uviděl, před vrátky domu stoje,
s rudýma očima, že živili ho masem,
a pána volal ven svým rozezleným hlasem.
Ten vyšel, pozdravil – byl ještě dosti mladý –
a hosta dále zval. „Ne, odbuďme to tady,“
děl Krása, nechtěje se dáti v domek vésti.
– „Ba jistě koník váš si oddech’ k mému štěstí,
ne, pane Kráso? Že! Já ondy na něj hleděl,
105
jak kašle, netáhne, a řek’ si: Tak pár neděl!
Však, hleďme, ještě dřív.“
Hlas kupci chvěl se zlobou:
„Což koník! ten je zdráv, však jdu k vám se žalobou.
Já nevím, víte-li – já ještě chvím se věru –
dnes byl by Jakub váš mi málem zabil dceru,
mé dítě jediné, vy také snad ji znáte,
má oči chrpové a vlásky jako zlaté,
vždy tichá, skromňoučká, je radosť patřit na ni,
a on ji kamenem až do krve nám zraní!
To bylo leknutí! Sic rána nehluboká,
však, mistře, považte, že nedaleko oka.
No, pěknou slyšíte to na synáčka chválu,
však ještě uzříme ho jednou v kriminálu!
Nu, co pak říkáte té krásné mojí zprávě?“
A jako v bolesti si sáhl kupec k hlavěhlavě,
a jak by plakat chtěl, tak škublo mu to rtoma.
Tu pravil pohodný: „Kluk ještě není doma,
však já ho přivítám, to buďte bez starosti.
Já nevím, po kom je, vždyť trestávám jej dosti,
a hrozím, vyženu – ah, což to všecko platné;
on snese trochu ran a ještě pěsti zatne.
Však vaší dcerušky mně líto. Slíbím zatím,
že dám vám bolestné a lékaře též platím.“
106
„Což chci já peníze?“ vzkřik’ pohněvaný Krása,
„máMá leží v dítěti, ne v peněz troše spása,
však chtít jen, přivedl bych kluka do káznice.
Však nechci, ztrestejte ho prozatím, nic více!“
Šel Krása domů zpět, a večer roztáh’ stíny
přes nebe, přes pole a celé do krajiny.
Nad strání lesnatou jen měsíc chvěl se čistý,
jak slzy kapala zář jeho mezi listy,
a v parách stříbrných se třásly hlavy stromů.
Tou dobou jako stín se Jakub vplížil domů,
a brzo křik a pláč a volání a steny
až k lesu letěly, jenž stál tak zamyšlený.
Však Krása doma děl, když do kouta hůl složil:
„Eh, táta jako kluk, jak přišlo by to do žil?“
III.
III.
Od této příhody se velká stala změna
s tím hochem od lesa. Dřív živý, jako pěna
teď sedal hodiny a nemluvil ni slova,
jak v snění zabraný, tak den co den a znova.
Sám chodil ze školy, nic nehledě si dětí,
již klidně potupné je písně nechal pěti,
neb jinou cestou šel, vždy smuten, s hlavou dolů.
„Oh, byl prý hrozně bitbit,“ si řekly děti spolu.
107
Jen Mařka kupcovic když s ovázaným čelem
zas přišla do školy, tu škublo mu to tělem
a zdvihl oči k ní, jak u veliké tíze,
však ihned upřel zas je k pisánce a knize.
A když pak domů šli, chtěl k ní. Však vida v davu
ji družek hovorných, zas velkou svěsil hlavu,
šel zpátky samoten, ne domů, ale k lesu,
kde bloudil do noci neb ležel na útesu.
A hoši říkali: „Oh, v tom to kypí vztekem,
ten pomstil by se rád, to bylo by mu vděkem
za výprask stržený, jen hleďte, jak se dívá
ze zdálí za námi, kde cesta běží křivá!“
A dívky: „Mařko, měj se na pozoru před ním,
to jeho mlčení, to není při něm všedním,
jen vyhni se mu vždy! Hned u nás doma řekli:
To není v pořádku, vždyť víme, jak je vzteklý,
a takhle potkati to dítě osamělé,
je s to je bodnouti, jak zlou již krev má v těle.“
Tak děti roznesly to jako vítr listí,
že Jakub zabít chce prý Mařku; zřeli jistí,
jak brousil si svůj nůž, zas provázek že nosí,
ba jak prý hrozil jí kdys pěstí, viděl kdosi;
108
na chvíli příhodnou prý ještě jenom čeká
a potom uprchne kams lesem do daleka.
Tak dítě nesmělo se ukázati venku,
jen v krámku vězněno neb doma ve přístěnku,
jen večer sedl s ním si kupec přede vrátky,
a v školu, ze školy ji vedly kamarádky.
A lidem Krása děl: Jen„Jen ať to neodpyká,
jak se k ní přiblíží, hned pošlu pro četníka.“
IV.
IV.
A přešlo sedm dní, a přešly celé týdny,
a Jakub stále byl jak dříve smutný, klidný,
že lidé smáli se svým domněnkám a řeči,
a mnozí říkali: „Aj, hle, jak výprask léčí!“
Však Mařka nejraděj’ té myslí byla změně,
neb směla na náves i v luka hrát si denně
Tu Jakub jedenkrát se zlatým toulal polem.
Vše plálo, vonělo a zrálo, kvetlo kolem;
pták s písní v nesmírném se ztratil nebe jasu,
po pláních vlnily se celé lesy klasů,
po stéblu šplhal květ, mák hořel podle líchy,
109
na tváři země tkvěl, kam hleděl, úsměv tichý.
Tu Mařku zahlédl. Tak byla mu již blízko!
Šla loukou. Pohlížel, skryt šípku za křovisko,
jak jde a zpívá si. A zdálo se mu, zlatý
že kvítek vyskočí, kam vstoupí její paty.
To jistě k lesu jde. Teď blyskly oči živé
a skrčen ubíhal, by u lesa byl dříve,
jen chvilkou zjevila se hlava jeho kmitem,
by zpět se ohlédla, nad nedozrálým žitem
a hned se ztratila, hned vyskočila znovu.
Již skočil do lesa a v stínu jeho krovu
si oddech’ z hluboka a čekal podle stezky.
A dítě s písní šlo, a obličej mu hezký
se teplem ruměnil a pospěchem i zdravím,
v své ručce kytici z luk neslo s květem smavým –
a vběhlo do lesa. V tom Jakub vystoup’ rázem.
A dítě vykřiklo, květ upustilo na zem.
„Nu, hloupá, neboj se, já chtěl ti něco říci!“
Však Mařka prchala už s vyděšenou lící
pryč z lesa, přes pole a přes luka i lada,
již sotva dýchajíc, tak lekla ji ta zrada,
neb v duchu viděla, jak Jakub, skrytý v lesy,
ji nožem probodl, neb na sněť stromu věsí.
Že ale přes zákaz šla v lesy trhat kvítí,
cos říci bála se, tak polapena v síti.
110
Však Jakub v lese stál, pak jal se květy sbírat
a slzy nestačil si s tmavých očí stírat.
Jak brousil si svůj nůž, jak čeká na den vraždy,
jak hrozí pěstěma, to ve vsi viděl každý;
však nikdo neviděl ten bol dětského rváče,
jak širým pod nebem tak usedavě pláče.
V.
V.
Když země velký dar svůj vlídně dala lidem,
vše dýchá radostí a pokojem a klidem,
a s čela mizí mrak, jenž usedl tam vážně,
když člověk pomyslil na úrodu a na žně.
Již poslední se vůz a klasem celý zlatý
po návsi otočil a do statku vjel vraty,
a na rtech bujel žert a zveselené hlasy
se nesly vesnicí od zpívající chasy.
A venku ležel žár, v něm s popálenou hlavou
luk stálo stromoví nad dlouhou květnou travou,
že malou pěšinku v ní sotva bylo zříti,
jak tráva ležela, jak přes ni rostlo kvítí.
Tou šlo se ke mlýnu. Jej slyšet bylo zdálí,
jak klape vesele, že nikdy nezahálí,
a jeho klapání a vody šumný příval
111
na práce velikou a svatou hymnu splýval.
Blíž mlýna nádržka se plná vody leskla,
jak rybník veliká a černého jak ze skla.
Nad zídku schýlena, jíž ohradili tůni,
se Mařka dívala, jak dole na výsluní
se míhá pulců rej, jak znakoplavky vesla
s vírníky závodí. V tom vykřikla a klesla
se zídky do vody, neb hradba z nenadání
se strhla, zvětralá. Leč někdo skočil za ní.
V té chvíli ze mlýna ven chasník vyšel mladý,
a vida těla pád, vzkřik’: „Topí se kdos tady!“
a již byl pod vodou. A než se z mlýna sběhli,
na trávník vynášel již děvče, chladem skřehlý.
„Vždyť přeci nejsem slep,‘slep,“ děl, „nebo hra v tom běsů,
já hocha padat zřím a děvče z vody nesu,
ne, přec to chlapec byl.“ Tu usmálo se všecko.
On ale křísiti je nechávaje děcko,
zas skočil do vody, však vynořil se s práznem,
„Nic, braši, nenesu, však nejsem přece bláznem!“
„Ba jsi už,“ smáli se, „Bůh ví, co se ti snilo,“
neb dítě probralo se z mdloby už a žilo.
Pan otec v starosti, že klepy se hned melou,
a by je spokojil, dal tůni pustit celou.
112
Když voda opadla, tu všichni teprv zřeli,
jak leží na dně až, tam v bahně Jakub smělý.
Pan otec se slzou, pryč odháněje mleče,
děl: „Chlapec ubohý, to chytly ho tam křeče!“
113