ZE VSI.
Toto se stalo, a je věc to jistá.
J. V. Sládek.
Nebylo to ani k smrti,
nebylo to ani k žití –
slyšela už: „Také Pánbůh
moh’ by ji už k sobě vzíti!“
Nevlídnou tvář kolem sebe
málo lásky, plné měšce –
kdo můž’ za to, že už někdo
s životem se loučí těžce?
S životem, ach, plným práce,
strádání a slz a potu,
nevěděla ani sama,
co ji váže ku životu.
Večer byl, a v bolné křeči
zasténala v loži chorá,
starý zved’ se: „Musím přece
poslati též pro doktora.“
78
Vyšel ven, a dcera mladá
na zápraží sběhla za ním:
„Tatínku – je pozdě k noci
počkejte s tím posýláním.
K doktoru je cesta dlouhá,
stojí to hned mnohý zlatý,
přidáte, a mohu míti
k svátkům aspoň nové šaty...“
Starý kýv’. A chorá máti
tu noc ještě shasla jemně,
bude se jí lépe spáti –
tvrdá srdce – měkká země!
79