ROMANCE.
Ach, svět jak jarní je den,
jak sloka čarovné písně,
pojď, blázínku, se mnou jen ven
a jen se tak nedívej přísně!
Ó, ženy, jichž dech vášní dýše,
ty veselé, rozmarné noci!
Což smrť, což hroby! Ach, spíše
tak dvakráte dlouho žít moci!
A všecko to přešlo v tom reji,
jen v líce vryly se vrásky,
zrak slábne a nohy se chvějí,
a uvadly slíbané krásky;
teď na vše rmut ulehl černý,
co dříve tak bavilo muže,
ty balety, plesy a herny
a pitky a písně a růže.
Je konec. A přešlo to rychle,
a život fádní a dlouhý.
90
A srdce, což srdce? Je stichlé,
a není v něm záblesku touhy,
ni lásky, ni záští, ni vznětu,
jak přívalem vymleté skály,
neb jako když les lučních květů
dech úpalu letního spálí.
Nač žít? A skončit vše rázně?
Ne, každý již hlupák se střílí!
On hledí v tvář smrti, prost bázně,
však dnes – ne dnes nemá síly...
Je slunno, a slunce hrá v síni,
on zavírá oči a zívá:
Pah, střílet se – nyní – už nyní,
vždyť ještě se oženit zbývá!
91