Zimní větry venku pějí,
jak sbor duchů v divém reji
pláčí, úpí, naříkají –
ach, jak teplo v síni mé!
Jak to v zimních nocích vezdy,
třpytí se a planou hvězdy,
k nimž tak rádi s prachu země
jako v touze hledíme.
S dobrodušnou starou tváří
měsíc plný s oblak září,
jeho chladné, modré světlo
po sněhu se rozlívá.
A ten sníh je plný třpytu,
jak by byly napadly tu
drobné hvězdy, celá nebes
hvězdná báň a jiskřivá.
[41]
Domů, domů v teplo síně,
kde zář kamen zlatí skříně,
lampa svítí, oheň praská!
Co mi sníh a vývrati?...
Chvíli čtu a chvíli tiše
do hvězdnaté hledím výše,
však ten večer je tak dlouhý,
co jen, Bože, dělati?
Jak je lépe nyní dětem
s dětských snů a vidin světem,
které ve vsi zasypané
poslouchají pohádky!
S bázní v oku, svatou vírou,
s princem táhnou plání šírou –
kdo by nechtěl aspoň chvíli
do těch časů nazpátky?
Ach, kde jsou ty chvíle drahé,
a kde jsou ty noci vlahé,
všecko, co teď vítr zvrátí
a sníh hustý pochová?
§43
Teplé nocinoci, plné svitu,
cvrčka píseň ve pažitu,
věčný refrain velké básně,
nazvané: noc srpnová?!
Ale slyš! – teď zas! a zase!
jako v léta parném jase,
slyším náhlé zcela blízko
touženého cvrčka hlas.
V podlahu se někde skrývá,
ztajen ve svém koutku zpívá,
v síni teplo, jak když slunce
na zrající padá klas.
A jak jeho píseň zněla,
pohádka to byla celá,
zimní, pěkná k poslouchání,
kdy to praská vesele.
A já chci ji vyprávěti
pro moderní velké děti:
síň mou dříve obývali
zcela mladí manželé.
***
42
Vedouce se, v mladé lásce
přituleni, po procházce
velkým městem osvětleným
ve svou síň se vrátili.
Byli rádi spolu doma,
úsměv zářil jejich rtoma,
a jak její velkým štěstím
obličej byl spanilý!
K jednomu si sedli stolu –
přes půl léta byli spolu,
ale co si měli ještě
mnoho, mnoho povídat!
Z doby dětství, z doby mládí,
jak se počli míti rádi,
z doby hněvu, smíru, bolu,
kdy mrak na jich lásku pad’.
Co tu bylo šepotání,
hovoru a vzpomínání,
sladkých jmen a sladších žertů,
ach, ten hodin let a cval!
44
Chytal její ruku chvíli,
kmitla jako motýl bílý,
však už měl ji – přitisk’ na rty,
horoucně ji zulíbal.
S rozpuštěným ona vlasem
položila sobě časem,
jako když se mazlí dítě,
na hrud' jeho hlavu svou.
Pro polibky, pro náručí
neslyšeli jak to skučí,
stromy šumí, listí padá,
jak se větry prou a rvou.
Ale náhle ona praví,
hledíc noci ve stín tmavý:
„Slyšíš, jak to venku hvízdá?
To již táhne zima k nám.“
„Ano, jak se vítr vzmáhá!
Táhne zima, duše drahá,
nevíš, jak se těším na ni,
rád jak na ni myslívám.
45
Zastře naše okna květem,
jak by řekla: Celým světem
buď vám jizba, zalepená
skořepina hlemýždí!
Proč z ní hledět někam v dálku
v marný vír a živlů válku,
ať si svět tam hřmí a hlučí,
ať si vítr objíždí.“
„Ach, mám zimu také ráda,“
řekla ona, „živlů váda
neděsí mě ani málo,
jejich hvízdot, jejich cval.
Podzimních těch větrů dutí
vzpomínat mě vždycky nutí,
že je blízko krásná zima,
doba plesů, karneval.
Ach, jaká to byla doba!
Plesy, plesy, sněžná roba
jak sníh čerstvý, po němž zlehka
letěl kočár dlážděním.
46
Z dálky už mi světla planou
na pozvání, přivítanou,
ovane mě kytic vůně,
hudba letem veselým!“
Usmál on se vzletu písně
k chvále plesu, zpola přísněpřísně,
zpola žertem hrozil: „Emmo!
stále dítě bláhové?“
„Tančím ráda – je to hříchem?“
se zvonivým děla smíchem,
„letěla jsem, až mi padly
s vlasů květy nachové.
Jaké by to bylo štěstí,
s tebou se tak kolem nésti,
viď, můj drahý, slíbíš mi to?
na jeden ples půjdeme,půjdeme.“
„Na ples? Ale, duše drahá,
netančím.“ – „Ach, co v tom blaha!
Půjdem?“ „Považ...“ – „Hleď, jak prosím!“
„Jaký nápad, dítě mé!"
47
„Naposledy, jenom jednou;
jak se všecky oči zvednou,
v sál až po tvém boku vstoupím!
Řekni, řekni aspoň: snad!“
„Emmo, hleď, což není sladší
tichý večer, nepostačí
už ti ani moje láska,
že chceš plesu vír a chvat?
Plesy, plesy, jaká nuda!
Na myšlénky, na cit chudá,
řada loutek, fráze, cetka –
celá plesu nádhera.
Poklony, klas zrna prázný,
k propasti běd sklon to srázný,
za tím leskem, za tou září
posměch, klam a nevěra!“
„Hněváš se?“ – „Ne, jaké hněvy?“
„Půjdem, viď? ó, věř, že zjeví
jinak se ti rozkoš plesu
a má dětská láska k ní.
48
Dnes už jde mi kolem hlava,
růži ve vlas – nejlíp tmavá,
vezmu na se opět svoje
bílé šaty svatební.“
„A já mohu,“ vzřikl prudce,
„dívat se, jak tvoje ruce
bude jakýs hlupák líbat,
strhna tě jak voda květ.
Jak tě tisknou úž a úže,
hledí na rtů tvojich růže,
mohu dát se poklonami,
pohledy jich urážet!“
„Žárlivý jsi?“ A již splýval
se slovem tím smíchu příval,
jako když se potok z jara
vesel pustí do nivy.
„Emmo!“ vzkřikl, bledna v líci,
ale dále nedbající
zněl smích její dětsky hlučný,
rozpustilý, zvonivý.
49
„Emmo!“ vzkřik’ a chvěl se celý,
„vidím, jak náš duch se dělí,
nemělas mě nikdy ráda,
nemáš ráda docela!“
„Ne, ty nemáš rád mne,“ v štkání
řekla. „Co ti moje přání?“
A za slzou slza z oka
bohatá již běžela.
„Jdi si jenom, jdi si tedy,
na bál, na ples!“ zvolal bledý,
vstal a v noc se díval tmavou
jako duše zoufalá.
„Také půjdu!“ vzkřikla skorem
lítostí a zpola vzdorem,
rukama si líce skryla
a pak tiše plakala...
Lehli, vstali beze slova –
ach, ta noc! a nyní znova
s jitrem trýzeň. V síni ticho
tesklivé a smutné tak.
50
Vážný on a ona bledá,
stále jak když něco hledá,
pohlédnout by nemusela
ve výčitek plný zrak.
Slyšel ji, jak vzlyká stranou,
viděl, jak jí slzy kanou,
chtěl ji sevřít v náruč svoji –
ne, on první nevstanenevstane.
Zaslechnula, rozechvělá,
jeho povzdech – stokrát chtěla
rozběhnout se k němu – nikdy!
urazil ji – ne a ne!
Den byl dlouhý jako moře,
jaký stesk a jaké hoře!
podzimní den neslunečný,
bez úsměvu, bez lásky.
Však hněv lásky – krátko trvá,
podjarní to bouře prvá,
potoku, jenž plyne zticha
v cestu padlé oblázky.
51
Přišel večer, tiše oba
vzpomněli si, jak ta doba
krásná pro ně vždycky byla,
tál a tál v nich vzdoru sníh.
A když zachyt’ ruku její,
jak měl žertem v obyčeji,
padla v jeho náruč – roztál
v nesčíslných polibcích.
V síni smutné, šeré, ztichlé
jasnilo se nyní rychle,
veselo tu zase bylo,
s láskou mír se znova snes’.
Ale přece mezi nimi
zbyla stopa přešlé zimy –
hovořili – nevyslovil
žádný krátké slovo: ples.
Vyhnuli se jemu z dáli,
slyšet je se oba báli.
Ach, jak plesy nenávidí,
ona sobě myslila
52
On pak myslil: Dosud dítě,
na ples jistě myslí skrytě,
rozmarná a umíněná
právě jako spanilá.
Dobře oba cítilo to,
že cos mezi nimi skryto,
že cos v záři jejich štěstí
padá jako šerý stín.
A dni šly a týdny táhly,
krátký den byl, večer náhlý,
jednou z rána nežli vstali,
sníh se sypal zemi v klín...
Přišla bílá, sněžná zima,
den se stmíval před očima,
přišel čas, kdy v kamnech plá to
za dlouhého večera.
Ale také blíž a blíže
Karneval byl, mladý kníže,
ve výkladních skříních stála
dvoru jeho nádhera.
53
A tu jednou mladá žena,
roztomile uzarděna,
položila na rameno
muži svému hlavu svou.
„Pamatuješ ještě, drahý,
na ten večer, na mé snahy,
vyprosit si bál jen jeden,
na tu naši chvíli zlou?“
Lek’ se v duchu: Jaký osud!
na ples jenom myslí dosud,
Bože, což mám hráti zase
mravokárce úlohu?
„Chtěla jsem ti jenom říci,“
děla, větší plamen v líci,
„že už jíti na ples – na ples –
že už na ples nemohu.“
Pak se kloníc k uchu jeho,
šeptla cosi blaženého,
že jí zlíbal teplá ústa,
že ji sevřel v objetí.
54
A jim bylo jako v chvíli,
závoj svůj když sňala bílý,
jako ptáku, když má hnízdo
připravené na sněti...
A když kol pak vozy létly
tam, kde sál již čekal světlý,
který za noc tolik záře,
tolik klamů pohostí:
slyšela hlas v nitru jiný,
chvěla se až do hlubiny
celá její měkká bytosť
jinou, větší radostí.
A když přes rok vozy hřměly
v zimních nocech na bál skvělý,
nad dítě své skláněla se
ve blaženém usmání.
Ach, jak se jí dětskou zdála
nadšená ta plesů chvála! –
Kolik se jich z toho víru
jako ona zachrání?!
***
55
Pohádku jsem doslech’ smavou.
Vzbudil jsem se. Nad mou hlavou
dosud lampa jasně plála,
v krbu však jen stín už vlád’.
Bylo ticho, ticho v síni.
Ach, kde je můj cvrček nyní,
kde se skrývá, proč už zmlkl?
Jak bych dál ho slyšel rád!
Ale cvrček byl už tichý,
jak když sněhy kryjou líchy,
jak když vítr chladnou rukou
suché listí počítá.
A já poznal, pravdy dbalý,
že to nebyl cvrček malý,
že to byla Poesie,
že to byla Píseň má.
Že tu byla sama u mne
v zimní noci chvíli dumné,
pohádku mi ševelila,
neskonale zářivá.
56
A já cítil požehnání,
jaké s ní se krbům sklání,
u nichž dosud v zimy chladu,
nevyhnána, přebývá!
57