DCERA.
Jak„Jak se ti tam vede,
dítě moje bledé,
v cizí širé dáli?...“
píše stará máti,
úzkosť ji tak chvátí,
slza v oku pálí.
Dcera z města píše:
„Vrátit se? Ach, spíše
usmrtím se tady!
Domek náš je sprostý,
mám tu často hosty,
teď tu doktor mladý...“
„Píšeš nám tak málo,
srdce by si přálo
tisknout tě, mé dítě...“
„Mám tak málo času,
vstávám v lampy jasu,
spat jdu na úsvitě...“
66
Píše matka stará:
„Přijeď aspoň z jara,
vše tu voní květem,
šťastni jsme i v hoři,
starý tatík spoří
na košile dětem...“
„Mámo, jak jste směšní
s mlékem, hrstkou třešní,
já mám všeho dosti:
klobouky i šaty,
kočár i šperk zlatý,
hrabata mě hostí...“
Prchla léta, léta...
Matce vlas prokvétá,
vráska vedle vrásky;
muž spí věčným klidem,
děti mezi lidem
našly trochu lásky.
Jenom ona, ona!
Mrtvá-li, či stoná?
Ani řádku jednu
67
nepíše již roky,
jak když ve hluboký
rybník padne ke dnu...
Jede matka v dáli
přes pláně i skály
v město velké, cizí;
ptá se sepnutýma
rukama – kdo všimá
si tu, když kdo zmizí?
Pak jí řekli kdesi
s úsměvem, jenž děsí
srdce její vřelé,
že již leží v hrobě
někde na hřbitově
jedno léto celé.
A tak ona kráčí
v bolesti a pláči,
hledá ji a hledá:
v hrobce musí býti,
o nádherném žití
psala dcera bledá.
68
Ale marné snahy
nevidí rov drahý,
ptá se zas a znova;
pak ji vedli k hrobu,
který nemá zdobu
jmén ni veršů slova.
Široký a dlouhý,
mnohých lidí touhy
kryje clonou tmavou,
chudobu i špínu,
bolesť, hanbu v klínu
halí čistou travou...
69