STARÝ HUDEBNÍK.
Též on měl plánů plnou hlavuhlavu,
a jak to bývá, slávy sen:
Ó, uslyšíte potlesk davu,
má práce roste každý den!
A za písně veselé zvuku
Tisk’ přátelům v nadšení ruku.
To dávno, to již pravda není,
dnes nepozná ho žádný z nich,
on zapad’, zapad’ v zapomnění
a z hodin chodí sám a tich,
a za zimní noci se vezdy
tam na dálné zadívá hvězdy.
Ty hvězdy, ach, ty hvězdy s výše,
jak je tak dlouhá cesta k nim,
a na zemi dvě hvězdy tiše
jak vlhkou mlhou na podzim
se dívaly na něj, kam vkročí –
dvě tmavé, dvě oddané oči.
82
Již vadly, vadly její tváře,
a znali se již tolik let!
Co dělat? Ved’ ji od oltáře
a nechal být a mluvit svět,
a na vše, co páli a studí,
mžik na její zapomněl hrudi!
A dál, co dále vyprávěti?
Je dlouhá cesta k umění,
a přišla nemoc, starosť, děti,
vše křídel tvůrčích kamení,
on učil, ó, co chce kdo míti?
Vždyť musel přec živit a žíti!
V tom sestár’. Dnes užuž, prací tupý,
se navrací dne po světle,
kde křičící se děti kupí
kol ženy jeho odkvetlé,
jež s pletí tak chorobnou v tváři
se hlasitě zlobí a sváří.
Jen někdy ho to bodne v duši.
To novou hru-li cvičit má,
83
v níž velikého mistra tuší
se zavlhlýma očima.
Pak domů jak bál by se vezdy...
Ó, hvězdy, ó, daleké hvězdy!
84