PASTVA.
Památce jediného přítele JOSEFA JAKUBCE.
Mhla leží na zemi, v ní každý obrys mizí –
snad počíná tou tůní bezmeznou svět cizí.
Zrak netrpěliv bádá, co ta rouška halí,
jež zatím řidne juž a zvolna dál se valí.
A jak se rozplynula od řeky až k stráním,
vzduch osvěžel a silným otřásl se ržáním.
Zrak těžce zklamaný jen vrbu zří tu sirou
a na vše strany kolem pastvu široširou.
V té volné prostoře den celý těká rádo
stohlavé, nezkrocené, ryčné koňstva stádo.
Jak slunko usměje se prvým bledým svitem,
juž chví se pažit pružný denně pod kopytem.
Kůň stana, sehne šíj, až hříva po ní spadne,
i vnoří pohyblivý pysk do trávy chladné.
A lístek mize po lístku, jen krátce chrupá,
i rosu s něho spadlou kopyto hned zdupá.
45
Kůň hlavy nezvedaje, uchem plaše stříhá
a zrakem k stehnu upřeným zlé mouchy stíhá;
dřív škubne srstí kolikrát než k drzým hostem
svou hlavou pohodí neb švihne po nich chvostem.
A když se vzpřímí posléz, tenké nohy stěží
pod boků břemenem tam k bílé klisně běží...
– Ta bílá klisenka! Jen k zadu shýbá šíji,
kde nozdry hřibátka ji do slabiny bijí,
až ucítivše zdroj, zkad živná míza prýští,
tak blahem zasupou jak v ranném jetelišti.
Tu valach přiklusav, jen čichne ku hříběti
– jak vlaštovka se vody tkne, když přes ni letí –
a v kruhu oběhnuv, se k reji vranců druží,
již lehkým poskokem si podál svaly pruží. – –
Však po chvíli cos jednu myšlenku všem vnuklo:
v tlum jeden strakatý se těsně stádo shluklo.
I větří ke vsi nozdrami jak večer vždycky,
kdy náhle zatouží se vrátit pod krov lidský,
druh druhu na hřbet kladouce svou čelist dlouhou
a čekajíce známý biče svist už s touhou.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Leč záhy klid vzal za své hřebce nepokojem,
jenž hruď se týčit jal, jsa celý zpěněn znojem
46
i vlastní bujností, jež plá mu v očích sklenných –:
slyš, temné zaržání zde, tam ryk napadených...
Již hřbety vlní se... v to ječí plechy zvonců –
a stádo rozprchlo se náhle do všech konců.
I nastal bujný rej. Zem duní, zvíře supá
a v skocích divokých půl suchopáru zdupá.
Jak blesk se zjeví tu, zas tam a všude bouří,
až plece lesknavé i všechna srst mu kouří.
A chřípě ohněm srší, na hruď pěny kanou...
Jak chví se okršlek tou silou rozpoutanou –!
– – – – – – – – – – – – – – – –
V tom reji divokém hlav bez uzd, bez otěží
uprostřed pod vrbou, hle, sám a sám kdos leží.
To jistě obr jest – kdo jiný v této vřavě
by mohl sobe hověti tak leže v trávě?!
Hle, již se pozvedá, s ním houně velká, tmavá...
již z toho obalu se vysunula hlava –:
Ach, pane můj, toť dítě! V ručce loutku křivou
a v druhé prouteček – jde krotit sběř tu divou!
47