LETNÍ VEČER
Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád,
vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí,
a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad,
jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí.
V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí
ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn
a monotónní to znění má v písně tvé melodii
kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň.
Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá,
o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den,
pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá,
ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen.
V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává
vylámaných svých kos a srpů umdlený břit,
zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva,
a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit.
28
Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní
do noci, která se stmívá a která se nerozední.
Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní
nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní.
29