ŘEČ
Ne tma, která se zavře nad mou hlavou, až dny se naplní a prolomí se břeh, ne Bůh, jenž zastře krásu mihotavou závojem nicoty, v němž vlá jen věčna dech, ne ticho, které kolem tebe zbude, kaluže tuhnoucí po krvi prolité v skončené slavnosti, na jejíž cáry rudé padají střepy číše rozbité, jen prázdno, prázdno po písni, jež mlčí a kterou zamkne umrlých úst prah posledním chropotem jak zaskučení vlčí, jen to, jen to je bída má a strach, hrob, který zasuje svou hlinou melodii, mráz věčnosti, v němž mrzne lidský hlas, ta poušť, ta poušť, jež slova tvoje vpíjí tak marně jako vláhu hluchý klas, 43 ten němý v stínu železného víka, malého srdce ta samota veliká, ty zvony bez srdce, ty lebky bez jazyka, němota, která slzy polyká, ta hrůza má z plížícího se ticha, že oheň udusí úst, louč mou ohnivou, domova starý zpěv, tak jako zmlklá lícha i skřivan, jehož zrak se potáh’ smrti mhou, ten strach, že není lásky, věrnost že není bez lidských slov, zasutých hrobu tmou, že není Boha, že není ho bez modlení, hovořícího rodnou řečí mou. 44

ÚTĚCHA
Ticho, můj bratře, počátek slovo bylo, i konec musí být, to bud’ ti útěchou. Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo, neznámá něha zhasne i louč tvou, jak matka zháší plápolající svíci u hlavy děcka, které usíná, by tmou se napojily zřítelnice spící a tichem noci duše dětinná. Je slunce žal a plamen bolest jest pro ty, kdo spí; je měsíc přízrak mdlý pro ty, kdo vyjí tmou, kdo přijmou hrozný křest ohnivým jazykem, který pak v zemi tlí. Opuštěn slovy domácích liturgií, sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím, kde není modliteb, kde oblaka se svíjí v dým, píšící jen jedno slovo: vím, 45 neb nejen tvůj, všech hlasy zmlknou zas, jak té, která ti dala hodiny žvatlající, by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas všemi a všech jazyky zpívající, všemi a všech to slovy, jež lze říci, vším zrním plné pravdy osení, až starou plnost únavou dřímající rozvlní nové řeči zahřmění, až nových slastí žár a soli nových hoří vyztuží v blátě smrti chaluh vlas a země! vzkřikne duch nad kosmickými moři a budeš to zas ty, tvůj umlčený hlas. 46

VYZNÁNÍ
Ne, nechci útěchu, jíž jícen smrti zívá, když nebe zří v sloup obrácený zrak, má řeč je jistota, má řeč je vůle divá, do dna se zahryzl života mého vrak, do tmy je vtesána kuchyň má čarodějná, v ní marnost světa láska zaklíná: buď věčná, řeči, buď jak bozi stejná, buď jako Bůh jediný jediná. Tvá slova jsou mé prsty hmatající, kterými držím, co tma zastírá. Nevěřím ničemu, jen tomu, co lze říci, v klíč, který sluj mé země otvírá. V šalebné záři nadpozemských kůrů šedne tvář světa, rozplývá se tvar; ať bledý dým obětí stoupá vzhůru, dole vře země mé čarodějný var. 47 Ne mlčení, jež v mrazném jasu víří, já naslouchám, co mluví sladký stín hedvábným šelestem v mé sluji netopýří, ze spících křídel nad sebou baldachýn, naslouchám krvi, jak v číši srdce vřící myšlenky škvíří šťáva matečná, jak v peci chtíčů, věčně se spalující, nejtvrdší tvrdne krystal skutečna a brousím nerudné a poutám to, co bují, a hnětu osudné, vyrvané smrti tmám, já černý mág v své čarodějné sluji, já zaklínám, já zaklínám! 48

ZAKLÍNANÍ
Ne slávu mlhovin, které se v prázdnu snoubí v oslepujících křečí objetí, já vzývám stony stoupající z hloubi, z krvavých mázder hříšných početí, hnízd lidských pění, sípající v hřmění do lůna věčna padajících hvězd, ubohých kolébek to vzteklé zavrnění, když slovo tělem učiněno jest, věčný vzdor ze sna stenající země, měkkou pěst děcka v spánku zaťatou, lidských slov stopy, kráčející pevně pustinou prachem kosmu zavátou, ta věčně stará slova v kadlub kladu a pálím hrobů minulosti rez, co chátrá, vlajíc bez ladu a skladu, zkaleno nově, ryje vrub a řez 49 a hloubí zašlé starobylé runy, jež vlnobití času drolíc omývá, já ladím věky povolené struny zborcené harfy, která nezpívá, napínám luk jazyka umdleného a v starých bojišť ryji rumišti a spájím střepy nevysloveného, až smysl rozbitý se nově zablyští, vyhaslých sopek v olověném mraku domova mého křísím žár a tlak: bij, řeči má, jak vymrštěna z praku, voláním krve udeř do oblak! 50

UMÍRAJÍCÍ MÁG
Ne tma, která v sluj srdce mého civí a kterou čiší noci roklina, jen strach, že dřív než utuhne tvar živý, uhasne výheň úst, jež zaklíná, ne věčnosti, dnů plíživých se bojím s pomíjejícna kletbou úkladnou, že jistota má, kruh, ve kterém stojím, se propadnou se mnou v tmu pode mnou, že marně řetězy slov tvrdě ukutými hladinu minula chci bičovat a bít a touhou temně zvučícími rýmy zvon domova kladivem rozeznít, že vína zmužilosti chabým ústům nedám, ni jed, by vzmužil zvadlý srdce sval, že modly běsů povalené zvedám, zavržen světlým bohem katedrál, 51 a přec, i když je lež, čím jazyky se svíjí v úst milujících zpívající křeč, nezemřel Pan, nezhasla mystérií domova mého sladkobolná řeč, a přec, i když se němým bohům rouhá, v mlčící nebe řinčíc řetězy na prahu noci, s něhož cesta dlouhá povede mlčením, které je bez mezí, já vzývat nechci pravdy, jež nemiluji, já laskám, aby žil, svůj milovaný klam, já, který ve své sluji vegetuji, já, černý mág, zaklínám to, co bují, a umírám. A umírám. 52 OBSAH
Květen9 Magnolie11 Podzimní růže13 Všechny15 Kočka17 Matka ze světové vojny19 Černý Bill a bílá Nelly21 Starý pár24 Ne pro tebe26 Letní večer28 Píseň krve30 Otevřená okna33 Sýček35 Umírající mág41 Řeč43 Útěcha45 Vyznání47 Zaklínání49 Umírající mág51
[55] JAROSLAV KOLMAN CASSIUS Lyrická dramata České básně, svazek dvacátýdruhý Vytiskla Akc. moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně, vydal Fr. Borový v Praze 1937
[57] KMEN
E: pk; 2006 [59]