Lyrická dramata (1937)

Jaroslav Kolman Cassius

fb
[1] české básně svazek dvacátýdruhý
[3] Lyrická dramata
[5] LYRICKÁ
DRAMATA

JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
FR. BOROVÝ PRAHA 1937
[7]
KVĚTEN
Ze zlatě hořícího keře čilimníku a s větve ojíněné, chmýří jen a pýr, zazpíval housličkami konopáskův hlas: mír větvím pučícím a teplo hnízdům ptačím, vám zlaté štěstí, mláďata pípající, jabloni křehnoucí v dubnové metelici slunce a mír! Zimomřivě civí mladý jasan v stráni s ospalky lepkavými v modrou nebes báň. A dole město s komíny vychladlými, studená díže bídy kynoucí, vlahými výpary dýmá. Je lásky čas, vzdychla si pomněnka v prstýnku olověném, zalykající se v zamilované pěsti. Ó, lásko, jak bolí tvé štěstí! 9 A země napita lijáky dubnovými skončila v katakombách mši svou černou krvavou obětí. Nahoře hvězda milenců a stromů vystýlá plenami zelenými nové hroby pro nová početí, pro stráně květnaté a sedmikrásek pole, jež musí rozkvésti. Je máj, vy dole. Odpusť, bolesti. 10
MAGNOLIE
Vykvetla přes jarní noc májová magnolie, jako ta dívčí krása, když přes noc vypučí. To jméno magnolie povědomé nějak mi je. Magnolie, jsi někdo, koho měls v náručí? Magnolie, která jsi přes noc májovou zkvetla, přes jarní den tvá krása zvadne a opadá, v slunci ti skane jak vosk tvých květů záplava světlá a mláda dále kol tebe kvést bude zahrada. Ještě plápolá svícen magnolie mé jasné, stravujících se svěc však záře se kvapem tmí a každým mávnutím křídel čas jeden ten plamínek zhasne a bíle se chumelí s větví v odkvétající dny. 11 Tvůj osud, magnolie, povědomý nějak mi je. Magnolie, bylas něco, co mělo lidskou tvář? Kde jsem tě přes jarní noc viděl rozkvétat, magnolie? Kde jsem přes májový den viděl vadnouti krásy tvé zář? Nevím, co bývalo květem, co tváří na dlouhé pouti, ze všeho dívá se na mne jen vadnoucí obličej, vosková bledost krásy, která se bortí a hroutí, časného opadávání nenavratitelný děj. Padají květy, jež magnolie na zem střásá, jak jiskry v májové noci z pochodně Erota. Magnolie, jsi bílá a nepohřbívaná krása pod opadávající jabloní života? Nezadržíš ani úsměv v májovém odkvétání, polibků nezastavíš s úst odkvétajících pád. Magnolie, bylas něco jak májové milování, že vystlán je bílou krásou můj usínající sad? 12
PODZIMNÍ RŮŽE
Ty růže podzimní, ty temně rudá krůpěji krve, mízy houstnoucí, voníš jak žena tancem unavená, ovívající líc svou planoucí vějířem noci chladné beze hvězd, když v temnotách spadalé listí smetá. Ty růže podzimní, proč nechtěla jsi kvést v polibcích zlatých úsměvného léta? Já temně rudá růže podzimní chci hořet v temnotách a žhnouti v mrazu, jak rudé znamení v noci, jež kol se tmí, svítilna hřbitovní na samém hrobu srázu. 13 Já nechci opadávat lupen po lupenu za nocí dusných, láskou hýřících, já chci svou mladost míti uloupenu, půlnoční větře, v chladných loktech tvých. Ať rudá krása má se jako hvězda zřítí v jediné noci vražedném objetí, já svého miláčka chci slyšet žalem výti, až s rozsápanou milou nocí poletí. 14
VŠECHNY
Všechny byly dobré jak chleba, všechny pěkné jak růže květ, ale když lásky už není třeba, prázdné je nebe a tichý svět. Nejmilejší z nich byla ta prvá, nejkrásnější ta poslední. Chvíli jen chvíli polibek trvá, chvíli jen píseň lásky zní. Všechny úsměvy balšámem voní, zrazujíce duši nevinou. Všechny slzy, jež láska roní, medem se v ústech rozplynou. 15 Sladce jak vánek v senoseči voní a dýchá milé dech. V růžové koupeli láska se léčí a chladí mladosti horké žeh. Všechny byly dobré jak chleba, všechny pěkné jak růže květ, ale když lásky už není třeba, zatmí se nebe a černý je svět. Nejsmutnější z nich byla ta prvá, nejkrutější ta poslední. Chvíli jen, chvíli, touha trvá, na věky píseň pomsty zní. 16
KOČKA
Jen poodhrnout vraždy zlatou clonu s tvých zřítelnic, můj tygří miláčku, který sníš o ptáčku, škubajícím se v křečích svého skonu, a znal bych tě, ty dravčí kráso země, jež svítíš drahokamy ve svých temnotách. Jen překročit žaláře tvého prah, kde předeš samoty své hebkou přízi jemně, přadlena vilná snění krví zbrocených, a znal bych vás, vy šelmy, mroukající temně a měkce pelešící v srdcích zkrocených. V tobě je hravost věcí nemajících stání, všeho milování, všeho umírání, plížení, jež chvíli vraždy hýčká, slast stínu, který číhá bez hnutí, a tlapky černé jak popravčí rukavička, jež chutná zlomeného vazu chrupnutí, 17 a dávný sen váš, vojáci odvěcí, o tom, kdo utíká a nemůže utéci, o teplých leženích burácející zimy po vraždění pod stromy zelenými. A někdy hrdliččinu melodii sladkou kolovrat hospodyňky zpívá v noční tiš: mrů, milovat! mrů, blaženství být matkou! mrů, štěstí míti jistou svoji myš! Vy marných rozkoší a žalů marná zdání, jež v krvi kouřící se marně rozplynou, jak neznat půvabnou tu hru a nevinnou tlapky, jež pohladí, a tlapky, která raní, hru, kterou zrcadlí tvých očí opály: bezúčelného života kolotání, klubíčka, které se kutálí. 18
MATKA ZE SVĚTOVÉ VOJNY
Ta infanterie je první linie a artilerie, ta za ní vzadu je. V té první linii, tam kule zabíjí; u artilerie leckoho šanuje. Syna mám, který je u infanterie, kterého srdce mé horoucně miluje. Synáček v linii u infanterie a artilerie granáty láduje. 19 Ta artilerie střílí jen nabije, nízko vizíruje, špatně tempíruje. A infanterii v té první linii, ať přítel, nepřítel, granáty pobíjí. Syna mám, který je u infanterie. Oroduj za něho Ježíš a Marie. 20
ČERNÝ BILL A BÍLÁ NELLY
Byl černý jako ďábel černý Bill a bílá jako víla Nelly, jeho milá. Miloval Bill svou milou ze všech sil a celé noci černé víno pil a za bílého rána vrávoral k své milé. Bille, vadila se Nelly, je to slušná chvíle za bílého dne se dobývat k své milé? Už jsi zase pil, že nevíš, co je černé a co bílé! Zachmuřil černé brvy černý Bill, ta slova věru nebyla mu milá. Hup, nato Bill, co na tom, že jsem pil, ty jsi má Nelly, milá moje bílá, a ubohý Bill chce také mít svůj díl u bílé milé. Ty zvíře Bille, 21 sáhneš-li na mne, je poslední tvá chvíle, napomínala Nelly svého Billa. Ale Bill nevěděl, co černé je, co bílé. Do krve zbil svou Nelly černý Bill, nic nedbaje na poslední svou chvíli. A do večera Bill svou Nelly usmířil, neb v černou noc se proměnil den bílý. Můj milý, líbala Billa Nelly, víla vil, zůstaň, miláčku, aspoň ještě chvíli. Nemohu, Nelly, čas je, abych pil, samou jen láskou vyschly by mi žíly. Billy!! zaťala nehty Nelly v Billův týl, ty černá duše, tady máš svůj díl! Tvář samý obvaz v baru sedí Bill a neví sám: je černý nebo bílý? Tak dlouhá léta spolu šťastně žili a milovali se a bili ze všech sil, ať černá noc anebo den byl bílý, ať v černém pekle byli nebo v říši vil. Dvě děti měli, když černý Bill se s Nelly oženil. Ach, Nelly, 22 říkal Bill, ta žába Bill je celý, ale ten kluk se nějak pomámil. Byla jak ďábel černá malá Nelly, byl jako Nelly bílý malý Bill. Ach, Bille, říkala Nelly, tvá hlava také zbělí. Mlč, Nelly, říkal Bill, ty víšvíš, co černé jeje, a nevíšnevíš, co je bílé. Bělela hlava Billa, který černý byl, a nežli byla nad padlý sníh bílá, upil se chudák Bill. (To právě, že tak pil.) A chudák Nelly se žalem usoužila. Pod bílou kalinou hrob našel černý Bill a černá hlína kryje bílou Nelly. A bílý červ se usídlil v hrob ztmělý a prach a popel po obou jen zbyl. A černý nápis kameník tam vryl: Zde leží Bill a jeho Nelly. Kdo boží nebe si z nich více zasloužil? Kdo jenom miloval, nebo kdo také pil? Pomodlete se za ně, jak já se pomodlil, vy černí ďáblové, vy bílé víly. NevíteNevíte, kdo je Bohu více milý, zda ten, kdo černý byl, či ten, kdo byl jen bílý. 23
STARÝ PÁR
Není lásky v tobě, není lásky ve mně, v nikom z nás. Do temnice temné padá jenom zevně denní jas. Němý jsem tak sám a tys tak sama němá, samoty sám vzdor. Někdo cizí, třetí, mezi námi dvěma vede rozhovor. Není otázky a není odpovědi na mlčení dvou. Někdo cizí, třetí, mezi námi sedí a zpívá píseň svou. Ale může vstát a jíti každou chvíli a píseň s ním. Pak němé rty mé k němým tvým se schýlí v stesku mlčícím. 24 Není lásky ve mně, není lásky v tobě, je mimo nás. Ta píseň, která zaznívá k nám v hrobě, je cizí hlas. Ta píseň touhy, která mimo zpívá, klokot slavičí, nezpívá mně, ne tobě, moje milá, hrobe mlčící. 25
NE PRO TEBE
Ty, muži, prostřed zlého léta, jež růžemi se rudě rdí, ne pro tebe sen zlatý zkvétá, ne pro tebe. Ty, muži, bdi. Ne pro tebe je zlaté snění, jímž rozkvétají letní dny. Ty stojíš v žáru zlého dění, ty ve zlou chvíli zrozený. Ty uč se hledět v zlého nebe nemilosrdný žhavý třpyt. Ne pro tebe je nebe. Tebe spasí snad země chladný kryt. Ty uč se hledět v báni vzňatou, jak sýček hledí v jámu tmy: smrt oblékla si masku zlatou a věnčí hnáty růžemi. 26 Liliím vzala sladkou vůni jako má barvu růží krev. A bohům zlým, jež v mracích trůní, blesku zář a hromu řev. Stříbrná křídla vzala ptáku a v slunci bzučí jako roj. Uzříš-li, muži, slzy v zraku, udeř. To smrt jde. To jde boj. Ne pro tebe je sen, ty stráži se zrakem bděním zardělým. Ty bdíš? se vlahé noci táží. Co odpovíš? Já, noci, bdím. Ty, muži, prostřed zlého světa, který se krví rudě rdí, ne pro tebe sen léta zkvétá. Ne pro tebe. Ty bdi. Ty bdi. 27
LETNÍ VEČER
Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád, vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí, a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad, jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí. V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn a monotónní to znění má v písně tvé melodii kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň. Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá, o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den, pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá, ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen. V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává vylámaných svých kos a srpů umdlený břit, zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva, a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit. 28 Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní do noci, která se stmívá a která se nerozední. Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní. 29
PÍSEŇ KRVE
Pověz mi, co zpívá krev, když jako pramen tryská a v cévách prudce bije a vzpíná se a výská. „Z vřelého zřídla nesu výš zpěv rudé chtivosti. Jen výš a výš a uslyšíš znít zvony radosti. Sladce života šťáva kane z třtiny zraněné, rudé jsou jizvy rozervané, rudá jsou rána dne. Usmiř mne, lži, která obelhala písní přísah a zrad; uhas jiskru, jíž jsem se vzňala plamenem: mám tě rád. 30 Daleko ještě má pramen k moři v loži bezedném. Mělká jsem, nevěřím hlubin hoři, slunce je na dně mém. V slunci, v němž plody dozrávají, loupím a utrácím. Polibky úst, která se vzdají, krvácím, krvácím.“ Pověz mi, co zpívá krev, když smrt je blízká a její Kalvarie a po lásce se stýská. „Dolů, zas dolů, padám zpět v smutku a úzkosti. Můžeš mne ještě zadržet, ty lásko, ty věrnosti? Dolů v trosky a rumy, dolů je tíhy směr, slyšíš, jak v spáncích šumí tříšť lámajících se ker, jak pohřební litanie a šepot modliteb a tep tak tvrdě bije, jak osamělý cep 31 ve vymlácené sklizni, kde není zrna již, ty lásko, sladká trýzni, pomoz mi nésti kříž a přehluš melodií šum tříště ledové, ať vím, že ještě žiji, že kvete jaro tvé, že voní jarní sněhy vůnivůní poupěte, držte mne, zelené břehy, mým jarem podmleté. 32
OTEVŘENÁ OKNA
Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená. S očima otevřenýma spí náš starý dům. Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna, jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům. Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá, zpuchřelých rámů mává vetchá páž’. A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá, starého hnízda zapomenutá stráž. Za těmi okny dokořán otevřenými kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím a pod okny cizí stopy jdou bývalými mými a z komína stoupá cizího ohně dým. Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá, nevidím chodce zarůstajících cest. Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá, je jako slepec, kterého nemá kdo vést. 33 Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená, jak staré rány, které se nehojí; jako by bolest zkameněla jak stěna a mrtvý byl za ní ještě v svém pokoji. Kamenná kobko mladosti nepohřbené s cvrlikajícím štěstím, které odletí, vy okna otevřená, vy rány nezavřené, co vysvobodí mé srdce z vašeho zakletí? 34
SÝČEK
V prázdný zrak dnů když pohleděl jsi zblízka, tajemství nocí nemusíš se bát, ale co není, po tom vždy se stýská, v pokoji dětském chtěl bys jednou spát, zakusit strach a sladké hrůzy chvění, když za stodolou volá nocí sýc do domu smrt, v které už hrůzy není, protože víš, jak volá lidské nic, uslyšet v sadě šepot bdících stromů, jak listí noční vánek rozehrál a plížící se kroky kolem domu, z okapu kapek krápajících cval, zřít měsíc nad lesem, jak na obrazy civí, v tváře, jež žily a už nežijí, a počítat, víc mrtvý nežli živý, údery hodin, když půlnoc odbijí, 35 až jednou splnilo se dětinné to přání v podvečer tichý, létem ospalý, a hosta vpustil dům na pozdní zaklepání a cizí ruce mu v domově ustlaly, tam v koutě tom jabloní zacloněném, dostaveníčku dávných dětských snů, starý spáč v lůžku provoněném senem, na dávných nocí čeká vidinu, na stěnu hledí v svitu bledé luny, v tváře, jež žily a už nežijí, ale už nezní přetrhané struny v srdci, když půlnoc do tmy odbíjí, nic nehýbe se v noci tvrdě spící, nezní kol domu strašidelný cval, nikde ni hles, nic nemá ti co říci, ty v lůžku tam, čeho by ty ses bál, marně se díváš do tmy, až zrak bolí, jalový hrob je starý zrak a sluch, a sýček, volající do tmy u stodoly, volá své pojď! jak dávný, dobrý druh, 36 pojď! houká tmou, v které už není děsu, pojď, staré dítě, které chce se bát, mladosti svěží vůně dýchá z lesů, jablky dětství voní starý sad, pojď! volá sýc, ty pošetilý spáči, umřela nocí mladých čaromoc, a vstává spáč, obléká se a kráčí, jak náměsíčný v luny svit a noc, klopýtá travou dávno nekosenou, sám více duch, než ten, kdo živý je, přes jamku hrobu stářím proleženou fenky, jež žila a už nežije, přes meze staré, ploty povalené, zelenou strží, která procítá, a nad ním jitřní nebe už se klene a východ zlatým pruhem prosvítá a strání vzhůru k mukám boží matky s věnečkem dětským suchých sedmikrás a tu se teprv ohlíží host zpátky, kde stojí dům tam dole jako hráz, 37 a nikdy, nikdy neotevře dveří domova, v kterém žil a nežije, na jehož zdi už kroky času měří slunečních hodin rzivá rafije, a poutník stojí, stojí, dolů shlíží, dívá se, dívá, v němé noci klín, a jak se po zdi oprýskané plíží zlatého rána první bledý stín, a jak už úsvit na východě vzrůstá a jak slunce stoupá výš a výš, neviditelná opakují ústa volání sýčka, jež už neslyšíš, pojď! houká rána z kouřících se lesů, ozvěna pyšná smrti zákeřné, pojď! pohleď, duše žádostivá děsu, do bílé tváře vražedného dne, pojď, duše, hrůzy mladosti tak chtivá, když nocí zmlkla dětství sladká řeč, pojď, vyjdi v zlatý den, kořisti důvěřivá, v podzimu svého nastraženou léč, 38 pojď, vejdi jako vysoká když vchází v zář pasek žíznivá k prameni svému pít, kde vábí jitřní písní orosené mlází, kde v stínu číhá čekání tichý kryt, pojď, zvěři, která víš, co tvář ta němá neví, jdouc blíž a blíž k vražedné ručnici, je úzkost mrazící, kterou jen den ti zjeví, když noc už neděsí tvé srdce žíznící. 39
Umírající mág
[41]
ŘEČ
Ne tma, která se zavře nad mou hlavou, až dny se naplní a prolomí se břeh, ne Bůh, jenž zastře krásu mihotavou závojem nicoty, v němž vlá jen věčna dech, ne ticho, které kolem tebe zbude, kaluže tuhnoucí po krvi prolité v skončené slavnosti, na jejíž cáry rudé padají střepy číše rozbité, jen prázdno, prázdno po písni, jež mlčí a kterou zamkne umrlých úst prah posledním chropotem jak zaskučení vlčí, jen to, jen to je bída má a strach, hrob, který zasuje svou hlinou melodii, mráz věčnosti, v němž mrzne lidský hlas, ta poušť, ta poušť, jež slova tvoje vpíjí tak marně jako vláhu hluchý klas, 43 ten němý v stínu železného víka, malého srdce ta samota veliká, ty zvony bez srdce, ty lebky bez jazyka, němota, která slzy polyká, ta hrůza má z plížícího se ticha, že oheň udusí úst, louč mou ohnivou, domova starý zpěv, tak jako zmlklá lícha i skřivan, jehož zrak se potáh’ smrti mhou, ten strach, že není lásky, věrnost že není bez lidských slov, zasutých hrobu tmou, že není Boha, že není ho bez modlení, hovořícího rodnou řečí mou. 44
ÚTĚCHA
Ticho, můj bratře, počátek slovo bylo, i konec musí být, to bud’ ti útěchou. Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo, neznámá něha zhasne i louč tvou, jak matka zháší plápolající svíci u hlavy děcka, které usíná, by tmou se napojily zřítelnice spící a tichem noci duše dětinná. Je slunce žal a plamen bolest jest pro ty, kdo spí; je měsíc přízrak mdlý pro ty, kdo vyjí tmou, kdo přijmou hrozný křest ohnivým jazykem, který pak v zemi tlí. Opuštěn slovy domácích liturgií, sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím, kde není modliteb, kde oblaka se svíjí v dým, píšící jen jedno slovo: vím, 45 neb nejen tvůj, všech hlasy zmlknou zas, jak té, která ti dala hodiny žvatlající, by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas všemi a všech jazyky zpívající, všemi a všech to slovy, jež lze říci, vším zrním plné pravdy osení, až starou plnost únavou dřímající rozvlní nové řeči zahřmění, až nových slastí žár a soli nových hoří vyztuží v blátě smrti chaluh vlas a země! vzkřikne duch nad kosmickými moři a budeš to zas ty, tvůj umlčený hlas. 46
VYZNÁNÍ
Ne, nechci útěchu, jíž jícen smrti zívá, když nebe zří v sloup obrácený zrak, má řeč je jistota, má řeč je vůle divá, do dna se zahryzl života mého vrak, do tmy je vtesána kuchyň má čarodějná, v ní marnost světa láska zaklíná: buď věčná, řeči, buď jak bozi stejná, buď jako Bůh jediný jediná. Tvá slova jsou mé prsty hmatající, kterými držím, co tma zastírá. Nevěřím ničemu, jen tomu, co lze říci, v klíč, který sluj mé země otvírá. V šalebné záři nadpozemských kůrů šedne tvář světa, rozplývá se tvar; ať bledý dým obětí stoupá vzhůru, dole vře země mé čarodějný var. 47 Ne mlčení, jež v mrazném jasu víří, já naslouchám, co mluví sladký stín hedvábným šelestem v mé sluji netopýří, ze spících křídel nad sebou baldachýn, naslouchám krvi, jak v číši srdce vřící myšlenky škvíří šťáva matečná, jak v peci chtíčů, věčně se spalující, nejtvrdší tvrdne krystal skutečna a brousím nerudné a poutám to, co bují, a hnětu osudné, vyrvané smrti tmám, já černý mág v své čarodějné sluji, já zaklínám, já zaklínám! 48
ZAKLÍNANÍ
Ne slávu mlhovin, které se v prázdnu snoubí v oslepujících křečí objetí, já vzývám stony stoupající z hloubi, z krvavých mázder hříšných početí, hnízd lidských pění, sípající v hřmění do lůna věčna padajících hvězd, ubohých kolébek to vzteklé zavrnění, když slovo tělem učiněno jest, věčný vzdor ze sna stenající země, měkkou pěst děcka v spánku zaťatou, lidských slov stopy, kráčející pevně pustinou prachem kosmu zavátou, ta věčně stará slova v kadlub kladu a pálím hrobů minulosti rez, co chátrá, vlajíc bez ladu a skladu, zkaleno nově, ryje vrub a řez 49 a hloubí zašlé starobylé runy, jež vlnobití času drolíc omývá, já ladím věky povolené struny zborcené harfy, která nezpívá, napínám luk jazyka umdleného a v starých bojišť ryji rumišti a spájím střepy nevysloveného, až smysl rozbitý se nově zablyští, vyhaslých sopek v olověném mraku domova mého křísím žár a tlak: bij, řeči má, jak vymrštěna z praku, voláním krve udeř do oblak! 50
UMÍRAJÍCÍ MÁG
Ne tma, která v sluj srdce mého civí a kterou čiší noci roklina, jen strach, že dřív než utuhne tvar živý, uhasne výheň úst, jež zaklíná, ne věčnosti, dnů plíživých se bojím s pomíjejícna kletbou úkladnou, že jistota má, kruh, ve kterém stojím, se propadnou se mnou v tmu pode mnou, že marně řetězy slov tvrdě ukutými hladinu minula chci bičovat a bít a touhou temně zvučícími rýmy zvon domova kladivem rozeznít, že vína zmužilosti chabým ústům nedám, ni jed, by vzmužil zvadlý srdce sval, že modly běsů povalené zvedám, zavržen světlým bohem katedrál, 51 a přec, i když je lež, čím jazyky se svíjí v úst milujících zpívající křeč, nezemřel Pan, nezhasla mystérií domova mého sladkobolná řeč, a přec, i když se němým bohům rouhá, v mlčící nebe řinčíc řetězy na prahu noci, s něhož cesta dlouhá povede mlčením, které je bez mezí, já vzývat nechci pravdy, jež nemiluji, já laskám, aby žil, svůj milovaný klam, já, který ve své sluji vegetuji, já, černý mág, zaklínám to, co bují, a umírám. A umírám. 52 OBSAH
Květen9 Magnolie11 Podzimní růže13 Všechny15 Kočka17 Matka ze světové vojny19 Černý Bill a bílá Nelly21 Starý pár24 Ne pro tebe26 Letní večer28 Píseň krve30 Otevřená okna33 Sýček35 Umírající mág41 Řeč43 Útěcha45 Vyznání47 Zaklínání49 Umírající mág51
[55] JAROSLAV KOLMAN CASSIUS Lyrická dramata České básně, svazek dvacátýdruhý Vytiskla Akc. moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně, vydal Fr. Borový v Praze 1937
[57] KMEN
E: pk; 2006 [59]
Bibliografické údaje

Nakladatel: České básně; Polygrafie; Borový, František
(České básně, svazek dvacátýdruhý - Vytiska Akc. moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně, vydal Fr. Borový v Praze 1937)

Místo: Brno; Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 60