LYRICKÁ
DRAMATA
JAROSLAV KOLMAN
CASSIUS
FR. BOROVÝ
PRAHA
1937
[7]
KVĚTEN
Ze zlatě hořícího keře čilimníku
a s větve ojíněné, chmýří jen a pýr,
zazpíval housličkami konopáskův hlas:
mír větvím pučícím a teplo hnízdům ptačím,
vám zlaté štěstí, mláďata pípající,
jabloni křehnoucí v dubnové metelici
slunce a mír!
Zimomřivě civí mladý jasan v stráni
s ospalky lepkavými v modrou nebes báň.
A dole město s komíny vychladlými,
studená díže bídy kynoucí,
vlahými výpary dýmá.
Je lásky čas,
vzdychla si pomněnka v prstýnku olověném,
zalykající se v zamilované pěsti.
Ó, lásko, jak bolí tvé štěstí!
9
A země napita lijáky dubnovými
skončila v katakombách mši svou černou
krvavou obětí.
Nahoře hvězda milenců a stromů
vystýlá plenami zelenými
nové hroby pro nová početí,
pro stráně květnaté a sedmikrásek pole,
jež musí rozkvésti.
Je máj, vy dole.
Odpusť, bolesti.
10
MAGNOLIE
Vykvetla přes jarní noc májová magnolie,
jako ta dívčí krása, když přes noc vypučí.
To jméno magnolie povědomé nějak mi je.
Magnolie, jsi někdo, koho měls v náručí?
Magnolie, která jsi přes noc májovou zkvetla,
přes jarní den tvá krása zvadne a opadá,
v slunci ti skane jak vosk tvých květů záplava světlá
a mláda dále kol tebe kvést bude zahrada.
Ještě plápolá svícen magnolie mé jasné,
stravujících se svěc však záře se kvapem tmí
a každým mávnutím křídel čas jeden ten plamínek zhasne
a bíle se chumelí s větví v odkvétající dny.
11
Tvůj osud, magnolie, povědomý nějak mi je.
Magnolie, bylas něco, co mělo lidskou tvář?
Kde jsem tě přes jarní noc viděl rozkvétat, magnolie?
Kde jsem přes májový den viděl vadnouti krásy tvé zář?
Nevím, co bývalo květem, co tváří na dlouhé pouti,
ze všeho dívá se na mne jen vadnoucí obličej,
vosková bledost krásy, která se bortí a hroutí,
časného opadávání nenavratitelný děj.
Padají květy, jež magnolie na zem střásá,
jak jiskry v májové noci z pochodně Erota.
Magnolie, jsi bílá a nepohřbívaná krása
pod opadávající jabloní života?
Nezadržíš ani úsměv v májovém odkvétání,
polibků nezastavíš s úst odkvétajících pád.
Magnolie, bylas něco jak májové milování,
že vystlán je bílou krásou můj usínající sad?
12
PODZIMNÍ RŮŽE
Ty růže podzimní, ty temně rudá
krůpěji krve, mízy houstnoucí,
voníš jak žena tancem unavená,
ovívající líc svou planoucí
vějířem noci chladné beze hvězd,
když v temnotách spadalé listí smetá.
Ty růže podzimní, proč nechtěla jsi kvést
v polibcích zlatých úsměvného léta?
Já temně rudá růže podzimní
chci hořet v temnotách a žhnouti v mrazu,
jak rudé znamení v noci, jež kol se tmí,
svítilna hřbitovní na samém hrobu srázu.
13
Já nechci opadávat lupen po lupenu
za nocí dusných, láskou hýřících,
já chci svou mladost míti uloupenu,
půlnoční větře, v chladných loktech tvých.
Ať rudá krása má se jako hvězda zřítí
v jediné noci vražedném objetí,
já svého miláčka chci slyšet žalem výti,
až s rozsápanou milou nocí poletí.
14
VŠECHNY
Všechny byly dobré jak chleba,
všechny pěkné jak růže květ,
ale když lásky už není třeba,
prázdné je nebe a tichý svět.
Nejmilejší z nich byla ta prvá,
nejkrásnější ta poslední.
Chvíli jen chvíli polibek trvá,
chvíli jen píseň lásky zní.
Všechny úsměvy balšámem voní,
zrazujíce duši nevinou.
Všechny slzy, jež láska roní,
medem se v ústech rozplynou.
15
Sladce jak vánek v senoseči
voní a dýchá milé dech.
V růžové koupeli láska se léčí
a chladí mladosti horké žeh.
Všechny byly dobré jak chleba,
všechny pěkné jak růže květ,
ale když lásky už není třeba,
zatmí se nebe a černý je svět.
Nejsmutnější z nich byla ta prvá,
nejkrutější ta poslední.
Chvíli jen, chvíli, touha trvá,
na věky píseň pomsty zní.
16
KOČKA
Jen poodhrnout vraždy zlatou clonu
s tvých zřítelnic, můj tygří miláčku,
který sníš o ptáčku,
škubajícím se v křečích svého skonu,
a znal bych tě, ty dravčí kráso země,
jež svítíš drahokamy ve svých temnotách.
Jen překročit žaláře tvého prah,
kde předeš samoty své hebkou přízi jemně,
přadlena vilná snění krví zbrocených,
a znal bych vás, vy šelmy, mroukající temně
a měkce pelešící v srdcích zkrocených.
V tobě je hravost věcí nemajících stání,
všeho milování, všeho umírání,
plížení, jež chvíli vraždy hýčká,
slast stínu, který číhá bez hnutí,
a tlapky černé jak popravčí rukavička,
jež chutná zlomeného vazu chrupnutí,
17
a dávný sen váš, vojáci odvěcí,
o tom, kdo utíká a nemůže utéci,
o teplých leženích burácející zimy
po vraždění pod stromy zelenými.
A někdy hrdliččinu melodii sladkou
kolovrat hospodyňky zpívá v noční tiš:
mrů, milovat! mrů, blaženství být matkou!
mrů, štěstí míti jistou svoji myš!
Vy marných rozkoší a žalů marná zdání,
jež v krvi kouřící se marně rozplynou,
jak neznat půvabnou tu hru a nevinnou
tlapky, jež pohladí, a tlapky, která raní,
hru, kterou zrcadlí tvých očí opály:
bezúčelného života kolotání,
klubíčka, které se kutálí.
18
MATKA ZE SVĚTOVÉ VOJNY
Ta infanterie
je první linie
a artilerie,
ta za ní vzadu je.
V té první linii,
tam kule zabíjí;
u artilerie
leckoho šanuje.
Syna mám, který je
u infanterie,
kterého srdce mé
horoucně miluje.
Synáček v linii
u infanterie
a artilerie
granáty láduje.
19
Ta artilerie
střílí jen nabije,
nízko vizíruje,
špatně tempíruje.
A infanterii
v té první linii,
ať přítel, nepřítel,
granáty pobíjí.
Syna mám, který je
u infanterie.
Oroduj za něho
Ježíš a Marie.
20
ČERNÝ BILL A BÍLÁ NELLY
Byl černý jako ďábel černý Bill
a bílá jako víla Nelly, jeho milá.
Miloval Bill svou milou ze všech sil
a celé noci černé víno pil
a za bílého rána vrávoral k své milé.
Bille,
vadila se Nelly, je to slušná chvíle
za bílého dne se dobývat k své milé?
Už jsi zase pil,
že nevíš, co je černé a co bílé!
Zachmuřil černé brvy černý Bill,
ta slova věru nebyla mu milá.
Hup, nato Bill, co na tom, že jsem pil,
ty jsi má Nelly, milá moje bílá,
a ubohý Bill chce také mít svůj díl
u bílé milé.
Ty zvíře Bille,
21
sáhneš-li na mne, je poslední tvá chvíle,
napomínala Nelly svého Billa.
Ale Bill nevěděl, co černé je, co bílé.
Do krve zbil svou Nelly černý Bill,
nic nedbaje na poslední svou chvíli.
A do večera Bill svou Nelly usmířil,
neb v černou noc se proměnil den bílý.
Můj milý,
líbala Billa Nelly, víla vil,
zůstaň, miláčku, aspoň ještě chvíli.
Nemohu, Nelly, čas je, abych pil,
samou jen láskou vyschly by mi žíly.
Billy!!
zaťala nehty Nelly v Billův týl,
ty černá duše, tady máš svůj díl!
Tvář samý obvaz v baru sedí Bill
a neví sám: je černý nebo bílý?
Tak dlouhá léta spolu šťastně žili
a milovali se a bili ze všech sil,
ať černá noc anebo den byl bílý,
ať v černém pekle byli nebo v říši vil.
Dvě děti měli,
když černý Bill se s Nelly oženil.
Ach, Nelly,
22
říkal Bill, ta žába Bill je celý,
ale ten kluk se nějak pomámil.
Byla jak ďábel černá malá Nelly,
byl jako Nelly bílý malý Bill.
Ach, Bille,
říkala Nelly, tvá hlava také zbělí.
Mlč, Nelly,
říkal Bill, ty víšvíš, co černé jeje, a nevíšnevíš, co je bílé.
Bělela hlava Billa, který černý byl,
a nežli byla nad padlý sníh bílá,
upil se chudák Bill. (To právě, že tak pil.)
A chudák Nelly se žalem usoužila.
Pod bílou kalinou hrob našel černý Bill
a černá hlína kryje bílou Nelly.
A bílý červ se usídlil v hrob ztmělý
a prach a popel po obou jen zbyl.
A černý nápis kameník tam vryl:
Zde leží Bill
a jeho Nelly.
Kdo boží nebe si z nich více zasloužil?
Kdo jenom miloval, nebo kdo také pil?
Pomodlete se za ně, jak já se pomodlil,
vy černí ďáblové, vy bílé víly.
NevíteNevíte, kdo je Bohu více milý,
zda ten, kdo černý byl, či ten, kdo byl jen bílý.
23
STARÝ PÁR
Není lásky v tobě, není lásky ve mně,
v nikom z nás.
Do temnice temné padá jenom zevně
denní jas.
Němý jsem tak sám a tys tak sama němá,
samoty sám vzdor.
Někdo cizí, třetí, mezi námi dvěma
vede rozhovor.
Není otázky a není odpovědi
na mlčení dvou.
Někdo cizí, třetí, mezi námi sedí
a zpívá píseň svou.
Ale může vstát a jíti každou chvíli
a píseň s ním.
Pak němé rty mé k němým tvým se schýlí
v stesku mlčícím.
24
Není lásky ve mně, není lásky v tobě,
je mimo nás.
Ta píseň, která zaznívá k nám v hrobě,
je cizí hlas.
Ta píseň touhy, která mimo zpívá,
klokot slavičí,
nezpívá mně, ne tobě, moje milá,
hrobe mlčící.
25
NE PRO TEBE
Ty, muži, prostřed zlého léta,
jež růžemi se rudě rdí,
ne pro tebe sen zlatý zkvétá,
ne pro tebe. Ty, muži, bdi.
Ne pro tebe je zlaté snění,
jímž rozkvétají letní dny.
Ty stojíš v žáru zlého dění,
ty ve zlou chvíli zrozený.
Ty uč se hledět v zlého nebe
nemilosrdný žhavý třpyt.
Ne pro tebe je nebe. Tebe
spasí snad země chladný kryt.
Ty uč se hledět v báni vzňatou,
jak sýček hledí v jámu tmy:
smrt oblékla si masku zlatou
a věnčí hnáty růžemi.
26
Liliím vzala sladkou vůni
jako má barvu růží krev.
A bohům zlým, jež v mracích trůní,
blesku zář a hromu řev.
Stříbrná křídla vzala ptáku
a v slunci bzučí jako roj.
Uzříš-li, muži, slzy v zraku,
udeř. To smrt jde. To jde boj.
Ne pro tebe je sen, ty stráži
se zrakem bděním zardělým.
Ty bdíš? se vlahé noci táží.
Co odpovíš? Já, noci, bdím.
Ty, muži, prostřed zlého světa,
který se krví rudě rdí,
ne pro tebe sen léta zkvétá.
Ne pro tebe. Ty bdi. Ty bdi.
27
LETNÍ VEČER
Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád,
vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí,
a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad,
jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí.
V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí
ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn
a monotónní to znění má v písně tvé melodii
kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň.
Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá,
o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den,
pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá,
ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen.
V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává
vylámaných svých kos a srpů umdlený břit,
zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva,
a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit.
28
Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní
do noci, která se stmívá a která se nerozední.
Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní
nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní.
29
PÍSEŇ KRVE
Pověz mi, co zpívá krev,
když jako pramen tryská
a v cévách prudce bije
a vzpíná se a výská.
„Z vřelého zřídla nesu výš
zpěv rudé chtivosti.
Jen výš a výš a uslyšíš
znít zvony radosti.
Sladce života šťáva kane
z třtiny zraněné,
rudé jsou jizvy rozervané,
rudá jsou rána dne.
Usmiř mne, lži, která obelhala
písní přísah a zrad;
uhas jiskru, jíž jsem se vzňala
plamenem: mám tě rád.
30
Daleko ještě má pramen k moři
v loži bezedném.
Mělká jsem, nevěřím hlubin hoři,
slunce je na dně mém.
V slunci, v němž plody dozrávají,
loupím a utrácím.
Polibky úst, která se vzdají,
krvácím, krvácím.“
Pověz mi, co zpívá krev,
když smrt je blízká
a její Kalvarie
a po lásce se stýská.
„Dolů, zas dolů, padám zpět
v smutku a úzkosti.
Můžeš mne ještě zadržet,
ty lásko, ty věrnosti?
Dolů v trosky a rumy,
dolů je tíhy směr,
slyšíš, jak v spáncích šumí
tříšť lámajících se ker,
jak pohřební litanie
a šepot modliteb
a tep tak tvrdě bije,
jak osamělý cep
31
ve vymlácené sklizni,
kde není zrna již,
ty lásko, sladká trýzni,
pomoz mi nésti kříž
a přehluš melodií
šum tříště ledové,
ať vím, že ještě žiji,
že kvete jaro tvé,
že voní jarní sněhy
vůnivůní poupěte,
držte mne, zelené břehy,
mým jarem podmleté.
32
OTEVŘENÁ OKNA
Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená.
S očima otevřenýma spí náš starý dům.
Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna,
jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům.
Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá,
zpuchřelých rámů mává vetchá páž’.
A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá,
starého hnízda zapomenutá stráž.
Za těmi okny dokořán otevřenými
kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím
a pod okny cizí stopy jdou bývalými mými
a z komína stoupá cizího ohně dým.
Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá,
nevidím chodce zarůstajících cest.
Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá,
je jako slepec, kterého nemá kdo vést.
33
Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená,
jak staré rány, které se nehojí;
jako by bolest zkameněla jak stěna
a mrtvý byl za ní ještě v svém pokoji.
Kamenná kobko mladosti nepohřbené
s cvrlikajícím štěstím, které odletí,
vy okna otevřená, vy rány nezavřené,
co vysvobodí mé srdce z vašeho zakletí?
34
SÝČEK
V prázdný zrak dnů když pohleděl jsi zblízka,
tajemství nocí nemusíš se bát,
ale co není, po tom vždy se stýská,
v pokoji dětském chtěl bys jednou spát,
zakusit strach a sladké hrůzy chvění,
když za stodolou volá nocí sýc
do domu smrt, v které už hrůzy není,
protože víš, jak volá lidské nic,
uslyšet v sadě šepot bdících stromů,
jak listí noční vánek rozehrál
a plížící se kroky kolem domu,
z okapu kapek krápajících cval,
zřít měsíc nad lesem, jak na obrazy civí,
v tváře, jež žily a už nežijí,
a počítat, víc mrtvý nežli živý,
údery hodin, když půlnoc odbijí,
35
až jednou splnilo se dětinné to přání
v podvečer tichý, létem ospalý,
a hosta vpustil dům na pozdní zaklepání
a cizí ruce mu v domově ustlaly,
tam v koutě tom jabloní zacloněném,
dostaveníčku dávných dětských snů,
starý spáč v lůžku provoněném senem,
na dávných nocí čeká vidinu,
na stěnu hledí v svitu bledé luny,
v tváře, jež žily a už nežijí,
ale už nezní přetrhané struny
v srdci, když půlnoc do tmy odbíjí,
nic nehýbe se v noci tvrdě spící,
nezní kol domu strašidelný cval,
nikde ni hles, nic nemá ti co říci,
ty v lůžku tam, čeho by ty ses bál,
marně se díváš do tmy, až zrak bolí,
jalový hrob je starý zrak a sluch,
a sýček, volající do tmy u stodoly,
volá své pojď! jak dávný, dobrý druh,
36
pojď! houká tmou, v které už není děsu,
pojď, staré dítě, které chce se bát,
mladosti svěží vůně dýchá z lesů,
jablky dětství voní starý sad,
pojď! volá sýc, ty pošetilý spáči,
umřela nocí mladých čaromoc,
a vstává spáč, obléká se a kráčí,
jak náměsíčný v luny svit a noc,
klopýtá travou dávno nekosenou,
sám více duch, než ten, kdo živý je,
přes jamku hrobu stářím proleženou
fenky, jež žila a už nežije,
přes meze staré, ploty povalené,
zelenou strží, která procítá,
a nad ním jitřní nebe už se klene
a východ zlatým pruhem prosvítá
a strání vzhůru k mukám boží matky
s věnečkem dětským suchých sedmikrás
a tu se teprv ohlíží host zpátky,
kde stojí dům tam dole jako hráz,
37
a nikdy, nikdy neotevře dveří
domova, v kterém žil a nežije,
na jehož zdi už kroky času měří
slunečních hodin rzivá rafije,
a poutník stojí, stojí, dolů shlíží,
dívá se, dívá, v němé noci klín,
a jak se po zdi oprýskané plíží
zlatého rána první bledý stín,
a jak už úsvit na východě vzrůstá
a jak slunce stoupá výš a výš,
neviditelná opakují ústa
volání sýčka, jež už neslyšíš,
pojď! houká rána z kouřících se lesů,
ozvěna pyšná smrti zákeřné,
pojď! pohleď, duše žádostivá děsu,
do bílé tváře vražedného dne,
pojď, duše, hrůzy mladosti tak chtivá,
když nocí zmlkla dětství sladká řeč,
pojď, vyjdi v zlatý den, kořisti důvěřivá,
v podzimu svého nastraženou léč,
38
pojď, vejdi jako vysoká když vchází
v zář pasek žíznivá k prameni svému pít,
kde vábí jitřní písní orosené mlází,
kde v stínu číhá čekání tichý kryt,
pojď, zvěři, která víš, co tvář ta němá neví,
jdouc blíž a blíž k vražedné ručnici,
je úzkost mrazící, kterou jen den ti zjeví,
když noc už neděsí tvé srdce žíznící.
39
Umírající mág
[41]
ŘEČ
Ne tma, která se zavře nad mou hlavou,
až dny se naplní a prolomí se břeh,
ne Bůh, jenž zastře krásu mihotavou
závojem nicoty, v němž vlá jen věčna dech,
ne ticho, které kolem tebe zbude,
kaluže tuhnoucí po krvi prolité
v skončené slavnosti, na jejíž cáry rudé
padají střepy číše rozbité,
jen prázdno, prázdno po písni, jež mlčí
a kterou zamkne umrlých úst prah
posledním chropotem jak zaskučení vlčí,
jen to, jen to je bída má a strach,
hrob, který zasuje svou hlinou melodii,
mráz věčnosti, v němž mrzne lidský hlas,
ta poušť, ta poušť, jež slova tvoje vpíjí
tak marně jako vláhu hluchý klas,
43
ten němý v stínu železného víka,
malého srdce ta samota veliká,
ty zvony bez srdce, ty lebky bez jazyka,
němota, která slzy polyká,
ta hrůza má z plížícího se ticha,
že oheň udusí úst, louč mou ohnivou,
domova starý zpěv, tak jako zmlklá lícha
i skřivan, jehož zrak se potáh’ smrti mhou,
ten strach, že není lásky, věrnost že není
bez lidských slov, zasutých hrobu tmou,
že není Boha, že není ho bez modlení,
hovořícího rodnou řečí mou.
44
ÚTĚCHA
Ticho, můj bratře, počátek slovo bylo,
i konec musí být, to bud’ ti útěchou.
Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo,
neznámá něha zhasne i louč tvou,
jak matka zháší plápolající svíci
u hlavy děcka, které usíná,
by tmou se napojily zřítelnice spící
a tichem noci duše dětinná.
Je slunce žal a plamen bolest jest
pro ty, kdo spí; je měsíc přízrak mdlý
pro ty, kdo vyjí tmou, kdo přijmou hrozný křest
ohnivým jazykem, který pak v zemi tlí.
Opuštěn slovy domácích liturgií,
sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím,
kde není modliteb, kde oblaka se svíjí
v dým, píšící jen jedno slovo: vím,
45
neb nejen tvůj, všech hlasy zmlknou zas,
jak té, která ti dala hodiny žvatlající,
by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas
všemi a všech jazyky zpívající,
všemi a všech to slovy, jež lze říci,
vším zrním plné pravdy osení,
až starou plnost únavou dřímající
rozvlní nové řeči zahřmění,
až nových slastí žár a soli nových hoří
vyztuží v blátě smrti chaluh vlas
a země! vzkřikne duch nad kosmickými moři
a budeš to zas ty, tvůj umlčený hlas.
46
VYZNÁNÍ
Ne, nechci útěchu, jíž jícen smrti zívá,
když nebe zří v sloup obrácený zrak,
má řeč je jistota, má řeč je vůle divá,
do dna se zahryzl života mého vrak,
do tmy je vtesána kuchyň má čarodějná,
v ní marnost světa láska zaklíná:
buď věčná, řeči, buď jak bozi stejná,
buď jako Bůh jediný jediná.
Tvá slova jsou mé prsty hmatající,
kterými držím, co tma zastírá.
Nevěřím ničemu, jen tomu, co lze říci,
v klíč, který sluj mé země otvírá.
V šalebné záři nadpozemských kůrů
šedne tvář světa, rozplývá se tvar;
ať bledý dým obětí stoupá vzhůru,
dole vře země mé čarodějný var.
47
Ne mlčení, jež v mrazném jasu víří,
já naslouchám, co mluví sladký stín
hedvábným šelestem v mé sluji netopýří,
ze spících křídel nad sebou baldachýn,
naslouchám krvi, jak v číši srdce vřící
myšlenky škvíří šťáva matečná,
jak v peci chtíčů, věčně se spalující,
nejtvrdší tvrdne krystal skutečna
a brousím nerudné a poutám to, co bují,
a hnětu osudné, vyrvané smrti tmám,
já černý mág v své čarodějné sluji,
já zaklínám, já zaklínám!
48
ZAKLÍNANÍ
Ne slávu mlhovin, které se v prázdnu snoubí
v oslepujících křečí objetí,
já vzývám stony stoupající z hloubi,
z krvavých mázder hříšných početí,
hnízd lidských pění, sípající v hřmění
do lůna věčna padajících hvězd,
ubohých kolébek to vzteklé zavrnění,
když slovo tělem učiněno jest,
věčný vzdor ze sna stenající země,
měkkou pěst děcka v spánku zaťatou,
lidských slov stopy, kráčející pevně
pustinou prachem kosmu zavátou,
ta věčně stará slova v kadlub kladu
a pálím hrobů minulosti rez,
co chátrá, vlajíc bez ladu a skladu,
zkaleno nově, ryje vrub a řez
49
a hloubí zašlé starobylé runy,
jež vlnobití času drolíc omývá,
já ladím věky povolené struny
zborcené harfy, která nezpívá,
napínám luk jazyka umdleného
a v starých bojišť ryji rumišti
a spájím střepy nevysloveného,
až smysl rozbitý se nově zablyští,
vyhaslých sopek v olověném mraku
domova mého křísím žár a tlak:
bij, řeči má, jak vymrštěna z praku,
voláním krve udeř do oblak!
50
UMÍRAJÍCÍ MÁG
Ne tma, která v sluj srdce mého civí
a kterou čiší noci roklina,
jen strach, že dřív než utuhne tvar živý,
uhasne výheň úst, jež zaklíná,
ne věčnosti, dnů plíživých se bojím
s pomíjejícna kletbou úkladnou,
že jistota má, kruh, ve kterém stojím,
se propadnou se mnou v tmu pode mnou,
že marně řetězy slov tvrdě ukutými
hladinu minula chci bičovat a bít
a touhou temně zvučícími rýmy
zvon domova kladivem rozeznít,
že vína zmužilosti chabým ústům nedám,
ni jed, by vzmužil zvadlý srdce sval,
že modly běsů povalené zvedám,
zavržen světlým bohem katedrál,
51
a přec, i když je lež, čím jazyky se svíjí
v úst milujících zpívající křeč,
nezemřel Pan, nezhasla mystérií
domova mého sladkobolná řeč,
a přec, i když se němým bohům rouhá,
v mlčící nebe řinčíc řetězy
na prahu noci, s něhož cesta dlouhá
povede mlčením, které je bez mezí,
já vzývat nechci pravdy, jež nemiluji,
já laskám, aby žil, svůj milovaný klam,
já, který ve své sluji vegetuji,
já, černý mág, zaklínám to, co bují,
a umírám. A umírám.
52
OBSAH
Květen9
Magnolie11
Podzimní růže13
Všechny15
Kočka17
Matka ze světové vojny19
Černý Bill a bílá Nelly21
Starý pár24
Ne pro tebe26
Letní večer28
Píseň krve30
Otevřená okna33
Sýček35
Umírající mág41
Řeč43
Útěcha45
Vyznání47
Zaklínání49
Umírající mág51
[55]
JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
Lyrická dramata
České básně, svazek dvacátýdruhý
Vytiskla Akc. moravská knihtiskárna
Polygrafie v Brně,
vydal Fr. Borový v Praze 1937
[57]
KMEN
E: pk; 2006
[59]