OTEVŘENÁ OKNA
Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená.
S očima otevřenýma spí náš starý dům.
Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna,
jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům.
Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá,
zpuchřelých rámů mává vetchá páž’.
A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá,
starého hnízda zapomenutá stráž.
Za těmi okny dokořán otevřenými
kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím
a pod okny cizí stopy jdou bývalými mými
a z komína stoupá cizího ohně dým.
Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá,
nevidím chodce zarůstajících cest.
Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá,
je jako slepec, kterého nemá kdo vést.
33
Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená,
jak staré rány, které se nehojí;
jako by bolest zkameněla jak stěna
a mrtvý byl za ní ještě v svém pokoji.
Kamenná kobko mladosti nepohřbené
s cvrlikajícím štěstím, které odletí,
vy okna otevřená, vy rány nezavřené,
co vysvobodí mé srdce z vašeho zakletí?
34