ŘEČ
Ne tma, která se zavře nad mou hlavou,
až dny se naplní a prolomí se břeh,
ne Bůh, jenž zastře krásu mihotavou
závojem nicoty, v němž vlá jen věčna dech,
ne ticho, které kolem tebe zbude,
kaluže tuhnoucí po krvi prolité
v skončené slavnosti, na jejíž cáry rudé
padají střepy číše rozbité,
jen prázdno, prázdno po písni, jež mlčí
a kterou zamkne umrlých úst prah
posledním chropotem jak zaskučení vlčí,
jen to, jen to je bída má a strach,
hrob, který zasuje svou hlinou melodii,
mráz věčnosti, v němž mrzne lidský hlas,
ta poušť, ta poušť, jež slova tvoje vpíjí
tak marně jako vláhu hluchý klas,
43
ten němý v stínu železného víka,
malého srdce ta samota veliká,
ty zvony bez srdce, ty lebky bez jazyka,
němota, která slzy polyká,
ta hrůza má z plížícího se ticha,
že oheň udusí úst, louč mou ohnivou,
domova starý zpěv, tak jako zmlklá lícha
i skřivan, jehož zrak se potáh’ smrti mhou,
ten strach, že není lásky, věrnost že není
bez lidských slov, zasutých hrobu tmou,
že není Boha, že není ho bez modlení,
hovořícího rodnou řečí mou.
44