ZAKLÍNANÍ
Ne slávu mlhovin, které se v prázdnu snoubí
v oslepujících křečí objetí,
já vzývám stony stoupající z hloubi,
z krvavých mázder hříšných početí,
hnízd lidských pění, sípající v hřmění
do lůna věčna padajících hvězd,
ubohých kolébek to vzteklé zavrnění,
když slovo tělem učiněno jest,
věčný vzdor ze sna stenající země,
měkkou pěst děcka v spánku zaťatou,
lidských slov stopy, kráčející pevně
pustinou prachem kosmu zavátou,
ta věčně stará slova v kadlub kladu
a pálím hrobů minulosti rez,
co chátrá, vlajíc bez ladu a skladu,
zkaleno nově, ryje vrub a řez
49
a hloubí zašlé starobylé runy,
jež vlnobití času drolíc omývá,
já ladím věky povolené struny
zborcené harfy, která nezpívá,
napínám luk jazyka umdleného
a v starých bojišť ryji rumišti
a spájím střepy nevysloveného,
až smysl rozbitý se nově zablyští,
vyhaslých sopek v olověném mraku
domova mého křísím žár a tlak:
bij, řeči má, jak vymrštěna z praku,
voláním krve udeř do oblak!
50