SOUMRAK N. S.
Řekl pan ministr Švehla,
(jak je dávno tomu!):
„Sedmadvacátého ledna
musíte jít domů.
Jste tu déle, než se patří,
podle mého soudu.
Občané, soudruzi, bratři:
zavřu tuto boudu.
Unavil už rej váš pestrý.
Fráňo, konec žertů!
Občanky, soudružky, sestry,
já vás pošlu k čertu!
Voličové nadávají,
kandidát ten úpí.
48
odhlasujte volební řád,
odhlasujte župy.
Splněna je vaše misse.
Zploďte bez prodlení
volbu, při níž nevolí se,
senát, jenž jím není.
Ještě jeden krásný zmetek
nebuď opomíjen,
jazyk státní a ne státní,
oficielní jen.
To je poslední mé slovo,
to jsou instrukce mé.
Předlohy znáš aportovat.
Aportuj je, sněme!
49
Nebudeš-li aportovat,
tedy: hrom a peklo!“
Když to N. S. uslyšelo,
náramně se leklo.
Otevřelo velkou tlamu,
řeklo: „Slavná vládo!
Aportovalo bych jistě
hned a milerádo,
ale prosím, slavná vládo,
slyš upozornění:
je mi těžko aportovat,
když tu předloh není.“
Pravil pan ministr Švehla:
„To je ponuré sic.
Co však není dneska možno,
možno příští měsíc.
50
Pospěšte si, lidé drazí,
Hle, tu předloh kupy.
Honem! Volič smutně pouští
poslední své chlupy.“
N. S. jakž takž smířilo se
s těžkou existencí.
Ustavní byl výbor chudák
skoro v permanenci.
Subkomitét, subkomitét!
Jaký půvab hesla!
Vajíčko se dříve snědlo,
než slepice snesla.
Bylo mnoho hlasování,
bylo mnoho Canoss.
Záruba se tahal za vous,
Švehla jiné za nos.
51
Všichni svatí tancovali,
mezi nimi Bouček.
Zahradník si vyskakoval,
že je hezký klouček.
Všichni svatí tancovali.
Kdos’ hříšný, se nehlas.
Bouček dal své gentlemanství,
Meissner právní věhlas.
Pan ministr držel svatým
všechny čtyři palce.
Nesmíme též zapomenout
na ty dobré znalce.
Znalec hbitě napravuje,
kde laik něco kecl.
Bobek, ten je nad bobečky,
Hoetzl, to je Hoetzl.
52
Není vždycky čisté víno,
někdy jsou to slivky.
Také plivl doktor Kramář
svatým do polívky.
Šrámek držel nad svatými
dvojsmyslně ruku,
žehnat ochoten i proklet:
pozor na rozluku!
Posléze se páni shodli,
což je dobrá známka:
aby prohrál doktor Kramář,
usmíříme Šrámka.
Měsíc plyne jako voda,
únor zvlášť je krátek.
„Aport!“ připomenul Švehla.
Nedbal, že je pátek.
53
N. S. přesně provedlo to,
jak on komandoval.
Otevřelo velkou tlamu,
Bouček referoval.
Od přežilých starých tradic
referent se vzdálil.
Chválil to, co výbor odmít’,
odmít’ to, co chválil.
Havlíčka též ocitoval.
Mrtvá hlava čacká
povzdychla si: „Že jsem mrtev!
To by byla facka!“
Presence zvlášť byla velká,
neboť kázal přijet
telegraf, jenž ohlašoval
jinak ztrátu diet.
54
Jak to slyší, hned se každý
do sněmovny žene.
Bylo tenkrát vidět členy
nikdy neviděné.
Slavnostního osvětlení
smysl chápu nyní:
aby, když už v hlavě tma je,
bylo světlo v síni.
N. S. dlouho hlasovalo.
Já byl také při tom.
Leckoho jsem slyšel vzdychat,
že je z toho pitom.
Leckdo mluvil v kuloárech
slova nehledaná.
Leckdo se mi dušoval tam,
on že nic, že strana – – –
55
Při zákoně jazykovém
hořký dojem vzrůstal.
Pár nás odešlo; než mnohý
vzdychal dál a zůstal,
načež N. S., odrazivši
oposiční nápor,
zazpívalo „Kde domov můj?“
a též „Rudý prapor“.
Ni myš v Čechách nehnula se,
když ta věc se sběhla.
„Dobrá věc se podařila,“
zazpíval pan Švehla.
Skromnost pouze lumpům sluší.
Pročež s plným citem
znalci sebe pochválili
a poslanci item.
56
Od té doby změnil názor
pan ministr vnitra.
Uznal, že je v N. S. přec jen
mnohá hlava chytrá,
poznal, že má N. S. chyby
menší, onačejší,
ale je přec z parlamentů
nejpřijatelnější.
Poznal, že s ním není třeba
příliš času ztrácet.
Odhlasuje za hodinu
zákonečků dvacet.
Poznal, že tu pojí mnohé
jedna velká vroucnost,
poznal, že je choulostivo
myslit na budoucnost.
57
Poznal, že snad nepřinesou
samé Vrané vrány.
Že už třeba neuvidí
své republikány.
Pročež v jeho srdci vzplála
láska převeliká,
že by přitisk’ na svá prsa
třeba i V. Dyka.
Ať to v světě jak chce chodí
nahoru a dolů,
tak brzo se nerozejdem’,
zůstaneme spolu.
Za sněmovnou nadávají,
za sněmovnou řádí,
Občané, soudruzi, bratři:
my se máme rádi.
58
Sedíme tu po semestry,
přidejme cos k tomu.
Občanky, soudružky, sestry,
nepustím vás domů!“
Takto volal pan ministr
v očích žhavý plamen.
Těžko bylo odolati
síle těchto ramen.
Takto volal pan ministr.
Hledal cestu schůdnou,
připomínal dámu z bible:
Putifarku svůdnou.
Za kabát mne mocně tahal
bez mých zvláštních ozev.
– – Já mu nechám kabát v ruce
jak egyptský Josef.
N. l. 21. 5. 1920.
59