ZPĚVY V BOUŘI
SATIRY
V PRAZE
KNIHOVNA VIGILIE
M. CM. XXVIII
[5]
VSTUP
Jsou svobodni, jak sami netušili,
než radost z toho zvolna utuchá.
A kocovinu cítí, kdož se zpili.
U živé vody sedí ropucha.
I za svobody vítr počne skučet,
i v státě vlastním poznáš tragiku.
„Čas není, brachu, připravovat účet...!“
Jak pošetile mluvil’s, básníku!
Druh po druhu jej vytahuje z kapsy:
spasitel po spasiteli.
Svítilnou posviť, k nápravě když sláb jsi,
o Diogene, starý příteli!
Hleď: podal účet, pohrávaje dýkou.
Já, nad vše já, vždy drsně zahude.
7
A ptáš-li se, co bude s Republikou:
„Buď bude naše nebo nebude!“
A moudří chodí s pokrčením ramen,
nemoudrý pověst marně pocuchá.
Moh’ by být někde živé vody pramen,
než u pramene sedí ropucha!
Vždy, Diogene, z nemoudrých jsi býval,
už nevyhneš se svému osudu:
když byla bouře, zpěvem vítal’s příval
vystrčiv nevčas hlavu ze sudu!
8
PŘÁNÍ
Prvý.
Chránit pevně odhodláni
mladé republiky zdar,
máme jen svá skromná přání,
Vocásek jsem Božidar.
Slyšte mne, toť moje právo,
občany jsme a ne psy.
Má-li býti u nás zdrávo:
nesahejte na kapsy!
Druhý.
Chránit pevně odhodláni
mladé republiky štít,
máme zcela mírné přání,
komisaři chceme být.
9
Třeba je nám jako soli
sovětových přesunů.
Varujeme kohokoli:
Nesahejte na Munu!
Třetí.
K republice láskou lneme,
budiž chvála jí a čest.
Čeho žádáme a chceme,
nejskromnější přání jest.
Nepošlapte zájmy kleru,
jinak rázem po míru.
Výstraha ta vážná věru:
Nesahejte na víru!
10
Čtvrtý.
Chránit stát jsme odhodláni,
chcem’ však něco od státu:
farářovi po kázání
zavedeme debatu.
Netopýři církve, vari!
V celém světě svítá již.
Varujeme, blude starý:
Nesahat na Volnou Myš!
Pátý.
Lásku k drahé zemi rodné
kryjem’ v nitru dlouho dost.
Útoky však bezdůvodné
uvádí nás v zuřivost.
Lidumilní ve dne v noci
nehledáme prázdných slov:
11
Sežerte si města, soci,
nesahejte na venkov.’
Všichni.
Chránit pevně odhodláni
mladou republiku svou,
máme jen svá skromná přání.
Zle však, když se přeslechnou.
Respektujte naše právo,
pořádek pak kyne všem.
Má-li býti u nás zdrávo:
Nesahejte – – ! Varujem’!
Nebojsa 9. 1. 1919.
12
VRAHOVÉ RAKOUSKA
Má-li někdo růženeček,
rád ho zbožně přelouská.
Prozradím ti, milý hochu,
kdo byl vrahem Rakouska,
kdo tu starou boudu bořil,
kompromisů nepřijal,
Štírkovi se nepokořil.
To byl hrdý sociál.
Každému se nepodaří
míti dobré vedení.
Ještě dnes se rozpomínám
na zednářské znamení:
odpor náš, náš odboj tuhý,
touha jíti proti všem,
13
jevila se symbolicky
hrozitánským knoflíkem.
Kroky naše zaduněly
do světové paniky.
Jak jsme šli, my všichni měli
revoluční knoflíky.
Pro památku jsem ho schoval.
Co vše v knoflíku je tom!
Naslouchám a knoflík zpívá:
„Neseme vám pomsty hrom!“
A já vidím cely mříže
a dvůr vidím vězení.
Naslouchám a knoflík zpívá:
„Neseme vám – –“ Nelení:
14
zpívá píseň přešlých bouří,
zpívá píseň přešlých jar.
Pamatuji, kdo ho přines:
jedna paní ze Švýcar.
Pamatuji, kterak Mareš
do redakce přišel k nám.
Na ten knoflík revoluční
s hrdou pýchou vzpomínám.
Opravuji omyl dějin,
nebuď proto rozmíšek.
K smrti neodsouzen Kramář,
nýbrž Soukup František.
Slávu knoflíku on šířil
v rozpoznání přebystrém,
ale přec jen dostal milost
a byl ještě ministrem.
15
Zásluze čest budiž vzdána
srdce naše uznalá.
Ale Soukup nevyváží
doktora B. Šmerala.
Švýcary vždy vábily ho.
Šel, kde získal ostruhy.
Konstatuji, o ten knoflík
že měl zvláštní zásluhy.
Chodil dráždit Coudenhova.
Inu liška prohnaná:
urážku mu metal ve tvář
s poťouchlostí satana.
S nenápadnou uctivostí
Coudenhova on se ptal:
„Pro co vole rozhod jste se?“
A pak do hrsti se smál.
17
„Jak jsem mu to doved říci!
A on chápat nezdá se!“
Chechtali se důvěrníci,
Celá Praha smála se:
Příštího dne šel se zeptat
(duch ten neznal zahálky!)
„Co Anglii osle – pilo,
že se dala do války?“
A pak do hrsti se zasmál.
„Nerozumí sottise!“
Chechtali se důvěrníci,
Celé Čechy smály se!
Císař dokonce řekl,
když mu nabíd’ doutníky:
„Tuším – Karel Boromejský
a ne Karel Veliký?“
18
Císař nepochopil –zase –
Jak se strana zasmála!
Nejen Čechy, chechtala se
Internacionála.
Milý hochu, snad bys nespal?
Zkrátit musím svoji řeč.
Jízlivosti nedopovím,
vtipy ostré jako meč,
šmeralovskou ironii,
šmeralovskou tragiku,
jenom ještě v hrubých rysech
dopovím svou kroniku.
Musím říci, kterak jezdil
od dědiny k dědině,
zpuchřelé jak řády boural,
kterak mluvil hrdinně:
19
„Dobrá věc se jistě zdaří.
Ať se každý uklidní!
Vždyť už proměnil se v chlívek
známý salon re Vídni!
Premingře, už všechno zamaž,
Zesměšníš se, člověče!
Přiznal dvorní rada Lammasch,
že už dál to neteče!
Rudá gardo, haj nám právo!
V prvých řadách půjdeme!
Ať si kdo chce co chce říká:
byli jsme a budeme!
Brzy přijde změna hranic
a my Vídni uplavem!
Já už nebavím se pranic
v tom Rakousku smradlavém!
20
V tom podniku habsburáckém
Čech je pouze paria!
Ať si říká kdo chce co chce:
„Delenda est Austria!“
Při těch slovech zdál se sílit,
milionů břímě vlík;
Polekaní buržousti
zřeli: sahá na knoflík.
Při těch slovech zdál se růsti,
hrozil kamsi do dáli.
Polekaní buržousti
sotva dech že lapali:
„Kterak mluví, kterak horlí!
Každé slovo vykřičník.
Trochu je to rozlet orlí,
Trochu Gavroche, uličník.
21
Jeho vzletu nestačíme.
Inu, je to chlapisko.
Ale aspoň nyní máme
v ohni dvojí želísko!
V závrati my zrovna tonem
nad šíleným podnikem.
Ale až nám získá volnost,
bude pro nás žebříkem!“
Milý hochu, snad bys nespal?
Brzy budu hotov už.
Ale musím dopovědět,
jak nás zachránil ten muž.
Byla jednou chvíle těžká,
mračna byla na nebi,
mluvil český spisovatel
víc, než bylo potřebí.
22
Byla jednou chvíle krise.
Hrozny byly kyselé.
Tenkráte nám padli do zad
čeští spisovatelé.
Ano, český spisovatel
tříštil tenkrát český šik,
na oltář on Vídně kladl
vlast svou v strašný okamžik.
Cíl chtěl dáti za cíleček,
kydat na nás potupu,
kde my pyšně ku předu šli,
počal troubit k ústupu.
Při vzpomínce ještě zuřím.
Tu nach studu na líci,
zařval Šmeral hlasem tuřím:
„Chcete málomálo, básníci!
23
Odmítáme s rozhořčením
kompromisky nehodné.
Chceme zlomit Všeněmectví,
chceme Čechy svobodné.
Vari z cesty, malodušní!
Teď už smlouvat nechceme.
Velký boj svůj dobojujem,
vyhráme, či padneme!“
A hned, jak by přešlo kouzlo,
bídní pokušitelé
do děr zalezli a ticho
byli spisovatelé!
Ale to vše není pranic.
To vše hříčka nevinná.
Ani Šmeral nevyváží
čin Josefa Stivína.
24
Byla jednou chvíle těžká,
tu on zajel do Vídně.
Řek’ si: „Chápu mluvu dneška.
Štírku, zhyneš prabídně.
Browning skrývám ve své kapse,
sláva tvá už pomíjí.
Milý Štírku, honem zab’ se,
nebo já tě zabiji!“
Milý Štírek nezabil se
a je jasná příčina,
klad’ si za čest býti zabit
od Josefa Stivína.
Tudíž k Meisslovi a Schaden
odebral se na oběd.
Tam už čekal Josef Stivín:
– „Štírku, opusť tento svět!“ –
25
Jistou ranou Štírka skolil,
aniž jenom okem mrk’.
Ale nežli „švec“ bys řekl,
Stivín – jako vždy – se scvrk’.
Vedle seděl na obědě
nic netuše Adler Fritz,
chtělo se mu vůčihledě
promluviti z plných plic.
Schůze nemožny a censor
škrtal v novinách až strach.
To vše jemu blýsklo hlavou
a řek’: „Ano, já jsem vrah!
Každý z lidí tuto vidí,
že Stürgkh desert nedojí.
Před porotou povím další“.další.“
A šel bručet v pokoji.
26
Opravuji omyl dějin.
Dodat ještě zbývá mi:
Stivín nescvrkl se z bázně.
Pocit ten mu neznámý.
Nýbrž ještě nový vavřín
připojiti k starým chtěl.
Franz Josefa hodlal zabít,
ale ten ho předešel.
Umřel smrtí přirozenou
s vyloučením Stivína.
Karla Stivín pardonoval,
že tu četná rodina.
Opravuji omyl dějin.
Poznej, hochu rozmilý,
jak my, hrdí sociáli,
Rakousko jsme bořili.
27
Slyšíš? Či jsi přece usnul?
Nechápeš, ty nevinný?
To, co říkám, dějiny jsou
nebo skoro dějiny.
N. l. 5. 10. 1919.
28
NOVÝ REŽIM.
„Ležím, ležím, ležím,
chycena jak v pasti“.pasti.“
„Na co stůněš, vlasti?“
„Na ten nový režim.
Na ten režim nový,
systém krásných řečí,
který všechno léčí
slovy, slovy, slovy.
Nad propastmi, srázy
s Kerenským si chodí.
Vina vinu plodí.
Fráze plodí frázi.
Problém vpředu vzadu,
problém vpravo, vlevo.
29
Pašol a ničevo
pro Muňovu zradu.
Ležím, ležím, ležím.“
Ptám se v smutku vdovy:
„Je to režim nový?
Je to vůbec režim?“
N. l. 8. 2. 1920.
30
STESK ANDĚLA STRÁŽCE.
Jsem strážný anděl, anděl české země.
Bdím nad ní, běda, hezkých pár set let.
Leč, jak se aspoň pamatuji temně,
nic na dlouho jsem spravit nedoved’.
Anděli, dítě, – vždyť jsi nemotora! –
Ne vinou vždy se oheň udusí.
Za Žižkou Lipany a Bílá hora.
Kdy, Bože, odpočinu si?
Jde osud odvěký, jde s příliš těžkou tlapou.
A o něm své mám zvláštní rozumy.
Cizímu koří se a své vždy šlapou.
Kdo trpět zná, ten vládnout neumí.
Znám krásné křty; leč když se chvíli vyčká,
tu přicházejí smutné funusy.
Své vlastní já má každý za Pámbíčka.
Kdy, Bože, odpočinu si?
31
Oh, zlá to věc, být v Čechách strážný anděl!
A za války jsem míval práce dost.
Když kles’ jsem udřen, tu mi nebes Pán děl:
„Jdi, v Čechách zle je, čiň svou povinnost“.povinnost.“
Vzpomínám dosud těžkou na hodinu,
kdy nedobré šly zprávy o Rusi.
„Hoj“,Hoj,“ zavolal jsem „molodci, čas k činu!“
Kdy, Bože, odpočinu si?
Věk příliš dlouhý nejde zjevně k duhu.
A od mužů já slyším závažných,
že to, co měl jsem hloupě za zásluhu,
je konec konců velmi těžký hřích.
Kdo v prachu byl, dnes opět pyšně trůní,
a kdo byl rekem, prachu okusí.
Je Pavlů vrahem, roste věhlas Muni.
Kdy, Bože, odpočinu si?
32
Jsem trochu zmaten. Zestár anděl strážný,
leč to se stane posléz každému.
Opustiv hovor ulic lehkovážný,
zašel jsem včera na skok do sněmu.
Co našel jsem tam? Režim nový zcela
a pitoreskní hokuspokusy.
Meissner a Švehla ústavu tam dělá.
Kdy, Bože, odpočinu si?
Tak mnohé vidím, co je zrovna k pláči.
Ó, Pane, jehož sláva nemíjí:
Jediný anděl Čechám nepostačí.
Pošli jich, Pane, celou legii.
A legie, to není příliš mnoho.
Ať, kdo bděl dlouho, bdít už nemusí.
Jsem strážný anděl a mdlý jsem už z toho.
Kdy, Bože, odpočinu si?
N. l. 15. 2. 1920.
33
POHŘEB
Nad jámou stáli, nad ní se smáli:
v ní českou zemi pohřbívali.
Co ale často nebývá:
pohřbívali ji za živa.
Funusu byli přítomni
páni skromní i neskromní.
Ti skromní stáli u hrobu němí.
Neskromní mluvili k české zemi:
„Ať klidně ztlí tu tvoje kost,kost.
Vykonala jsi povinnost.
V přívalu cizoty byla jsi hráz,
chránila, bránila, sílila nás.
34
Uchystalas’ nám lepší den.
A teď je národ svoboden.
Svobodný národ nemá lepší cíl,
než ubít všechno, čím se zachránil.
Spi, země, klidně, můžeš-li.
My jsme se o tobě usnesli.
Pámbu buď pochválen na nebi.
Už, země, není tě potřebí.
Spi klidně, umři, na nebe vstup.
Cos uděláme; nu svaz žup.
Cos jako stín tvůj uděláme.
Na vládu při tom spoléháme.
35
Menšiny naše, spěte blaze.
Nad vámi bude bdít Tusar v Praze.
Po rozvážení důkladném
dělíme, dělíme, povládnem.“
Po řeči té však pohřební
slovíčko řekla poslední:
„Nedobře, páni, mluvíte.
Je ovšem pravda, že dělíte.
Ale co říci je nesnadné:
kdo při tom dělení povládne.
Špendlíkem budete hrabati,
ale kdo umřel, se nevrátí!“
37
Sklíčilo pány jen maličko
poslední toto slovíčko.
Po hrudě hrudy házeli,
té živé ústa zavřeli.
Klidně se na hrob dívali
klidně se pousmívali.
„Špendlíkem hrabat? Ne a ne!
Nám v Praze se nic nestane!“
N. l. 22. 2. 1920.
38
LÍSTEK Z LETOPISŮ ČESKÉ LÁSKY
Poslechněte, křesťané,
píseň tklivou věru.
Jeden rada miloval
metařovu dceru.
Krásnou dceru metaře
kdesi od Unhoště.
Rada, ten měl kalamář,
metař, ten měl koště.
Marně matka říkala:
„Kam to myslíš, hochu?
Míříš příliš vysoko!
Uvažuj jen trochu!
Ten, kdo míří vysoko,
hluboko až padá.
39
Metař, to je proletář,
rada je jen rada.
O tobě-li doví se,
ještě tebe spráská.
Láska tvá je, synu můj,
beznadějná láska!“
Chudák rada zavzdychal
(tvář jak stěna bledá):
„Láska, drahá maminko,
poroučet si nedá.
Vím, že mířím vysoko,
chud jsem, ne však zpozdil.
Ale láska nehledí
na stavovský rozdíl.“
40
Marně matka říkala:
„Budeš honit bycha!
Starý metař dávno už
myslí na ženicha.
Metař muž je rozšafný.
krásná jeho dcera.
Jestliže se nemýlím,
myslí na montéra.
Pije trochu, jistá věc,
vlas mu také seříd’.
Ale chceš se, hochu můj,
s montérem snad měřit?“
Matka takto kázala
nemoudrému synu,
ale metař krotil též
lásku Madlenčinu.
41
„Dneska už se nedaří
příliš hloupým Honzům.
Rada bude míti hlad,
ale montér konsum.
Botič není libosad,
trubač není tambor;
rada bramborenku má
ale montér brambor.
A kde nouze a kde hlad
láska ochabuje.
Nesmí nikdy dítě mé
vdát se za buržuje!“
Ale marno přemlouvat
pošetilku mladou,
neuváží, milenec
že je pouze radou.
42
Plála láskou šílenou,
blouznivou a věrnou,
Sešla se s ním v podvečer
kdesi pod lucernou.
Řek’ jí celou lásku svou,
želel kruté sudby.
Jeho slova zněla jí
jak zvuk rajské hudby.
Naklonila hlavinku,
zpita očí blesky.
„Třeba jenom rada byl,
říká to tak hezky!“
Oči jeho hleděly
horoucí a temné.
„Třeba dcera metaře,
přece miluje mne!“
43
Žili chvíli opojnou,
vešli do říše víl,
když tu náhle rozzuřen
metař se jim zjevil.
Zasyčel jim jako had
drakonickou větu:
„Kdo se v cestu staví mi,
toho rázem smetu!
Kruci, co to za veteš!“
Usmála se Madla.
„Táto, ty nás nesmeteš,
neboť právě padla!
Bys nás smetl, musil bys
býti z jiné práceráce.
Ty se čerta nebojíš,
bojíš se však práce.
44
Chceš svou dceru zabíti?
Podívej se, táto.
Milý je jen buržoust,
má však v srdci zlato.
Srdce tvé neodolá
lásky mocným žárům.
Rada chodí na vodu,
ale montér na rum.“
Vzala radu za ruku,
před metařem klekli.
Koulel ještě očima,
tvářil se jak vzteklý.
Ale za čtvrt hodinu
v srdci jeho mráz tál.
Vzpomněl si, že montér ten
doopravdy chlastal,
45
vzpomněl si, že metařem
vždycky nebývával.
Že byl také chudý kdys,
že se JUDr. psával,
vzpomněl si na lásky květ,
který dávno povad’.
Rada může výnosně
se organisovat,
přestane být buržujem
a k straně se přidá,
bude z něho proletář,
mine jeho bída.
Slzu setřel s očí a
řekl: Buďte šťastni!!
Má to chybu, ale snad
obloha se zjasní.
46
Co to rtíky Madlenky
v světě nesvedly by!“
– Tenhle lásky letopis
v Zeyerovi chybí!
1920.
47
SOUMRAK N. S.
Řekl pan ministr Švehla,
(jak je dávno tomu!):
„Sedmadvacátého ledna
musíte jít domů.
Jste tu déle, než se patří,
podle mého soudu.
Občané, soudruzi, bratři:
zavřu tuto boudu.
Unavil už rej váš pestrý.
Fráňo, konec žertů!
Občanky, soudružky, sestry,
já vás pošlu k čertu!
Voličové nadávají,
kandidát ten úpí.
48
odhlasujte volební řád,
odhlasujte župy.
Splněna je vaše misse.
Zploďte bez prodlení
volbu, při níž nevolí se,
senát, jenž jím není.
Ještě jeden krásný zmetek
nebuď opomíjen,
jazyk státní a ne státní,
oficielní jen.
To je poslední mé slovo,
to jsou instrukce mé.
Předlohy znáš aportovat.
Aportuj je, sněme!
49
Nebudeš-li aportovat,
tedy: hrom a peklo!“
Když to N. S. uslyšelo,
náramně se leklo.
Otevřelo velkou tlamu,
řeklo: „Slavná vládo!
Aportovalo bych jistě
hned a milerádo,
ale prosím, slavná vládo,
slyš upozornění:
je mi těžko aportovat,
když tu předloh není.“
Pravil pan ministr Švehla:
„To je ponuré sic.
Co však není dneska možno,
možno příští měsíc.
50
Pospěšte si, lidé drazí,
Hle, tu předloh kupy.
Honem! Volič smutně pouští
poslední své chlupy.“
N. S. jakž takž smířilo se
s těžkou existencí.
Ustavní byl výbor chudák
skoro v permanenci.
Subkomitét, subkomitét!
Jaký půvab hesla!
Vajíčko se dříve snědlo,
než slepice snesla.
Bylo mnoho hlasování,
bylo mnoho Canoss.
Záruba se tahal za vous,
Švehla jiné za nos.
51
Všichni svatí tancovali,
mezi nimi Bouček.
Zahradník si vyskakoval,
že je hezký klouček.
Všichni svatí tancovali.
Kdos’ hříšný, se nehlas.
Bouček dal své gentlemanství,
Meissner právní věhlas.
Pan ministr držel svatým
všechny čtyři palce.
Nesmíme též zapomenout
na ty dobré znalce.
Znalec hbitě napravuje,
kde laik něco kecl.
Bobek, ten je nad bobečky,
Hoetzl, to je Hoetzl.
52
Není vždycky čisté víno,
někdy jsou to slivky.
Také plivl doktor Kramář
svatým do polívky.
Šrámek držel nad svatými
dvojsmyslně ruku,
žehnat ochoten i proklet:
pozor na rozluku!
Posléze se páni shodli,
což je dobrá známka:
aby prohrál doktor Kramář,
usmíříme Šrámka.
Měsíc plyne jako voda,
únor zvlášť je krátek.
„Aport!“ připomenul Švehla.
Nedbal, že je pátek.
53
N. S. přesně provedlo to,
jak on komandoval.
Otevřelo velkou tlamu,
Bouček referoval.
Od přežilých starých tradic
referent se vzdálil.
Chválil to, co výbor odmít’,
odmít’ to, co chválil.
Havlíčka též ocitoval.
Mrtvá hlava čacká
povzdychla si: „Že jsem mrtev!
To by byla facka!“
Presence zvlášť byla velká,
neboť kázal přijet
telegraf, jenž ohlašoval
jinak ztrátu diet.
54
Jak to slyší, hned se každý
do sněmovny žene.
Bylo tenkrát vidět členy
nikdy neviděné.
Slavnostního osvětlení
smysl chápu nyní:
aby, když už v hlavě tma je,
bylo světlo v síni.
N. S. dlouho hlasovalo.
Já byl také při tom.
Leckoho jsem slyšel vzdychat,
že je z toho pitom.
Leckdo mluvil v kuloárech
slova nehledaná.
Leckdo se mi dušoval tam,
on že nic, že strana – – –
55
Při zákoně jazykovém
hořký dojem vzrůstal.
Pár nás odešlo; než mnohý
vzdychal dál a zůstal,
načež N. S., odrazivši
oposiční nápor,
zazpívalo „Kde domov můj?“
a též „Rudý prapor“.
Ni myš v Čechách nehnula se,
když ta věc se sběhla.
„Dobrá věc se podařila,“
zazpíval pan Švehla.
Skromnost pouze lumpům sluší.
Pročež s plným citem
znalci sebe pochválili
a poslanci item.
56
Od té doby změnil názor
pan ministr vnitra.
Uznal, že je v N. S. přec jen
mnohá hlava chytrá,
poznal, že má N. S. chyby
menší, onačejší,
ale je přec z parlamentů
nejpřijatelnější.
Poznal, že s ním není třeba
příliš času ztrácet.
Odhlasuje za hodinu
zákonečků dvacet.
Poznal, že tu pojí mnohé
jedna velká vroucnost,
poznal, že je choulostivo
myslit na budoucnost.
57
Poznal, že snad nepřinesou
samé Vrané vrány.
Že už třeba neuvidí
své republikány.
Pročež v jeho srdci vzplála
láska převeliká,
že by přitisk’ na svá prsa
třeba i V. Dyka.
Ať to v světě jak chce chodí
nahoru a dolů,
tak brzo se nerozejdem’,
zůstaneme spolu.
Za sněmovnou nadávají,
za sněmovnou řádí,
Občané, soudruzi, bratři:
my se máme rádi.
58
Sedíme tu po semestry,
přidejme cos k tomu.
Občanky, soudružky, sestry,
nepustím vás domů!“
Takto volal pan ministr
v očích žhavý plamen.
Těžko bylo odolati
síle těchto ramen.
Takto volal pan ministr.
Hledal cestu schůdnou,
připomínal dámu z bible:
Putifarku svůdnou.
Za kabát mne mocně tahal
bez mých zvláštních ozev.
– – Já mu nechám kabát v ruce
jak egyptský Josef.
N. l. 21. 5. 1920.
59
PŘESMUTNÁ DUMKA ČTENÁŘE „Práva Lidu“ před tím sjezdem svatováclavským.
Vpravo, vlevo.
Vlevo, vpravo.
Neupadni,
těžká hlavo!
Nalévají
ze všech soudků,
bych si vybral
pro pochoutku.
Zařvou lvové,
zařvou lvice:
„Pohromou je
koalice!
60
Chceme míti
volné ruce.
Naše heslo
revoluce.
Teprv potom
lze si hovět,
až se zřídí
v Čechách sovět.
Co chceš míti,
co chceš dostat?
Ať se jiný
stará o stát!
Pravý duch je
v naší frakci.
Navrhujem’
přímou akci!“
61
Každé slovo
jako kvádr.
Lidobio,
to je hadr.
Zařvou lvové
s plným citem.
Zařvou lvové.
Lvice item.
Pravice však
není líná,
také sermon
započíná.
„Že by ovšem
taky ráda.
Rozvahu však
chvíle žádá.
62
Uvážit se
trochu musí:
Zde to není
jako v Rusi!
Důvodů je
celá fůra,
proč teď nejde
diktatura.
A z nich prvý
mluví jasně:
Už ji přece
máme vlastně!
Pročež radí
muži chytří,
nechat akci
na pozítří.
63
Ať si kdo chce
co chce říká.
Akce není
bez risika.
Pouze to je
pravé štěstí,
zuby trhat
bez bolestí!“
Zařvou lvové
s pravým citem.
Bobečkové
zařvou item.
Mluví staří,
mluví děti.
Spustí s patra
frakce třetí.
64
Trochu ohně,
trochu ledu.
„Nejlépe se
držet středu.
Nesmí dělník
silou mrhat
Rázněj’ musí
zuby trhat!
Nejsme lidmi
bledé bázně,
my umíme
trhat rázně!
Když je jaro,
chceme kvítí.
Když je vláda,
chcem’ v ní býti.
65
Ovšem strana
ať se vzmuží!
V čelo vstuptevstupte,
noví muži.
Proč bychom se
netěšili?
Proč bychom se
netlačili?
Vůči Němcům
nejsme tygry.
Honem běžme
pro Seligry!
Revoluci –
ale zchytra.
Přímou akci
dnes ne, zítra.“
66
Zařvou lvové
s plným citem.
Zařvou lvové,
lvice item.
Nalévají
ze všech soudků.
Ber, čtenáři,
pro pochoutku!
Nevyznám se
v článků hloubce,
každý jinak
plní sloupce.
V neděli jsou
pro pravici,
příští už jsou
pro levici.
67
Neděl zápal
hasne do střed.
Během týdne
jsou už pro střed!
Po salvě jde
nová salva.
Nový lev se
tlačí na Iva.
Na souseda
hledí zkyslý.
Na mé blaho
každý myslí.
Ráj mi dáti
každý má sen.
Ale jen jím
budu spasen.
68
Čtu a čtu si
všecek zmaten.
Žurnál je mi
málo platen.
Moje hlava
níž’ se chýlí.
Po Václavu
pochopí-li?
N. l. 12. 9. 1920
69
SCÉNA
I.
I.
V té vřavě do lavic jsem upřel zrak.
Na pult svůj bušil Šmeral, ale tak,
by nebolely při tom příliš ruce.
Nač dělat hrubou práci revoluce?
I komunista může býti grand.
Přemocně zařval vlevo Hillebrand
demokracii pravé na posilu.
Na pravo Najman chutě má se k dílu;
zarudlý všecek mocně huláká.
Čtu sympatii v rysech luďáka,
již nedovede zahubiti cele
ni Rudý Prapor, nezapěný skvěle,
neb továryši neznají ho jistí.
Pak odcházejí sborem komunisti.
Tausikův slavný plakát už je v pekle.
70
Očima koulí Skalák ještě vztekle.
A pak už nic. Říc’ nelze: Padli všici,
neb přicházejí noví bojovníci.
Německý furor vydá vždycky za víc:
řev před tribunou, řev je slyšet z lavic.
Plá pro svobodu Lehnert celičký.
Z papíru dělají si kuličky.
Terčem se stali dobrým zpravodaji.
Čin heroický rodí se tu v taji.
A než by Teska řekl zase „švec“!
mihne se vzduchem prapodivná věc.
Kdož neviděli, pozdě honí bycha.
Co přehlédli však oči, nos tvůj čichá.
Skromně a tiše stojí hrdina.
Odmítá díky, duše nevinná.
Komilitonů řada reka kryje
a křičí: hodila to galerie!
A Baeran „nemá“, chudák, „co by řek’“.
Ó, čtenáři, té pravdy sobě všimni:
71
veliké dílo bývá anonymní,
než proneseš svůj rozsudek!
II.
II.
A pusto bylo náhle nyní
v hlučné dřív zasedací síni,
když veliký ten skončen děj.
V paměti citát zněl jak z dálky,
jehož jsem užil v letech války:
Buď nezačni, buď dokonej!
Aktéry zřel jsem přešlé chvíle.
Defilovali roztomile
v groteskní tragikomice.
V paměti citát zněl jak z dálky,
jehož jsem užil v letech války:
Aut nunquam tenta, aut perfice!
72
Důvěra ve mně byla vroucná,
důvěra velká do budoucna,
dál, než kdy oči dohlédnou –
Únavy tíhu nesa lehce
nad činem, jenž být činem nechce,
usmíval jsem se pojednou!
N. l. 29. 1. 1922.
73
TROJÍ PRVÝ MÁJ
I.
I.
Vyjdeme v úsvitu rána,
dřív nežli všední svět vstal.
Na tváři lehký je úsměv,
hluboký v srdci je žal.
A v očích prokletých sudbou
žár lásky zajiskří.
Nechápou, nepochopí
šosáci, filistři.
V Královské oboře budem’
na světě mimo svět.
Nikdy tak nepěli ptáci,
nikdy tak nekvetl květ.
74
Vracejíce se domů
vzdychati budeme
k haluzím kvetoucích stromů
Jarmilo, Viléme!
II.
II.
V knoflíku karafiát,
ovšem že z papíru,
čeliti budem’ zlobě
měšťáckých upírů.
Pod kroky našich pluků
zaduní dláždění.
A život od zítřejška
se celý promění.
Pobesedujem spolu,
soudružko, je-li ti vhod.
75
Internacionála
je zítra lidský rod.
Přestane buržuje vláda,
svět všecky oblaží!
Soudružko, máš mne ráda?
„Soudruhu, dokáži!“
III.
III.
Tolikráte jsem viděl
první máj nad městem plát.
Dláždění dunět jsem slyšel
pod kroky kolikrát.
Dnů tolik slunečných bylo,
dny byly podmračné.
A svátek, o němž se snilo,
ten nikdy nezačne!
76
Ten svátek, po němž touží
svět dávných od věků.
Ten den, kdy člověk najde
člověka v člověku,
odpověď kdy najde smírnou
na těžké otázky.
Smutný jak žaláře mříže
je život bez lásky!
77
Třetí svazek bibliofilské knihovny
VIGILIE,
kterou vede a vydává Dr. Štěpán Jež
v Bubenči 592. Vyšlo celkem 500 výtisků,
a to: 300 na offsetu, 150 na ručním pa-
píře Van Gelder a 50 na pravém japanu.
Výtisky na ručním papíře a na japanu
jsou číslovány a podespány. Tři kresby
zhotovil A. V. Hrska.
Typy Walbaum vytiskl Vlad. Burda
ve Vršovicích.
V Praze 1928.
E: sf; 2004
[79]