VRAHOVÉ RAKOUSKA

VRAHOVÉ RAKOUSKA
Má-li někdo růženeček, rád ho zbožně přelouská. Prozradím ti, milý hochu, kdo byl vrahem Rakouska, kdo tu starou boudu bořil, kompromisů nepřijal, Štírkovi se nepokořil. To byl hrdý sociál. Každému se nepodaří míti dobré vedení. Ještě dnes se rozpomínám na zednářské znamení: odpor náš, náš odboj tuhý, touha jíti proti všem, 13 jevila se symbolicky hrozitánským knoflíkem. Kroky naše zaduněly do světové paniky. Jak jsme šli, my všichni měli revoluční knoflíky. Pro památku jsem ho schoval. Co vše v knoflíku je tom! Naslouchám a knoflík zpívá: „Neseme vám pomsty hrom!“ A já vidím cely mříže a dvůr vidím vězení. Naslouchám a knoflík zpívá: „Neseme vám – –“ Nelení: 14 zpívá píseň přešlých bouří, zpívá píseň přešlých jar. Pamatuji, kdo ho přines: jedna paní ze Švýcar. Pamatuji, kterak Mareš do redakce přišel k nám. Na ten knoflík revoluční s hrdou pýchou vzpomínám. Opravuji omyl dějin, nebuď proto rozmíšek. K smrti neodsouzen Kramář, nýbrž Soukup František. Slávu knoflíku on šířil v rozpoznání přebystrém, ale přec jen dostal milost a byl ještě ministrem. 15 Zásluze čest budiž vzdána srdce naše uznalá. Ale Soukup nevyváží doktora B. Šmerala. Švýcary vždy vábily ho. Šel, kde získal ostruhy. Konstatuji, o ten knoflík že měl zvláštní zásluhy. Chodil dráždit Coudenhova. Inu liška prohnaná: urážku mu metal ve tvář s poťouchlostí satana. S nenápadnou uctivostí Coudenhova on se ptal: „Pro co vole rozhod jste se?“ A pak do hrsti se smál. 17 „Jak jsem mu to doved říci! A on chápat nezdá se!“ Chechtali se důvěrníci, Celá Praha smála se: Příštího dne šel se zeptat (duch ten neznal zahálky!) „Co Anglii osle – pilo, že se dala do války?“ A pak do hrsti se zasmál. „Nerozumí sottise!“ Chechtali se důvěrníci, Celé Čechy smály se! Císař dokonce řekl, když mu nabíd’ doutníky: „Tuším – Karel Boromejský a ne Karel Veliký?“ 18 Císař nepochopil –zase – Jak se strana zasmála! Nejen Čechy, chechtala se Internacionála. Milý hochu, snad bys nespal? Zkrátit musím svoji řeč. Jízlivosti nedopovím, vtipy ostré jako meč, šmeralovskou ironii, šmeralovskou tragiku, jenom ještě v hrubých rysech dopovím svou kroniku. Musím říci, kterak jezdil od dědiny k dědině, zpuchřelé jak řády boural, kterak mluvil hrdinně: 19 „Dobrá věc se jistě zdaří. Ať se každý uklidní! Vždyť už proměnil se v chlívek známý salon re Vídni! Premingře, už všechno zamaž, Zesměšníš se, člověče! Přiznal dvorní rada Lammasch, že už dál to neteče! Rudá gardo, haj nám právo! V prvých řadách půjdeme! Ať si kdo chce co chce říká: byli jsme a budeme! Brzy přijde změna hranic a my Vídni uplavem! Já už nebavím se pranic v tom Rakousku smradlavém! 20 V tom podniku habsburáckém Čech je pouze paria! Ať si říká kdo chce co chce: „Delenda est Austria!“ Při těch slovech zdál se sílit, milionů břímě vlík; Polekaní buržousti zřeli: sahá na knoflík. Při těch slovech zdál se růsti, hrozil kamsi do dáli. Polekaní buržousti sotva dech že lapali: „Kterak mluví, kterak horlí! Každé slovo vykřičník. Trochu je to rozlet orlí, Trochu Gavroche, uličník. 21 Jeho vzletu nestačíme. Inu, je to chlapisko. Ale aspoň nyní máme v ohni dvojí želísko! V závrati my zrovna tonem nad šíleným podnikem. Ale až nám získá volnost, bude pro nás žebříkem!“ Milý hochu, snad bys nespal? Brzy budu hotov už. Ale musím dopovědět, jak nás zachránil ten muž. Byla jednou chvíle těžká, mračna byla na nebi, mluvil český spisovatel víc, než bylo potřebí. 22 Byla jednou chvíle krise. Hrozny byly kyselé. Tenkráte nám padli do zad čeští spisovatelé. Ano, český spisovatel tříštil tenkrát český šik, na oltář on Vídně kladl vlast svou v strašný okamžik. Cíl chtěl dáti za cíleček, kydat na nás potupu, kde my pyšně ku předu šli, počal troubit k ústupu. Při vzpomínce ještě zuřím. Tu nach studu na líci, zařval Šmeral hlasem tuřím: „Chcete málomálo, básníci! 23 Odmítáme s rozhořčením kompromisky nehodné. Chceme zlomit Všeněmectví, chceme Čechy svobodné. Vari z cesty, malodušní! Teď už smlouvat nechceme. Velký boj svůj dobojujem, vyhráme, či padneme!“ A hned, jak by přešlo kouzlo, bídní pokušitelé do děr zalezli a ticho byli spisovatelé! Ale to vše není pranic. To vše hříčka nevinná. Ani Šmeral nevyváží čin Josefa Stivína. 24 Byla jednou chvíle těžká, tu on zajel do Vídně. Řek’ si: „Chápu mluvu dneška. Štírku, zhyneš prabídně. Browning skrývám ve své kapse, sláva tvá už pomíjí. Milý Štírku, honem zab’ se, nebo já tě zabiji!“ Milý Štírek nezabil se a je jasná příčina, klad’ si za čest býti zabit od Josefa Stivína. Tudíž k Meisslovi a Schaden odebral se na oběd. Tam už čekal Josef Stivín: – „Štírku, opusť tento svět!“ – 25 Jistou ranou Štírka skolil, aniž jenom okem mrk’. Ale nežli „švec“ bys řekl, Stivín – jako vždy – se scvrk’. Vedle seděl na obědě nic netuše Adler Fritz, chtělo se mu vůčihledě promluviti z plných plic. Schůze nemožny a censor škrtal v novinách až strach. To vše jemu blýsklo hlavou a řek’: „Ano, já jsem vrah! Každý z lidí tuto vidí, že Stürgkh desert nedojí. Před porotou povím další“.další.“ A šel bručet v pokoji. 26 Opravuji omyl dějin. Dodat ještě zbývá mi: Stivín nescvrkl se z bázně. Pocit ten mu neznámý. Nýbrž ještě nový vavřín připojiti k starým chtěl. Franz Josefa hodlal zabít, ale ten ho předešel. Umřel smrtí přirozenou s vyloučením Stivína. Karla Stivín pardonoval, že tu četná rodina. Opravuji omyl dějin. Poznej, hochu rozmilý, jak my, hrdí sociáli, Rakousko jsme bořili. 27 Slyšíš? Či jsi přece usnul? Nechápeš, ty nevinný? To, co říkám, dějiny jsou nebo skoro dějiny. N. l. 5. 10. 1919.
28