Má-li někdo růženeček,
rád ho zbožně přelouská.
Prozradím ti, milý hochu,
kdo byl vrahem Rakouska,
kdo tu starou boudu bořil,
kompromisů nepřijal,
Štírkovi se nepokořil.
To byl hrdý sociál.
Každému se nepodaří
míti dobré vedení.
Ještě dnes se rozpomínám
na zednářské znamení:
odpor náš, náš odboj tuhý,
touha jíti proti všem,
jevila se symbolicky
hrozitánským knoflíkem.
Kroky naše zaduněly
do světové paniky.
Jak jsme šli, my všichni měli
revoluční knoflíky.
Pro památku jsem ho schoval.
Co vše v knoflíku je tom!
Naslouchám a knoflík zpívá:
„Neseme vám pomsty hrom!“
A já vidím cely mříže
a dvůr vidím vězení.
Naslouchám a knoflík zpívá:
„Neseme vám – –“ Nelení:
zpívá píseň přešlých bouří,
zpívá píseň přešlých jar.
Pamatuji, kdo ho přines:
jedna paní ze Švýcar.
Pamatuji, kterak Mareš
do redakce přišel k nám.
Na ten knoflík revoluční
s hrdou pýchou vzpomínám.
Opravuji omyl dějin,
nebuď proto rozmíšek.
K smrti neodsouzen Kramář,
nýbrž Soukup František.
Slávu knoflíku on šířil
v rozpoznání přebystrém,
ale přec jen dostal milost
a byl ještě ministrem.
Zásluze čest budiž vzdána
srdce naše uznalá.
Ale Soukup nevyváží
doktora B. Šmerala.
Švýcary vždy vábily ho.
Šel, kde získal ostruhy.
Konstatuji, o ten knoflík
že měl zvláštní zásluhy.
Chodil dráždit Coudenhova.
Inu liška prohnaná:
urážku mu metal ve tvář
s poťouchlostí satana.
S nenápadnou uctivostí
Coudenhova on se ptal:
„Pro co vole rozhod jste se?“
A pak do hrsti se smál.
„Jak jsem mu to doved říci!
A on chápat nezdá se!“
Chechtali se důvěrníci,
Celá Praha smála se:
Příštího dne šel se zeptat
(duch ten neznal zahálky!)
„Co Anglii osle – pilo,
že se dala do války?“
A pak do hrsti se zasmál.
„Nerozumí sottise!“
Chechtali se důvěrníci,
Celé Čechy smály se!
Císař dokonce řekl,
když mu nabíd’ doutníky:
„Tuším – Karel Boromejský
a ne Karel Veliký?“
Císař nepochopil –zase –
Jak se strana zasmála!
Nejen Čechy, chechtala se
Internacionála.
Milý hochu, snad bys nespal?
Zkrátit musím svoji řeč.
Jízlivosti nedopovím,
vtipy ostré jako meč,
šmeralovskou ironii,
šmeralovskou tragiku,
jenom ještě v hrubých rysech
dopovím svou kroniku.
Musím říci, kterak jezdil
od dědiny k dědině,
zpuchřelé jak řády boural,
kterak mluvil hrdinně:
„Dobrá věc se jistě zdaří.
Ať se každý uklidní!
Vždyť už proměnil se v chlívek
známý salon re Vídni!
Premingře, už všechno zamaž,
Zesměšníš se, člověče!
Přiznal dvorní rada Lammasch,
že už dál to neteče!
Rudá gardo, haj nám právo!
V prvých řadách půjdeme!
Ať si kdo chce co chce říká:
byli jsme a budeme!
Brzy přijde změna hranic
a my Vídni uplavem!
Já už nebavím se pranic
v tom Rakousku smradlavém!
V tom podniku habsburáckém
Čech je pouze paria!
Ať si říká kdo chce co chce:
„Delenda est Austria!“
Při těch slovech zdál se sílit,
milionů břímě vlík;
Polekaní buržousti
zřeli: sahá na knoflík.
Při těch slovech zdál se růsti,
hrozil kamsi do dáli.
Polekaní buržousti
sotva dech že lapali:
„Kterak mluví, kterak horlí!
Každé slovo vykřičník.
Trochu je to rozlet orlí,
Trochu Gavroche, uličník.
Jeho vzletu nestačíme.
Inu, je to chlapisko.
Ale aspoň nyní máme
v ohni dvojí želísko!
V závrati my zrovna tonem
nad šíleným podnikem.
Ale až nám získá volnost,
bude pro nás žebříkem!“
Milý hochu, snad bys nespal?
Brzy budu hotov už.
Ale musím dopovědět,
jak nás zachránil ten muž.
Byla jednou chvíle těžká,
mračna byla na nebi,
mluvil český spisovatel
víc, než bylo potřebí.
Byla jednou chvíle krise.
Hrozny byly kyselé.
Tenkráte nám padli do zad
čeští spisovatelé.
Ano, český spisovatel
tříštil tenkrát český šik,
na oltář on Vídně kladl
vlast svou v strašný okamžik.
Cíl chtěl dáti za cíleček,
kydat na nás potupu,
kde my pyšně ku předu šli,
počal troubit k ústupu.
Při vzpomínce ještě zuřím.
Tu nach studu na líci,
zařval Šmeral hlasem tuřím:
„Chcete málo, básníci!
Odmítáme s rozhořčením
kompromisky nehodné.
Chceme zlomit Všeněmectví,
chceme Čechy svobodné.
Vari z cesty, malodušní!
Teď už smlouvat nechceme.
Velký boj svůj dobojujem,
vyhráme, či padneme!“
A hned, jak by přešlo kouzlo,
bídní pokušitelé
do děr zalezli a ticho
byli spisovatelé!
Ale to vše není pranic.
To vše hříčka nevinná.
Ani Šmeral nevyváží
čin Josefa Stivína.
Byla jednou chvíle těžká,
tu on zajel do Vídně.
Řek’ si: „Chápu mluvu dneška.
Štírku, zhyneš prabídně.
Browning skrývám ve své kapse,
sláva tvá už pomíjí.
Milý Štírku, honem zab’ se,
nebo já tě zabiji!“
Milý Štírek nezabil se
a je jasná příčina,
klad’ si za čest býti zabit
od Josefa Stivína.
Tudíž k Meisslovi a Schaden
odebral se na oběd.
Tam už čekal Josef Stivín:
– „Štírku, opusť tento svět!“ –
Jistou ranou Štírka skolil,
aniž jenom okem mrk’.
Ale nežli „švec“ bys řekl,
Stivín – jako vždy – se scvrk’.
Vedle seděl na obědě
nic netuše Adler Fritz,
chtělo se mu vůčihledě
promluviti z plných plic.
Schůze nemožny a censor
škrtal v novinách až strach.
To vše jemu blýsklo hlavou
a řek’: „Ano, já jsem vrah!
Každý z lidí tuto vidí,
že Stürgkh desert nedojí.
Před porotou povím další.“
A šel bručet v pokoji.
Opravuji omyl dějin.
Dodat ještě zbývá mi:
Stivín nescvrkl se z bázně.
Pocit ten mu neznámý.
Nýbrž ještě nový vavřín
připojiti k starým chtěl.
Franz Josefa hodlal zabít,
ale ten ho předešel.
Umřel smrtí přirozenou
s vyloučením Stivína.
Karla Stivín pardonoval,
že tu četná rodina.
Opravuji omyl dějin.
Poznej, hochu rozmilý,
jak my, hrdí sociáli,
Rakousko jsme bořili.
Slyšíš? Či jsi přece usnul?
Nechápeš, ty nevinný?
To, co říkám, dějiny jsou
nebo skoro dějiny.