Hle, země opět tone
ve květů orgii
a nelítostným sluncem
se znovu opíjí
tak jako před sto lety,
když stála u tvých mar.
Snad nevzpomíná ani
muže, který byl čin,
nejmocnějšího ze všech,
jež zrodil její klín,
zrádcovsky ponořena
svých květů ve požár.
Člověk je bezcitnější,
leč nyní v údivu
myslí na toho muže,
jenž chytil za hřívu
strašlivou lvici dějin
a ku předu ji vlek.
Beztvarý chaos lámal
Evropu šílící,
on vystoup, odhodlaně
naň upřel zornici
a chaos rychle tuhl
v tančící hvězdu. Rek –
neb byl jím jako nikdo
před ním a po něm – šel
přes korun třpyt, nach trůnů
a hermelínů běl.
Evropa děla: Ne. On:
En avant! En avant!
Co bylo staré, spiklo
se proti rekovi,
zahnaní králíčkové
i stvůry carovy.
Srazil je jako rzivý
list srazí vichru van.
Ó vítězství! Ó boje
památné navždycky!
Ó útočící gardy,
Ó reku nadlidský!
Tvé činy žijí stále
tak jako v prvý den.
Žijí tvé pyramidy,
Marengo, Rivoli,
tvůj Slavkov, Jena, Wagram
jsou mrtvy? Nikoli!
Sto let se kol nich mihlo
tak jako letmý sen!
Mohutný nadčlověku!
Nejhlubší vítězi!
Kdo z lidí tobě roven?
Ach nikdo! Bez mezí
tvá strašná vůle byla,
tvůj otrok i tvůj kat.
Proto jsi musel padnout
hranice překročiv,
jež kletí bozi skuli
a které ctil jsi dřív,
ne Rus, ne Prus, tví soci,
ty sám svůj utkals pád.
Pak teprve se zdvihla
Evropa prohnilá,
spitého poloboha
bídácky ubila,
v klín moři pak jej vrhla,
jenž byl tvůj dávný druh.
Tam stál jsi tiše nyní
zrak upřen do dáli,
pějící vlny moře
ti k nohám padaly,
hle, všechen zmatek zmizel,
co ještě zbylo: Duch.
Zřels ještě jednou pyšný
svůj pochod nahoru,
volání slávy slyšels,
zřel vlání praporů,
ku tvému sluchu šlehla
tvých bitev ozvěna.
Tváří v tvář oceánu,
který se tebou spil,
proč náhle skřížils ruce,
kam pohled tvůj se vryl,
tvé dobyvačné gesto
co nyní znamená?
Je dík to nebo výzva
anebo prokletí?
V tvých sežehnutých očích
je slzy viděti.
Vzpomínáš na milenku
anebo na syna?
Kdo ví to? Beze hlesu
se vracíš do svých pout,
kam hledneš, stráž a děla,
ni prstem nelze hnout,
je Hudson Love přísný
i jeho družina.
Tak tedy padl's, reku,
na mstivců halali,
pláštěm, jejž u Marenga
jsi nes, tě zahalí.
Hlouček tvých druhů zalkal
v chudičké jizby šer.
Tak zcela velký ze všech,
již světu vládli kdys,
ty nejsi mrtev – vůle
nejšílenější – tys.
Jí žiješ mimo sudbu
ubohých efemer.
Tak jako tvoje gardy
za zvuků polnice
zdravily kdysi tebe
v útok se řítíce,
svět celý u tvých nohou
šepce: Vive l'Empereur!