POHŘEB

POHŘEB
Nad jámou stáli, nad ní se smáli: v ní českou zemi pohřbívali. Co ale často nebývá: pohřbívali ji za živa. Funusu byli přítomni páni skromní i neskromní. Ti skromní stáli u hrobu němí. Neskromní mluvili k české zemi: „Ať klidně ztlí tu tvoje kost,kost. Vykonala jsi povinnost. V přívalu cizoty byla jsi hráz, chránila, bránila, sílila nás. 34 Uchystalas’ nám lepší den. A teď je národ svoboden. Svobodný národ nemá lepší cíl, než ubít všechno, čím se zachránil. Spi, země, klidně, můžeš-li. My jsme se o tobě usnesli. Pámbu buď pochválen na nebi. Už, země, není tě potřebí. Spi klidně, umři, na nebe vstup. Cos uděláme; nu svaz žup. Cos jako stín tvůj uděláme. Na vládu při tom spoléháme. 35 Menšiny naše, spěte blaze. Nad vámi bude bdít Tusar v Praze. Po rozvážení důkladném dělíme, dělíme, povládnem.“ Po řeči té však pohřební slovíčko řekla poslední: „Nedobře, páni, mluvíte. Je ovšem pravda, že dělíte. Ale co říci je nesnadné: kdo při tom dělení povládne. Špendlíkem budete hrabati, ale kdo umřel, se nevrátí!“ 37 Sklíčilo pány jen maličko poslední toto slovíčko. Po hrudě hrudy házeli, té živé ústa zavřeli. Klidně se na hrob dívali klidně se pousmívali. „Špendlíkem hrabat? Ne a ne! Nám v Praze se nic nestane!“ N. l. 22. 2. 1920.
38