PRSTEN
[37]
Viděl jsem prsten na prst syna,
ale pro větší ukovaný,
ne kroužek těsný, prsten panny,
prstýnek, který obepíná
prstíku pás, obroučka chtivá
laskání blyskotání vesny,
ne prsten žen, prsten tak těsný,
že objímá jen, když se vrývá
a svírá a přec poutem není,
ten malý lhář a zlatý zrádce,
který jak had se smeká hladce
po mýdle slibů, lichocení,
ne prsten pro panenské oči,
vpalující v něj první ano
v kostele planoucím jak ráno –
(a druhé, peklem požehnáno
na cizí prst jej zašantročí).
39
Ne dívčí laso prsteníčku,
viděl jsem prsten za hrob věrný,
teď zlatý, kdysi drsný, černý,
kořenu sukovitého smyčku.
Ten prsten nejde lůžko sdílet,
které smrt lásce ve dvou stele,
neposlouchá mše za zemřelé,
nad hrobem pozůstalé kvílet,
zůstává strážce domu stálý,
věrný a přece nesvěcený,
ne prsten dcery, prsten ženy,
který se přes práh zakutálí
daleko od domova stěny,
aby se stulil v cizí dlani,
aby se hřál za cizí stěnou
a skanul slzou bezejmennou
v popel cizího umírání.
40
Kam, v který kout se schoulil skromně
služebník věrný, čekající,
kdopak má pánu domu říci:
Buď vítán, pane, v tomto domě?
Jenom ten prsten, pro prst syna
snad příliš volný nežli úzký,
prsten ulitý pro prst mužský,
jenž poutá tím, když připomíná,
že umřel pán, leč neumírá
zahrada jeho, dům a stromy,
že jestli člověka smrt zlomí,
sad jeho k slunci větve vzpírá.
A jestli jabloně jsou sklány,
odnože blesky neponičí,
jablůňky pevně lnou k své tyči
prstenem z lýčí objímány,
a odnože jak býlí klíčí.
41
A stojí dům a stojí stromy,
v tmy černém šatě pozůstalí,
když nejde pán, který se vzdálí
(žal nalomí, leč neulomí),
zvědavě hledí staré stěny
na práh, kdo známý na něm stane.
Kdopak má říci: vítej, pane
ztracený a zas nalezený?
Plot, který ani nezaštěká,
dívá se na cizince němě.
Ale zeď poznala, jak jemně
pohladila ji ruka měkká.
Kam, v který kout se schoulil skromně
služebník věrný, čekající,
po prstech spících prsten bdící
a čekající v prázdném domě?
Jak ústa, když chtí něco říci,
černá se vikýř na alkovně.
42
Vždycky se něco skryje skromně
v alkovně, aby mohlo toužit,
a vždycky zůstane kout v domě,
kam schová se, co nechce sloužit.
Na půdě stůl zapomenutý
jen na třech nohách pyšně trůní,
a v staré studni, na dně tůní
spí střep, rtem cizím nedotknutý,
a v smetí dopis, stářím žlutý,
zavání zvadlých růží vůní.
A prostřed toho všeho krámu,
skříní a beden, které duní,
a prázdných pozlacených rámů
spí prsten v kotouč zavinutý,
jako had v prachu na výsluní.
43
Ten prsten věrný, prsten syna
mrtvého nechá odejíti,
(jen ať mu věčné světlo svítí
a živým časné nezhasíná)
a třeba v rakvi těla schrána
a za ní hostí černá vlečka
a třeba jáma zahrabána,
ten prsten stočen do kolečka
jak věrné zvíře čeká pána.
Je tam, kde někdo hladit ustal
a prázdné lože čpí jak rána.
Tam čeká toho, kdo by vrůstal
jako štěp v srůstající ránu,
toho, kdo přijde, aby zůstal,
za mrtvým zavřel smrti bránu,
pána těch pokojů a stromů,
sadaře sadu, pána domu.
44
Jen prsten poutá, drží, vládne,
nad hrobem váže ruce dětí
a chce být držendržen, nežli spadne
ovoce s odumřelé sněti,
než sklouzne na zem v prach a smetí
s ruky, jež visíc s lože, chladne.
Ten starý prsten, obruč sirá,
se nesesychá, nesetlívá,
ať stará svíce dohořívá,
nové zas padne svícnu míra,
prsten se v slzách nerozplývá,
drží a nese, někdy svírá.
Do starých nové věci ústí,
aby v nich hořely a tály,
je pro tě velký, synku malý,
ale jen proto, že máš růsti.
Ach, kam jen, kam se zakutálí?
45
A nechtěj hospodařit s krámem,
s marnými mámeními mání,
nakonec unaví to lhaní,
nemáš, co není v tobě samém.
Minulostí jak peň jsi zvrstven,
nánosy rašení i plenu,
podívej se jen skrz ten prsten
až ke dřeni, až ke kořenu,
tak jako pozlaceným rámem,
na portrét, na minulost svoji,
na růži, na tvář, která zvadla,
podívej se jen do zrcadla,
kdo to za tvými zády stojí.
Jako když v stranu odvrácenou
se propadáš do svého ticha,
v týl něčí tvář jak tvá ti dýchá
a za ní stín, který byl ženou.
46
Jako když v stranu odvrácenou
se propadáš do ticha stínů
těch dvou hned v patách, kteří klenou
své tváře k tvé a mluví k synu
jakoby za devátou stěnou.
A dále líc se klade k líci,
dvojice tichá za dvojicí,
v stín tváře, která v týl ti dýchá,
a v druhý, který býval ženou,
jak po meči a po přeslici
je roztíná něha a pýcha,
čím kyčli kdo má opásanou.
A dětství tvého zlatou branou
jdou v noc tvým ránem ozářeni.
Jak zelenáš se, starý kmeni,
k půlnoci odvrácenou stranou!
47