HLUŠICŮM
V mém srdci, hned u zlaté dětství brány, spí starý sad a zahrada a dvůr. Starobou puklá věž lká do mol hrany a píseň kohoutí tam zpívá v dur. Už před svítáním den se k oknu tlačí a teplým mlékem do kolébky dých’. Jak rozehrály okap drápky ptačí v blýskavici stínů vlaštovčích! Pak okov třeskl v hloubi nad hladinou a stádo dusá k studni staleté, kde mladý den si hřeje ovčí vlnou růžové dlaně v rouně jehněte. A na zdi parku, zaskřípav zpěv rána, páv rozžal chvostu tyrkysovou sluj. Otevřená je dětství zlatá brána a v ní stojí mladý život můj. 7 Za plotem stojím jako na zapřenou, v záhony kopřiv hledím propadlé, ach, jak jsi celá popálená změnou mladosti má v tom zašlém zrcadle! Jen jasan jako nový pomník hladký nad hrobem sní, kde starý kořen tlí. A zimostráz svou mrtvolou jak vrátky tarasí vstup, jímž všichni odešli. A v kole rybízu, už tichém jako pěna, netančí s dětmi zlatý letní den. Už není zlatá brána otevřena, ať ten či ten, musel jít z kola ven. Jdu alejí a přede mnou se šeří. Z polí čpí ohňů dohořelých dým. A za mnou paví křik, jak zaskřípění dveří, jež zapadly tam za životem mým. 8

HROZEN
[9] Viděl jsem hrozen, pohozený plod jeseně, které prchlo léto zrádné. Viděl jsem v záři měsíce, když chladne, jak ještě zraje staré révy rod. Ten hrozen začal příliš pozdě zrát na prsou zdi, stárnoucí k umírání. Teď cítí tep osiřelého zrání zeď domova, kde všichni šli už spat. Vrásčitá ústa listopadu chtivá jen dýchla jíní na obliny vnadné: co nezahnívá, ale dále sládne, listopad laská, ale nezahřívá. Ten hrozen, opřen o stěnu jak loutna, s omítkou, pískem na skle zaoblin, je starý sklep, kde jiskra starých vín jak doutnák u zdi doutná. 11 Prameni pozdní a už zasypaný, vábení vůně bez včel, bez motýlů, kdo dal ti, mrtvá krvi, milost, sílu, že proudíš jako ze světcovy rány? Tvá zrna zrají v akord sametový, kterým se v ticho melodie zlomí; jsi doušek rtů, uvadlých v bezvědomí? jsi sousto úst, která už nehladoví? Anebo jsi jen poslední vidinou, prázdného okna černé zrcadlení a na staré zdi domova nic není, než úponky, které se na ni pnou, prstíky, jimiž chce se zachytiti laťkoví réva v drolící se ssuti. A hrozen, zvon v zvonici na spadnutí, je snad už čekání tíhy, která se řítí. 12 Snad přišel jsem, jen abych zachytil ten marný pád a marné smrti zrání a se zdi domova, stárnoucí k umírání, dědictví svého poslední vzal díl, ten paběrek, jenž přežil vinobraní a zbytek vína se dna ze sklenice: s tabule, na níž dohořely svíce, jen jiskření, jen střep, který snad raní. Ale kdo zvykl paprsky bodavými nízkého slunce své setmívání hřát, ten zdvihne rád plod, který listopad pohodil na práh nelítostné zimy, plod, který vším je, dědictvím i věnem té vdovské zdi, za níž i já byl zrozen. A jako hrůza chutná její hrozen na okně tváří smrti zabedněném. 13 Viděl jsem hrozen, opožděný plod, hozený na práh nelítostné zimy, a utrhl jej prsty chvějícími a utřel jíní studeného pot a jedl, zrno po zrnu, po hostině sám u stolu, který byl polozřícen. A podzimu již uhasínal svícen, ač léto ještě doutnalo v tom víně. A jako hasl popel domova, nalévala se krví hroznu druza. A jako hrůza chutná, jako hrůza to každé zrno a přec ústa tvá jsou plna vůně sladkosti, již drtí. Nevyschlo vémě, nezemřel ten chlév, sladce tě odkojí i mlékem smrti prs přestárlý, jehož jsi zdědil zpěv. 14 Zbylého doušku vypij opojení, to úděl tvůj, poslední sílu pít, poslední úsměv smrti odloudit a v okouzlení měnit smrt a tlení. Měsíce svit už na práh domu pad’ a plápolá jak lampa v nočním vánku. Už všecko v domě se uložilo k spánku, jen tomu venku se ještě nechce spát. Jsi ještě lačné nočních toulek, dítě, lahůdek léta, mlsků nedozrálých? Teď, muži, podzim, naplniv svůj kalich, vyzrálým vínem doma pohostí tě a pozdraví zas, ztraceného syna, na prahu noci mateřské znamení, že něha klína bdí, že choulí se, že sní, když náruč otcovská se nerozpíná. 15

OVČÍN
[17] Na chvíli zmlkněte rýmy, jak zdušených polibků znění v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není, z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí. Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary, hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní, jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého, zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj. 19 Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství, až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín. Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět. Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane, nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj, ovčínu mechový kryt, dům rodný a u studně s táhlem holubník bičován křídly, jak vánicí větrný mlýn. Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí, jež byly a nejsou a budou, aby nebyly zas, 20 poklus to paznehtů ovčích, když úhorem bublá a duní, vypráhlé minulosti mé zdvíhaje vůni a prach. 21 Na druhém konci té dráhy a na téže sladké zemi, hluboko v propasti však, již naplnil oceán čas, vidím plout posmrtné masky lidí, zvířat a věcí, tváře utonulých, jak vtiskly se v paměti mé. Zhaslého slunce vy stíny, jiskření vybledlých nocí, popel váš doutná v mém srdci, sám jediný jeho žár; slyším hlas mrtvého stáda, jak v mrtvý můj domov se vrací za znění beraních zvonců, sežraných pradávnou rzí. 22 Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí, marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach, píci, jež dávala krev dnům, které byly a nejsou, mléko, jímž napjaté vémě živilo život i smrt. Mrtvy jsou ovce i stáj. Sám hospodář hřbitova svého vtiskám, jak v tvrdnoucí sádru, v stárnoucí pamět svou obraz ten mladých dnů mých, ryk dětství mého, jenž vplýval s radostí svou i žalem v mečících jehňátek hlas. Mnou budeš živo, mé stádo, že nezapomněl jsem tebe, poslední hospodář tvůj už brodí se na druhý břeh, 23 v náručí mladosti své jen jehněčí rouno měkké, šalvějí dýchající. A v srdci jen lásku a zmar. 24 Také ty, ovčíne starý s bledým a vysokým nebem, kolébko vzpomínek mých, kde kotce má králičí rod s mláďaty, v temnotách koutů tam tajemně dupajícími, také ty, ovčíne můj, byls mladosti mé stará stráž. Ovíván stříbrnou třásní topolů stojících v řadě a hejny holubích křídel tam s praskotem vzlétajícími, ohňostroj sněhobílý v dávno pohřbeném nebi, na prahu dnů mých stáls, v noci mé úsvitu zář. 25 Sotva se snesla noc v sad a děcka kdes běhala venku, domácí lampu má matka stavěla na náš práh. Dosud mi zahřívá noc mou zářící zápěstí snědé, náramku granátového zlatově rudý třpyt. Nezhasni, poslední světlo očí, jež zvykají temnu, znamení na starém prahu, jež zaclání průsvitná dlaň. Nasloucháš, strážný ty stíne, ze tmy se plížícím krokům? Vítej, můj majáku dětství, tvůj toulavý hoch už jde spat. Oběhl tmící se sad odkvétajícího světa a v zahradu života jeho se snáší pomalu noc. 26 Jak tajemně stojí tam v temnu ten špalír slunečnic spících, jak děsí ho lyšajů let, tmy noci, jež přichází, hmat. 27 Nikdy přec nevolal tebe, ty strážkyně rodného prahu, samoten se svou hrůzou tam plížil se k ovčínu tmou; tam ozval se zahýkáním jeho šedivý oslík Ali, tam beran Budivoj bděl a naslouchal vyjícím psům. Tak je tomu i dnes, kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé, samoten v soumraku dnů, v němž se tváře mé dotýká smrt. Dobrou noc, domove bahnic s jehňátky u plných vemen, ospalý chlapec jde složit hlavu v mateřský klín. 28 Okamžik jen mi přej, ty líbezná strážkyně prahu, navštívit pastýřskou stáj, tu plaché mé mladosti skrýš, naposled napít se vůně živočišného štěstí, mléka nevědomosti, jímž kolébka otců mých čpí. Hospodář starý tam sedí v svém království sena a slámy a zuby mu svítí tmou jako fenky Fifiny chrup. Devadesáté už léto v chlupaté uši mu zvoní, na plecích neskloněných je nese jak berana v stříž. Sedí a punčochu plete v svém širokém kostnatém klíně a na zdi z opuky tančí dřevěných jehlic stín. 29 Občas jak oštěpem máv’ by nad starou šedivou hlavou a jehlicí podrbe týl jak hřeblicí beraní hřbet. 30 Neumí číst ani psát. Na obzoru Vlčí Hůra tajemný vzkaz mu dávádává, jaký den bude anebo noc. Z plujících obláčků bílých čte nepsané zákony živlů a na černé tabuli noci hieroglyfy hvězd. Neumí číst ani psát. Ale flétnová škála žluvy signál mu zrána dává, rosa-li napadla v luh. Křepelek, chřástalů křik mu hlásí, zda vyschly už meze, a pozor! vánice z hor! siréna hvízdá hnízd. 31 Neumí počítat čas, ni věci, ni stav svého stáda, nepoznal číslice znak, zato čísti zná života tvář. Růžové ovčí tváře po řadě do dlaní brává: to jsi ty, to jsi ty a to ty jsi, a kde jsi zas, Beruško má? Do zdi tam dubové kůly, vždy tři a tři, byly vbity a každý ten skřipec věznil a ohýbal pastýřskou hůl. Zelené mládí trnek a osik tak školeno bývá, bezpečnou oporu má v něm vratké staroby dlaň. Nad lůžkem otýpky páchly balšánu, dymiánu, jitrocel s medvědicí a jalovec pro dlouhý věk; 32 v pavučí nade dveřmi na nemoc číhaly svorně zaječí a psí sádlo a zázračný jelení lůj. 33 Často byl pacient v loži. Do hrubé vlněné houně huňatý kožich ovčí balila kostnatá páž: „Bůh mi vzal Annu i Rózu a žena odešla sama, ale ty běhat zas budeš, jen tiše, Chrchlalko má!“ Neuměl číst ani psát, leč osud znal lidského věku, bahnic mateřské štěstí i co čeká na ovčí brak. Děti i jehňata líbal: vítejte, ovečky zlaté! A za smutnou beraní tváří: dožil brach, do braku s ním! 34 Z rybníka za ovčínem už stoupají večerní páry, tak tmící se soumrak můj dýmá mlhami minulých dní. Vychladlo už moje slunce a v studené měsíční záři vidím, co bylo a není v mrtvém domově mém. Poslední hospodář stáda už mizí v mlhavém luhu, v poslední píci už syčí podzimu mého srp, poslední ve stopách drobných, v nichž klusala mladost moje, vcházím do ovčína stínů, sám sebe obraz a stín. Požatých luk cítím vůni, tak hořkou, jak všecko, co míjí, marnosti pižmem čpící ovčího rouna pach. 35 A poklus paznehtů slyším, jak úhorem smrti duní, vypráhlé minulosti mé zdvíhaje vůni a prach. 36

PRSTEN
[37] Viděl jsem prsten na prst syna, ale pro větší ukovaný, ne kroužek těsný, prsten panny, prstýnek, který obepíná prstíku pás, obroučka chtivá laskání blyskotání vesny, ne prsten žen, prsten tak těsný, že objímá jen, když se vrývá a svírá a přec poutem není, ten malý lhář a zlatý zrádce, který jak had se smeká hladce po mýdle slibů, lichocení, ne prsten pro panenské oči, vpalující v něj první ano v kostele planoucím jak ráno – (a druhé, peklem požehnáno na cizí prst jej zašantročí). 39 Ne dívčí laso prsteníčku, viděl jsem prsten za hrob věrný, teď zlatý, kdysi drsný, černý, kořenu sukovitého smyčku. Ten prsten nejde lůžko sdílet, které smrt lásce ve dvou stele, neposlouchá mše za zemřelé, nad hrobem pozůstalé kvílet, zůstává strážce domu stálý, věrný a přece nesvěcený, ne prsten dcery, prsten ženy, který se přes práh zakutálí daleko od domova stěny, aby se stulil v cizí dlani, aby se hřál za cizí stěnou a skanul slzou bezejmennou v popel cizího umírání. 40 Kam, v který kout se schoulil skromně služebník věrný, čekající, kdopak má pánu domu říci: Buď vítán, pane, v tomto domě? Jenom ten prsten, pro prst syna snad příliš volný nežli úzký, prsten ulitý pro prst mužský, jenž poutá tím, když připomíná, že umřel pán, leč neumírá zahrada jeho, dům a stromy, že jestli člověka smrt zlomí, sad jeho k slunci větve vzpírá. A jestli jabloně jsou sklány, odnože blesky neponičí, jablůňky pevně lnou k své tyči prstenem z lýčí objímány, a odnože jak býlí klíčí. 41 A stojí dům a stojí stromy, v tmy černém šatě pozůstalí, když nejde pán, který se vzdálí (žal nalomí, leč neulomí), zvědavě hledí staré stěny na práh, kdo známý na něm stane. Kdopak má říci: vítej, pane ztracený a zas nalezený? Plot, který ani nezaštěká, dívá se na cizince němě. Ale zeď poznala, jak jemně pohladila ji ruka měkká. Kam, v který kout se schoulil skromně služebník věrný, čekající, po prstech spících prsten bdící a čekající v prázdném domě? Jak ústa, když chtí něco říci, černá se vikýř na alkovně. 42 Vždycky se něco skryje skromně v alkovně, aby mohlo toužit, a vždycky zůstane kout v domě, kam schová se, co nechce sloužit. Na půdě stůl zapomenutý jen na třech nohách pyšně trůní, a v staré studni, na dně tůní spí střep, rtem cizím nedotknutý, a v smetí dopis, stářím žlutý, zavání zvadlých růží vůní. A prostřed toho všeho krámu, skříní a beden, které duní, a prázdných pozlacených rámů spí prsten v kotouč zavinutý, jako had v prachu na výsluní. 43 Ten prsten věrný, prsten syna mrtvého nechá odejíti, (jen ať mu věčné světlo svítí a živým časné nezhasíná) a třeba v rakvi těla schrána a za ní hostí černá vlečka a třeba jáma zahrabána, ten prsten stočen do kolečka jak věrné zvíře čeká pána. Je tam, kde někdo hladit ustal a prázdné lože čpí jak rána. Tam čeká toho, kdo by vrůstal jako štěp v srůstající ránu, toho, kdo přijde, aby zůstal, za mrtvým zavřel smrti bránu, pána těch pokojů a stromů, sadaře sadu, pána domu. 44 Jen prsten poutá, drží, vládne, nad hrobem váže ruce dětí a chce být držendržen, nežli spadne ovoce s odumřelé sněti, než sklouzne na zem v prach a smetí s ruky, jež visíc s lože, chladne. Ten starý prsten, obruč sirá, se nesesychá, nesetlívá, ať stará svíce dohořívá, nové zas padne svícnu míra, prsten se v slzách nerozplývá, drží a nese, někdy svírá. Do starých nové věci ústí, aby v nich hořely a tály, je pro tě velký, synku malý, ale jen proto, že máš růsti. Ach, kam jen, kam se zakutálí? 45 A nechtěj hospodařit s krámem, s marnými mámeními mání, nakonec unaví to lhaní, nemáš, co není v tobě samém. Minulostí jak peň jsi zvrstven, nánosy rašení i plenu, podívej se jen skrz ten prsten až ke dřeni, až ke kořenu, tak jako pozlaceným rámem, na portrét, na minulost svoji, na růži, na tvář, která zvadla, podívej se jen do zrcadla, kdo to za tvými zády stojí. Jako když v stranu odvrácenou se propadáš do svého ticha, v týl něčí tvář jak tvá ti dýchá a za ní stín, který byl ženou. 46 Jako když v stranu odvrácenou se propadáš do ticha stínů těch dvou hned v patách, kteří klenou své tváře k tvé a mluví k synu jakoby za devátou stěnou. A dále líc se klade k líci, dvojice tichá za dvojicí, v stín tváře, která v týl ti dýchá, a v druhý, který býval ženou, jak po meči a po přeslici je roztíná něha a pýcha, čím kyčli kdo má opásanou. A dětství tvého zlatou branou jdou v noc tvým ránem ozářeni. Jak zelenáš se, starý kmeni, k půlnoci odvrácenou stranou! 47

MEČ A PŘESLICE
[49] Tmi, zahrado, se jak tvář vraha, buď mlčení tvé sebevětší, v tvé ohradě mé stádo mečí a voní mléka vůně vlahá a v starém domě ruka něčí v klávesy jako v klasy sahá. Tam anděl strážný ještě sídlí a hračky pohozené střeží a v zámku se zakletou věží jsou víly s nemocnými křídly, vysoké, štíhlé, trochu smutné, které se ovčím mlékem léčí, jako když v žhavý popel sněží. Meč každé radosti květ utne a před svým křížem sní a klečí, ten meč, žahadlo nebezpečí byl s nimi jedné krve, řeči. 51 Mluv, dome, hlasem sebetišším, zakletým v skrýše tvé a skrýšky, šelestem cupitání myšky, a tebe, málomluvná, slyším. Buď mlčení a do němoty tvé sestoupím, kde v černé věži klávesy bílých prstů běží a vítr obrací jim noty. Tmi, zahrado, se sebevíce v temnoty ustrnulém moři, prstenem vidím: slavně hoří v zahradním svícnu voskovice v altánu, zarostlém v psím víně, aby v svém snění nezbloudila ta velká, trochu smutná víla, chodící s knihou po pěšině. Teď vešla v altán. V štíhlém klíně zasvítila jí stránka bílá. 52 V tu knihu nikdo nezazdívá svou řeč do písmenek a řádků, v ní dlouhé plůtky jako z drátků jsou s ptáčky a ten každý zpívá. Tichounce zpívá na papíru to štěbetání, jen té paní, jako by v nočním chladu stydlo. Ale to slavné rozevlání křidýlek s bidýlek a příček, když stojí klícka na klavíru a padá na ni záře svíček a klavír dá jí černé křídlo! A píseň hřmí a lká a šumí, jak noční vítr po aleji, a muž i žena rozumějí. Té řeči každý porozumí a není jeho ani její. 53 A není její ani jeho, řeč, kterou rty se rozechvěly, bzučením dřímající včely nad kolébkou tvou, němá něho! A jak se večer připozdívá a smývá doznívání všeho, ukolébavku matka zpívá dítěti, které se jen dívá v mlčení zpěvu mateřského v to setmělé a němé nebe. Proč nikdy sebe nezazpívá, proč mlčí, nezní, proč se tlumí? Ach, jak se včelka ztišit umí: Chtěla bych, abys mluvil jeho. Jako by mráček pozahřmíval v úl, který usínaje, šumí, jako by zadržoval příval: Chtěla bych, abys mně jen zpíval. 54 Svůj prsten na okno teď řídím, které tvář smrti zabednila, kdyby tě sebevíce skryla, tebe já vidím, tebe vidím. O čem jsi snila, tváři milá, tak prchle mračící se v nebe, tak jako já se dívám v sebe, když miluji, když nenávidím? Teď vidím rozervy té tváře, rozřezané jak hrotem nože úzkostí věčnou hospodáře: co zasiji, co z toho sklidím a co mi zničíš, velký Bože? A syn, jenž hospodaří s plevou, ve stopách tvého hněvu kráčí a sny své po nebesích vláčí v okně neověnčeném révou. 57 Ale kam píseň poděla se, ten žalný déšť hned na úsvitě, ta píseň Osiřelo dítě se slzou dětskou v dívčím hlase? Ta píseň, která jako příval protrhla hráze slz a žalu v dítěti, že je plno kalu v kaluži stárnoucího muže? Kdo po prvé mu píseň zpíval o smrti, o vadnutí růže? Kde jsi, má chůvo, sama dítě a vonící jak zrána seno, kam padlo, z hnízda vyplašeno, to strážné křídlo koroptvičky? Marie bylo její jméno, Marie, jméno Bohorodičky. 58 Krásná ty poselkyně zlého, tebou byl anděl dětství raněn, písni! Jak otrávený pramen tekla jsi loukou srdce mého. Tvá láska pálí jako plamen a vaří hada jedového v mléce pro bratříčka svého, tvá krása zvoní ostruhami o palaš smrti, v dálku pádí a svádí, svádí nežli zradí: pojeď, ty děvče, pojeď s námi! Ty ostrý pachu, který mrví plot se zlatými diviznami, kuplířský svode nebezpečí! Po prvé pohnul jsi se, meči, žahadlo, plující v mé krvi. 59 Proč láká dítě hnízdo vosí, nebezpečí ten hrozen sivý, pročpak byl tolik žádostivý a vzal tě do rukou, hoch bosý? Proč sáhl rukou po ulitě, z níž jedovaté šípy sviští? Nevolala to bolest příští: vyjdi mi vstříc, mé milé dítě? Jak vědma jeho chůva malá s modlitbou k zemi přisedává, (je boží slina, lidská šťáva i zem, která ji v sebe vssála), a z bláta na tvář náplast dává. Domove, v tobě všecko hojí, hojivý balzám je tvá šťáva. Tvůj lék, ten nikdy neselhává, Betleme, lék je i v tvém hnoji. 60 Domove, v tobě všecko hojí, tvé mléko, chléva vůně vlahá, tobě se každá bolest vzdává, na rány lék jsi v každém boji. Pro prstík trnem poraněný pavouček přede v koutě sliny, hojivou náplast pavučiny na bolest dají domova stěny; i smrt přikryjí tvoje stíny, jak starý závoj zaprášený. Vy bolestivá bebé jara, zahojí vás i bez felčara, tak jako šrámy po ostruží, letního vánku pofoukání. Větrné červánky vy ranní, růžová dívčí ústa s růží! 61 Vyber si nyní průvodkyni z těch dvou, která tě, dítě, svádí. Tu, která zpívá, která pádí? tu, která láskou trochu špiní? tu, která pamlsky ji sladí? A dítě chodí z panských síní do ovčína, kde lampa čadí. Tam stádo přežvykujíc dýchá v kožichy napuštěné lojem v špinavých pavučinách ticha a šero zesiluje dojem. A mléko jako vláha šplíchá záhonem pod sněhem a hnojem, v kterém se jarní setba paří ve vlahém bahnu. Ovce březí, bahnice, sní o slunném září a jehňátkách na teplé mezi. 62 Jak jinaká jsi, stáji koní, dunící v pyšném nepokoji, který se vzpíná, že se bojí, jak stíny oblaků se honí. Tam starý kočár v koňském trusu s postraňky jako hřebčí svaly sní o cestách, pádících v dáli, o klisnách, cválajících v klusu. Jak chodily jste, hřívy vlání, lukami napojené žíně, mlsati cukr do kuchyně, jak panny sladkost milování! Ten strašný krok na dlažbě síně, než hříva jako vějíř hebce se ve veřejích rozevlála! Kam jsi mi, Olgo, odcválala, po boku Smrt, černého hřebce? 63 Kde jsi, kde sníš teď o pelechu, Ohaři, a kde pán tvůj vězí s kloboukem, za nímž špičky s mezí na tenkých nožkách ční jak z mechu? A kde, v kolikátém psím nebi, došel jsi klidu, plachý Divý, peklo plápolající hřívy, v které se vlčí zuby šklebí? Na kterém nebi, které dráze souhvězdí Pastýře s Psem plane, Bestie Andělem milované, kde vláčíte se na provaze, jak smrt a láska nerozluční, přes kterých pastvin pažit luční? Vidím vás deštěm jako v pláči, dva stíny motají se k Hůře. Na jaké dlouhé, dlouhé šňůře šílenství milování vláčí! 64 Ustupte stranou, tváře ovčí, teď pánu. V bílé náprsence spí věčný sen a v tenké sklence šampaňské perlí u polštáře, umřel vám, plaché laně, lovčí, panenských srdcí děs i záře. Volá tuš zdola při volence, je konec žní, je konec září, kdy hospodáři hostí žence. Copak to leží na polštáři? psaníčko milé pro milence? „Čekám.“ A douška dodatečně: „Budu Vás milovati věčně.“ Proto ten úsměv v mrtvé tváři, čtoucí už smrti přes rameno: Věčně! Ach, copak je to, ženo? rozjaří to či nerozjaří? Čekám! Ach, čekej, nežli zmaří, i to co zbylo nedotčeno, mladé ty víno mého stáří. 65 Vidím tě, hráči nade hráče, zvěčnělých vnuků mrtvý děde, s kočičkou v klíně, která přede, u nohou psíka Sedmispáče! Ach, každá něha lásce dává zvířecí jména. Nejináče hráč kartám, jinak nevyhrává. „Kočička!“ Výhra. Sok se vzdává. A „pejsek!“ Druhá, jaká sláva! A přišla smrt. Hráč nevstal z křesla. Tak umřel trochu jako hejsek v rozkoši. Ruka právě nesla. „Kočička!“ Hlava k prsům klesla. A k zemi třepetá se „pejsek“. Jaká to jména, jaká hesla modlitbou slétají nám na rty, když neseme poslední karty! 66 Ať ovčáci anebo páni, ať z chléva nebo panské síně, meč na poslední karty sází a přeslice jim přede v klíně, ať o vodě či při hostině, s ostruhami či polonazí, obojím byli opásáni. Přeslici jako hospodyně zatýkala sis, kráso, k pasu, ty bdělá stráži dávných časů, s vřetenem, dřímajícím v klíně! A meč se plíží do předsíně: Ach, kéž jsem odpásaný, k ďasu! Nakloň se, dítě, nad přeslicí, upřede ti nit pěkné báje o dobré víle, v zámku snící, a o zlém meči, který hraje s kumpány v krčmě za vesnicí. Ó princezny, ó loupežníci! 67 Jak pyšně nosila své vlny přeslice má, když byla pannou, jak bzučel úl, plodný a plný, vřeteno s přízí odetkanou! Po meči tvůj jsem, stáji krotká, s houněmi ovčích roun i žíní, přeslice však mne trochu stíní, jako když režné plátno protká hedvábná nit, jemná jak jíní. Po meči tvůj jsem, šedá stáji, a nosím barvy své jak hříchy, ty růže slasti, pávy pýchy, mi mrtvé víly vyšívají a chudoby stůl vínem třísní. Vy dávné lvice v panském sídle, skloněné nad hedvábnou nití, žíhání vaše hříšně svítí i na motýlím křehkém křídle, i v režné kanavě tvé, písni! 68 Jak bledý len a ovčí vlna se rdousí v jemnou nit a přízi, jak s mezí bledý šípek mizí a pyšné růže číš je plná! Nastojte! šípek lká a úpí, když na chudobě jeho zrudne. A meč, ten někdy také zchudne a tvrdým chlebem neotupí. A přízi hebkou nad hedvábí tká přeslice: můj meči, líbej! A meč je někdy také slabý a prosí: chůvo, pokolíbej. Ach, jak jste, ovčí rouna, měkká, když nůž jim bílou kadeř stíná, chceš-li ty ssáti sílu mléka, polož se do chudého klína. A často mléko chudých stéká s rtů odkojených pýchou vína. 69 Už urvals, větře, násilníku, zelenou léta korunu a ocel modrou ocúnu pastvina tasí jako dýku. Strniště, uklizená k lovu, řezníka větří, mečí brav, už nadháněči hlučí v léči a kropí krev mečíky trav. Přišel tvůj čas, noži a meči! Už houkla v mlází ústa z kovu a v mlze podzimu čpí prach. To už je vaše kletba, pyšní, že kořist krásu trochu třísní. Ach, ptáčku, malý pytláčku s uloupenou svou rudou višní v zakrvaveném zobáčku, ach, slávou potřísněná písni! 70 A někdy meč chce býti silný a volá smrt říjením rohů, a v lese, poli, žírném chovu roztíná řetěz krvesmilný. 71 Těch turnajů, těch pasování, jak by to mužem nezachvělo, když pokleká a meč se sklání! Ty, srdce, mstíti by ses chtělo? a ty bys meč svůj netrpělo tak jako trpí trn svůj růže, kterým svůj purpur mstí a brání? Největší pýchou v srdci muže: políbit meč na chladné čelo. Jak selská loktuše se bělá stolístka v sadu rozpučelá, než k roubování nůž se skloní; dřív růže rodu nezavoní, když purpurem se nezarděla. Růžový šípek nešlechtěný v nach pyšné růže nevyrůstá. Největší pýchou v srdci ženy: políbit meč na rudá ústa. 72 A vidím okny zamrzlými, co kvetlo v podzimech a létech, tak jako proudí voda v květech a razí je na okně zimy. Tak tváře, které zvadly, plaví krev z pokolení k pokolení a znova tvář se zarůmění podoby, kterou země tráví. Jak často nad propadlý plamen nakláním líc tak jako k líci; jsi po meči, jsi po přeslici, popeli, který mlčíš znaven? Jsi ty to, meči, s dlaní hebkou, kdo včelkou bzučel nad kolébkou a nechtěl uštknout ani slovem? Jsi ty to, kdo byls první stráven hřbitova mého prvním rovem? 73 Viděl jsem zářit v černé dlani zlato už dávno utracené a jak se tvář do tváře klene, spanilé jizev požehnání. Slyšel jsem hlasy vykřičené v dětského pláče naléhání; jak vyzvánějí slavné příští ostruhami zas nohy bosé v oranici své na strništi, jak husopasky tuponosé křišťálového halekání se pohár o skaliska tříští. Kojenci vína a vy, mléka, na jednom lůžku milování, viděl a slyšel jsem vás zblízka, tak jako matka synka víská, viděl jsem tvář očima syna, jak mléko chudoby jí stéká s rtů odkojených pýchou vína. 74

Z DENÍKU
[75] Proč za jedním jen jediným jít stopou marnou, zabloudilý, a na večerní čekat chvíli, kdy stmím se a snad rozedním? Jednoho, toho nevidím, tak jako vidím bohy, víly, ten usnul hluboko v mé hloubi a nechal hořet světlo v loubí za stínidlem mým duhovým. Jediný, tebe bdím a vím, ale tvůj bílý den je mnohý a vidím stohy, plavé bohy plodnosti, jak se rozložily po polích, jak se plazí k nim klečících brázd obětní dým a jak ze žloutnoucího doubí vyhlédl bůžek kozonohý. 77 K všem hlasům na nebi a zemi hleď najít rým, vždyť jenom rýmy jsou nasloucháním, znameními, měj srdce, jinak zvon je němý. I zvony v chrámu oněmělém kladivo rýmu rozezní mi. Jen rým tvůj smysl, Slovo, jasní, které jsi učiněno tělem, básní, jež rýmem ještě zkrásní. Tvář ovčí Beránčí se stane, kříž meče předznamením spásy, ať tmí se nebo stkví tvář krásy, milence přiveď k milované. A vy, mé lvice v panském sídle, skloněné nad hedvábnou nití, aureola vám svatých svítí nad hlavou, víly zlatokřídlé, i v režné kanavě tvé, písni! 78 A nezmítej se, nepospíchej, nevytrhneš se z Jeho klínu, stůj, strome, šum a dýchej, dýchej, vydýchej vše, co vdechl v hlínu. Jak sladce voní léto lípy, jak zlatě kvete podzim blínu! Ať jed či med, dýchejte, chřípí! Až budeš, srdce, zcela zticha, bude se líp ti naslouchati tomu, co hlučí, co se tratí v dechu, jenž nejhlouběji dýchá. A může se ti něco zdáti, spáči, co bdícímu se nezdá, leč budeš blíž u Stvořitele? Snad sen, který sní stará hvězda o tom, kdo hořel v jejím těle a teď jen její rakev zlatí. 79

ZAPOMENUTÝM VERŠŮM
[81] A právě vás jsem nechal odejíti a utonout jak na obzoru vrak, jako se hvězda náhle do tmy zřítí, sotvaže padla její záře v zrak. Z jiskření tmy, která mé srdce mate, nevylovím už nevinný váš třpyt, vy nedočkavé, plaché, nezajaté, nemilovány, nechtěly jste žít. Nevysloveny pryč jste odvrátily nepolíbenou, čekající líc, vy, které věčně znít jste měly, chvíli jen zněly jste, ztracená mince v nic propadla mříží v černé lůno stoky se zazněním, s kterým se rozbil rým. Naposled blýskla prasklá sponka sloky a míň než dým je, co ti bylo vším. 83 Marně jste, prsty, popel přehrabaly, kde není jisker, jenom ještě žár, jenž nevychlad’ a jako rána pálí, jak pahýl, vše, co ztratilo svůj tvar a zanechalo jámu vzpomínání, rub masky, z které vyprchala tvář, prázdnotu, kterou hladíš něžně dlaní, prohlubeň, láskou vtisknutou na polštář, krvavé otisky polibků, obličejů, které se odtrhly, jak obvaz starých ran. Vy prázdné jizvy obrazů a dějů, jak je můj mozek vámi rozedrán! Jak je ten vzdorný úhor rozoraný mým hledáním a vzpomínáním zryt, kolikrát vyšel jsem ven z labyrintu brány jen s klubkem vzpomínky, kterému došla nit! 84 Když nit je u konce před zamčenými vrátky, kde dupávaly dětské střevíčky, navíjej ty, který jdeš kousek zpátky jen s ozvěnou té slepé uličky, snad někde jinde mrtvý, mrtvá leží a ze sna ještě snad se usmívá, snad čeká na zvon v uzamčené věži hrob ještě svěží, kdy zvon zazpívá. Snad někde leží ještě teplé ptáče s krvavým trylkem u oněmlých úst, snad ještě touží po vlažičce pláče květina žalu, která chtěla růst. Nadarmo deště omývají, smáčí kryt úbělový ještě do běla. Kdy, tvrdošíjný mrtvých umývači, omyješ tvář už, která zemřela? 85 Vás hledaje, prošel jsem tichým chrámem po stopách dětských starým svícnům vstříc, hlas ještě modlil se na místě tak mi známém, leč slova muž nedovedl už říc. A když chrám zamrazil jakoby z ledu, jdu výš a výš po schodech zpuchřelých, až vzhůru v kůr, kde pět už nedovedu, ochutnat dětství pych, jak mlsku hřích, kde zpívá větrem rozedraná střecha v oněmlých píšťal sípání a svist, vybrati aspoň pípající echa ulétlých jar z vlaštovčích prázdných hnízd, vyplašit stíny, aby pokřik ptačí zas otřás’ hluchou klenbou kostela. Ale kdo otevře vchod k samotáři spáči, k té kryptě zazděné, kde báseň dozněla? 86 Po ničem tak se krutě neosiří, jak po vás, křídla. Z jakých asi ran a kde jste krvácela, že už ani chmýří z vás nepohání vzpomínání van? Jen chladné prázdno větří pamět lačně ve veřejích, které jsou dokořán. Tam někde za nimi, s oblakem nebo v mračně, vás nebe vypilo a vadnoucích hvězd lán vypije se vší rosou země jednou i oblak, který nedal krůpěje. A pak i ty, které jsem zajal, zvednou k nebi svou tvář s úsměvem naděje a ještě vlhké oblohou, v níž sídlí mrak bolesti, vzlétnou k vám, ráji vstříc. A báseň celá slavně mávne křídly, že nebe nalezla anděly hledajíc. 87 Kdy jsem vás zapomněl, já ještě vzpomínám si na roztržité ony hodiny: někdo mě políbil, já zahleděl se kamsi a už jsem nebyl druh váš nevinný a vy jste vybledly, jak měsíc na úsvitě s posledním pozdravem než skryl vás mrak: nás najdeš snad, ty roztržité dítě, až do tmy pozorně pohlédne starý zrak, až motýl mdlý v kolébku kukly slétne a odetká hedvábný její kryt, až budeš umět odvíjení zpětné a odvineš až tam, kde končí nit, až tam, kde ještě zamyšlená paní, cíp niti v ústech, jehlu navléká, naklánějíc se nad své vyšívání, až k stínům nehybným jde cesta daleká. 88 A prošlo léto, minul podzim chladný a jarem, už ne mým, den zimní roztává. A vidím bílou ruku Ariadny, která mi, mlčíc, klubko podává. Odtud jsi vyšla, pouti marnotratná, a dále není žádných šlépějí, jen tiše otevřou se dvéře nenávratna a zaskřípe vzlyk starých stěžejí, už bez ohlasu, konec koloběhu, tu nemá krok už žádné ozvěny, tu kruhy vln od nekonečných břehů jdou v kámen zpět do tůně vržený, tu sněží pápeří, kdys byvší křídly, v prořídlý vzduch, červánek nachový, kde dřímající anděl spoután sídlí a tiše řinčí zlaté okovy. 89 OBSAH
Hlušicům7 Hrozen9 Ovčín17 Prsten37 Meč a přeslice49 Z deníku75 Zapomenutým veršům81
[91] JAROSLAV KOLMAN CASSIUS ELEGIE Vydal Fr. Borový v Praze roku 1944, jako 61. svazek sbírky České básně Obálku navrhl Josef Hochman, dvěma kresbami vyzdobil Petr Dillinger, typograficky upravil Josef Paták Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně I. vydaní Brož. 35 K
[93] KMEN
E: pk; 2006 [95]