ZAPOMENUTÝM VERŠŮM
[81]
A právě vás jsem nechal odejíti
a utonout jak na obzoru vrak,
jako se hvězda náhle do tmy zřítí,
sotvaže padla její záře v zrak.
Z jiskření tmy, která mé srdce mate,
nevylovím už nevinný váš třpyt,
vy nedočkavé, plaché, nezajaté,
nemilovány, nechtěly jste žít.
Nevysloveny pryč jste odvrátily
nepolíbenou, čekající líc,
vy, které věčně znít jste měly, chvíli
jen zněly jste, ztracená mince v nic
propadla mříží v černé lůno stoky
se zazněním, s kterým se rozbil rým.
Naposled blýskla prasklá sponka sloky
a míň než dým je, co ti bylo vším.
83
Marně jste, prsty, popel přehrabaly,
kde není jisker, jenom ještě žár,
jenž nevychlad’ a jako rána pálí,
jak pahýl, vše, co ztratilo svůj tvar
a zanechalo jámu vzpomínání,
rub masky, z které vyprchala tvář,
prázdnotu, kterou hladíš něžně dlaní,
prohlubeň, láskou vtisknutou na polštář,
krvavé otisky polibků, obličejů,
které se odtrhly, jak obvaz starých ran.
Vy prázdné jizvy obrazů a dějů,
jak je můj mozek vámi rozedrán!
Jak je ten vzdorný úhor rozoraný
mým hledáním a vzpomínáním zryt,
kolikrát vyšel jsem ven z labyrintu brány
jen s klubkem vzpomínky, kterému došla nit!
84
Když nit je u konce před zamčenými vrátky,
kde dupávaly dětské střevíčky,
navíjej ty, který jdeš kousek zpátky
jen s ozvěnou té slepé uličky,
snad někde jinde mrtvý, mrtvá leží
a ze sna ještě snad se usmívá,
snad čeká na zvon v uzamčené věži
hrob ještě svěží, kdy zvon zazpívá.
Snad někde leží ještě teplé ptáče
s krvavým trylkem u oněmlých úst,
snad ještě touží po vlažičce pláče
květina žalu, která chtěla růst.
Nadarmo deště omývají, smáčí
kryt úbělový ještě do běla.
Kdy, tvrdošíjný mrtvých umývači,
omyješ tvář už, která zemřela?
85
Vás hledaje, prošel jsem tichým chrámem
po stopách dětských starým svícnům vstříc,
hlas ještě modlil se na místě tak mi známém,
leč slova muž nedovedl už říc.
A když chrám zamrazil jakoby z ledu,
jdu výš a výš po schodech zpuchřelých,
až vzhůru v kůr, kde pět už nedovedu,
ochutnat dětství pych, jak mlsku hřích,
kde zpívá větrem rozedraná střecha
v oněmlých píšťal sípání a svist,
vybrati aspoň pípající echa
ulétlých jar z vlaštovčích prázdných hnízd,
vyplašit stíny, aby pokřik ptačí
zas otřás’ hluchou klenbou kostela.
Ale kdo otevře vchod k samotáři spáči,
k té kryptě zazděné, kde báseň dozněla?
86
Po ničem tak se krutě neosiří,
jak po vás, křídla. Z jakých asi ran
a kde jste krvácela, že už ani chmýří
z vás nepohání vzpomínání van?
Jen chladné prázdno větří pamět lačně
ve veřejích, které jsou dokořán.
Tam někde za nimi, s oblakem nebo v mračně,
vás nebe vypilo a vadnoucích hvězd lán
vypije se vší rosou země jednou
i oblak, který nedal krůpěje.
A pak i ty, které jsem zajal, zvednou
k nebi svou tvář s úsměvem naděje
a ještě vlhké oblohou, v níž sídlí
mrak bolesti, vzlétnou k vám, ráji vstříc.
A báseň celá slavně mávne křídly,
že nebe nalezla anděly hledajíc.
87
Kdy jsem vás zapomněl, já ještě vzpomínám si
na roztržité ony hodiny:
někdo mě políbil, já zahleděl se kamsi
a už jsem nebyl druh váš nevinný
a vy jste vybledly, jak měsíc na úsvitě
s posledním pozdravem než skryl vás mrak:
nás najdeš snad, ty roztržité dítě,
až do tmy pozorně pohlédne starý zrak,
až motýl mdlý v kolébku kukly slétne
a odetká hedvábný její kryt,
až budeš umět odvíjení zpětné
a odvineš až tam, kde končí nit,
až tam, kde ještě zamyšlená paní,
cíp niti v ústech, jehlu navléká,
naklánějíc se nad své vyšívání,
až k stínům nehybným jde cesta daleká.
88
A prošlo léto, minul podzim chladný
a jarem, už ne mým, den zimní roztává.
A vidím bílou ruku Ariadny,
která mi, mlčíc, klubko podává.
Odtud jsi vyšla, pouti marnotratná,
a dále není žádných šlépějí,
jen tiše otevřou se dvéře nenávratna
a zaskřípe vzlyk starých stěžejí,
už bez ohlasu, konec koloběhu,
tu nemá krok už žádné ozvěny,
tu kruhy vln od nekonečných břehů
jdou v kámen zpět do tůně vržený,
tu sněží pápeří, kdys byvší křídly,
v prořídlý vzduch, červánek nachový,
kde dřímající anděl spoután sídlí
a tiše řinčí zlaté okovy.
89
OBSAH
Hlušicům7
Hrozen9
Ovčín17
Prsten37
Meč a přeslice49
Z deníku75
Zapomenutým veršům81
[91]
JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
ELEGIE
Vydal Fr. Borový v Praze
roku 1944,
jako 61. svazek sbírky České básně
Obálku navrhl Josef Hochman, dvěma kresbami vyzdobil
Petr Dillinger, typograficky upravil Josef Paták
Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna
Polygrafie v Brně
I. vydaní
Brož. 35 K
[93]
KMEN
E: pk; 2006
[95]