MEČ A PŘESLICE
[49]
Tmi, zahrado, se jak tvář vraha,
buď mlčení tvé sebevětší,
v tvé ohradě mé stádo mečí
a voní mléka vůně vlahá
a v starém domě ruka něčí
v klávesy jako v klasy sahá.
Tam anděl strážný ještě sídlí
a hračky pohozené střeží
a v zámku se zakletou věží
jsou víly s nemocnými křídly,
vysoké, štíhlé, trochu smutné,
které se ovčím mlékem léčí,
jako když v žhavý popel sněží.
Meč každé radosti květ utne
a před svým křížem sní a klečí,
ten meč, žahadlo nebezpečí
byl s nimi jedné krve, řeči.
51
Mluv, dome, hlasem sebetišším,
zakletým v skrýše tvé a skrýšky,
šelestem cupitání myšky,
a tebe, málomluvná, slyším.
Buď mlčení a do němoty
tvé sestoupím, kde v černé věži
klávesy bílých prstů běží
a vítr obrací jim noty.
Tmi, zahrado, se sebevíce
v temnoty ustrnulém moři,
prstenem vidím: slavně hoří
v zahradním svícnu voskovice
v altánu, zarostlém v psím víně,
aby v svém snění nezbloudila
ta velká, trochu smutná víla,
chodící s knihou po pěšině.
Teď vešla v altán. V štíhlém klíně
zasvítila jí stránka bílá.
52
V tu knihu nikdo nezazdívá
svou řeč do písmenek a řádků,
v ní dlouhé plůtky jako z drátků
jsou s ptáčky a ten každý zpívá.
Tichounce zpívá na papíru
to štěbetání, jen té paní,
jako by v nočním chladu stydlo.
Ale to slavné rozevlání
křidýlek s bidýlek a příček,
když stojí klícka na klavíru
a padá na ni záře svíček
a klavír dá jí černé křídlo!
A píseň hřmí a lká a šumí,
jak noční vítr po aleji,
a muž i žena rozumějí.
Té řeči každý porozumí
a není jeho ani její.
53
A není její ani jeho,
řeč, kterou rty se rozechvěly,
bzučením dřímající včely
nad kolébkou tvou, němá něho!
A jak se večer připozdívá
a smývá doznívání všeho,
ukolébavku matka zpívá
dítěti, které se jen dívá
v mlčení zpěvu mateřského
v to setmělé a němé nebe.
Proč nikdy sebe nezazpívá,
proč mlčí, nezní, proč se tlumí?
Ach, jak se včelka ztišit umí:
Chtěla bych, abys mluvil jeho.
Jako by mráček pozahřmíval
v úl, který usínaje, šumí,
jako by zadržoval příval:
Chtěla bych, abys mně jen zpíval.
54
Svůj prsten na okno teď řídím,
které tvář smrti zabednila,
kdyby tě sebevíce skryla,
tebe já vidím, tebe vidím.
O čem jsi snila, tváři milá,
tak prchle mračící se v nebe,
tak jako já se dívám v sebe,
když miluji, když nenávidím?
Teď vidím rozervy té tváře,
rozřezané jak hrotem nože
úzkostí věčnou hospodáře:
co zasiji, co z toho sklidím
a co mi zničíš, velký Bože?
A syn, jenž hospodaří s plevou,
ve stopách tvého hněvu kráčí
a sny své po nebesích vláčí
v okně neověnčeném révou.
57
Ale kam píseň poděla se,
ten žalný déšť hned na úsvitě,
ta píseň Osiřelo dítě
se slzou dětskou v dívčím hlase?
Ta píseň, která jako příval
protrhla hráze slz a žalu
v dítěti, že je plno kalu
v kaluži stárnoucího muže?
Kdo po prvé mu píseň zpíval
o smrti, o vadnutí růže?
Kde jsi, má chůvo, sama dítě
a vonící jak zrána seno,
kam padlo, z hnízda vyplašeno,
to strážné křídlo koroptvičky?
Marie bylo její jméno,
Marie, jméno Bohorodičky.
58
Krásná ty poselkyně zlého,
tebou byl anděl dětství raněn,
písni! Jak otrávený pramen
tekla jsi loukou srdce mého.
Tvá láska pálí jako plamen
a vaří hada jedového
v mléce pro bratříčka svého,
tvá krása zvoní ostruhami
o palaš smrti, v dálku pádí
a svádí, svádí nežli zradí:
pojeď, ty děvče, pojeď s námi!
Ty ostrý pachu, který mrví
plot se zlatými diviznami,
kuplířský svode nebezpečí!
Po prvé pohnul jsi se, meči,
žahadlo, plující v mé krvi.
59
Proč láká dítě hnízdo vosí,
nebezpečí ten hrozen sivý,
pročpak byl tolik žádostivý
a vzal tě do rukou, hoch bosý?
Proč sáhl rukou po ulitě,
z níž jedovaté šípy sviští?
Nevolala to bolest příští:
vyjdi mi vstříc, mé milé dítě?
Jak vědma jeho chůva malá
s modlitbou k zemi přisedává,
(je boží slina, lidská šťáva
i zem, která ji v sebe vssála),
a z bláta na tvář náplast dává.
Domove, v tobě všecko hojí,
hojivý balzám je tvá šťáva.
Tvůj lék, ten nikdy neselhává,
Betleme, lék je i v tvém hnoji.
60
Domove, v tobě všecko hojí,
tvé mléko, chléva vůně vlahá,
tobě se každá bolest vzdává,
na rány lék jsi v každém boji.
Pro prstík trnem poraněný
pavouček přede v koutě sliny,
hojivou náplast pavučiny
na bolest dají domova stěny;
i smrt přikryjí tvoje stíny,
jak starý závoj zaprášený.
Vy bolestivá bebé jara,
zahojí vás i bez felčara,
tak jako šrámy po ostruží,
letního vánku pofoukání.
Větrné červánky vy ranní,
růžová dívčí ústa s růží!
61
Vyber si nyní průvodkyni
z těch dvou, která tě, dítě, svádí.
Tu, která zpívá, která pádí?
tu, která láskou trochu špiní?
tu, která pamlsky ji sladí?
A dítě chodí z panských síní
do ovčína, kde lampa čadí.
Tam stádo přežvykujíc dýchá
v kožichy napuštěné lojem
v špinavých pavučinách ticha
a šero zesiluje dojem.
A mléko jako vláha šplíchá
záhonem pod sněhem a hnojem,
v kterém se jarní setba paří
ve vlahém bahnu. Ovce březí,
bahnice, sní o slunném září
a jehňátkách na teplé mezi.
62
Jak jinaká jsi, stáji koní,
dunící v pyšném nepokoji,
který se vzpíná, že se bojí,
jak stíny oblaků se honí.
Tam starý kočár v koňském trusu
s postraňky jako hřebčí svaly
sní o cestách, pádících v dáli,
o klisnách, cválajících v klusu.
Jak chodily jste, hřívy vlání,
lukami napojené žíně,
mlsati cukr do kuchyně,
jak panny sladkost milování!
Ten strašný krok na dlažbě síně,
než hříva jako vějíř hebce
se ve veřejích rozevlála!
Kam jsi mi, Olgo, odcválala,
po boku Smrt, černého hřebce?
63
Kde jsi, kde sníš teď o pelechu,
Ohaři, a kde pán tvůj vězí
s kloboukem, za nímž špičky s mezí
na tenkých nožkách ční jak z mechu?
A kde, v kolikátém psím nebi,
došel jsi klidu, plachý Divý,
peklo plápolající hřívy,
v které se vlčí zuby šklebí?
Na kterém nebi, které dráze
souhvězdí Pastýře s Psem plane,
Bestie Andělem milované,
kde vláčíte se na provaze,
jak smrt a láska nerozluční,
přes kterých pastvin pažit luční?
Vidím vás deštěm jako v pláči,
dva stíny motají se k Hůře.
Na jaké dlouhé, dlouhé šňůře
šílenství milování vláčí!
64
Ustupte stranou, tváře ovčí,
teď pánu. V bílé náprsence
spí věčný sen a v tenké sklence
šampaňské perlí u polštáře,
umřel vám, plaché laně, lovčí,
panenských srdcí děs i záře.
Volá tuš zdola při volence,
je konec žní, je konec září,
kdy hospodáři hostí žence.
Copak to leží na polštáři?
psaníčko milé pro milence?
„Čekám.“ A douška dodatečně:
„Budu Vás milovati věčně.“
Proto ten úsměv v mrtvé tváři,
čtoucí už smrti přes rameno:
Věčně! Ach, copak je to, ženo?
rozjaří to či nerozjaří?
Čekám! Ach, čekej, nežli zmaří,
i to co zbylo nedotčeno,
mladé ty víno mého stáří.
65
Vidím tě, hráči nade hráče,
zvěčnělých vnuků mrtvý děde,
s kočičkou v klíně, která přede,
u nohou psíka Sedmispáče!
Ach, každá něha lásce dává
zvířecí jména. Nejináče
hráč kartám, jinak nevyhrává.
„Kočička!“ Výhra. Sok se vzdává.
A „pejsek!“ Druhá, jaká sláva!
A přišla smrt. Hráč nevstal z křesla.
Tak umřel trochu jako hejsek
v rozkoši. Ruka právě nesla.
„Kočička!“ Hlava k prsům klesla.
A k zemi třepetá se „pejsek“.
Jaká to jména, jaká hesla
modlitbou slétají nám na rty,
když neseme poslední karty!
66
Ať ovčáci anebo páni,
ať z chléva nebo panské síně,
meč na poslední karty sází
a přeslice jim přede v klíně,
ať o vodě či při hostině,
s ostruhami či polonazí,
obojím byli opásáni.
Přeslici jako hospodyně
zatýkala sis, kráso, k pasu,
ty bdělá stráži dávných časů,
s vřetenem, dřímajícím v klíně!
A meč se plíží do předsíně:
Ach, kéž jsem odpásaný, k ďasu!
Nakloň se, dítě, nad přeslicí,
upřede ti nit pěkné báje
o dobré víle, v zámku snící,
a o zlém meči, který hraje
s kumpány v krčmě za vesnicí.
Ó princezny, ó loupežníci!
67
Jak pyšně nosila své vlny
přeslice má, když byla pannou,
jak bzučel úl, plodný a plný,
vřeteno s přízí odetkanou!
Po meči tvůj jsem, stáji krotká,
s houněmi ovčích roun i žíní,
přeslice však mne trochu stíní,
jako když režné plátno protká
hedvábná nit, jemná jak jíní.
Po meči tvůj jsem, šedá stáji,
a nosím barvy své jak hříchy,
ty růže slasti, pávy pýchy,
mi mrtvé víly vyšívají
a chudoby stůl vínem třísní.
Vy dávné lvice v panském sídle,
skloněné nad hedvábnou nití,
žíhání vaše hříšně svítí
i na motýlím křehkém křídle,
i v režné kanavě tvé, písni!
68
Jak bledý len a ovčí vlna
se rdousí v jemnou nit a přízi,
jak s mezí bledý šípek mizí
a pyšné růže číš je plná!
Nastojte! šípek lká a úpí,
když na chudobě jeho zrudne.
A meč, ten někdy také zchudne
a tvrdým chlebem neotupí.
A přízi hebkou nad hedvábí
tká přeslice: můj meči, líbej!
A meč je někdy také slabý
a prosí: chůvo, pokolíbej.
Ach, jak jste, ovčí rouna, měkká,
když nůž jim bílou kadeř stíná,
chceš-li ty ssáti sílu mléka,
polož se do chudého klína.
A často mléko chudých stéká
s rtů odkojených pýchou vína.
69
Už urvals, větře, násilníku,
zelenou léta korunu
a ocel modrou ocúnu
pastvina tasí jako dýku.
Strniště, uklizená k lovu,
řezníka větří, mečí brav,
už nadháněči hlučí v léči
a kropí krev mečíky trav.
Přišel tvůj čas, noži a meči!
Už houkla v mlází ústa z kovu
a v mlze podzimu čpí prach.
To už je vaše kletba, pyšní,
že kořist krásu trochu třísní.
Ach, ptáčku, malý pytláčku
s uloupenou svou rudou višní
v zakrvaveném zobáčku,
ach, slávou potřísněná písni!
70
A někdy meč chce býti silný
a volá smrt říjením rohů,
a v lese, poli, žírném chovu
roztíná řetěz krvesmilný.
71
Těch turnajů, těch pasování,
jak by to mužem nezachvělo,
když pokleká a meč se sklání!
Ty, srdce, mstíti by ses chtělo?
a ty bys meč svůj netrpělo
tak jako trpí trn svůj růže,
kterým svůj purpur mstí a brání?
Největší pýchou v srdci muže:
políbit meč na chladné čelo.
Jak selská loktuše se bělá
stolístka v sadu rozpučelá,
než k roubování nůž se skloní;
dřív růže rodu nezavoní,
když purpurem se nezarděla.
Růžový šípek nešlechtěný
v nach pyšné růže nevyrůstá.
Největší pýchou v srdci ženy:
políbit meč na rudá ústa.
72
A vidím okny zamrzlými,
co kvetlo v podzimech a létech,
tak jako proudí voda v květech
a razí je na okně zimy.
Tak tváře, které zvadly, plaví
krev z pokolení k pokolení
a znova tvář se zarůmění
podoby, kterou země tráví.
Jak často nad propadlý plamen
nakláním líc tak jako k líci;
jsi po meči, jsi po přeslici,
popeli, který mlčíš znaven?
Jsi ty to, meči, s dlaní hebkou,
kdo včelkou bzučel nad kolébkou
a nechtěl uštknout ani slovem?
Jsi ty to, kdo byls první stráven
hřbitova mého prvním rovem?
73
Viděl jsem zářit v černé dlani
zlato už dávno utracené
a jak se tvář do tváře klene,
spanilé jizev požehnání.
Slyšel jsem hlasy vykřičené
v dětského pláče naléhání;
jak vyzvánějí slavné příští
ostruhami zas nohy bosé
v oranici své na strništi,
jak husopasky tuponosé
křišťálového halekání
se pohár o skaliska tříští.
Kojenci vína a vy, mléka,
na jednom lůžku milování,
viděl a slyšel jsem vás zblízka,
tak jako matka synka víská,
viděl jsem tvář očima syna,
jak mléko chudoby jí stéká
s rtů odkojených pýchou vína.
74