OVČÍN
[17]
Na chvíli zmlkněte rýmy,
jak zdušených polibků znění
v noci, když k ránu se dní.
Chci slyšet, co mluví ten hlas
z hrobu mladosti mé
o tom, co bylo a není,
z tichého kvílení noci,
v níž sladce má minulost spí.
Nechci už slyšeti zvuky
a nechci viděti tvary,
hluchý a slep chci chutnat
vidmo pradávných dní,
jemným jak závojem krve,
dědictví rodu to mého,
zářilas mladosti má
a tměl jsi se soumraku můj.
19
Oklikou do tebe vpluji,
zlatý můj přístave dětství,
až z náruče smrti se smeknu
v tvůj měkký a rozkošný klín.
Ještě však kotví loď stínů.
A starou slunečnou cestou
letí vzpomínky mé
jako poštovní holubi zpět.
Známá to cesta a směr.
A vítr příznivý vane,
nesa je v náručí své
až tam, kde domov je můj,
ovčínu mechový kryt,
dům rodný a u studně s táhlem
holubník bičován křídly,
jak vánicí větrný mlýn.
Na chvíli zmlkněte, rýmy!
Chci slyšeti rytmus věcí,
jež byly a nejsou a budou,
aby nebyly zas,
20
poklus to paznehtů ovčích,
když úhorem bublá a duní,
vypráhlé minulosti mé
zdvíhaje vůni a prach.
21
Na druhém konci té dráhy
a na téže sladké zemi,
hluboko v propasti však,
již naplnil oceán čas,
vidím plout posmrtné masky
lidí, zvířat a věcí,
tváře utonulých,
jak vtiskly se v paměti mé.
Zhaslého slunce vy stíny,
jiskření vybledlých nocí,
popel váš doutná v mém srdci,
sám jediný jeho žár;
slyším hlas mrtvého stáda,
jak v mrtvý můj domov se vrací
za znění beraních zvonců,
sežraných pradávnou rzí.
22
Požatých luk cítím vůni,
tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící
ovčího rouna pach,
píci, jež dávala krev
dnům, které byly a nejsou,
mléko, jímž napjaté vémě
živilo život i smrt.
Mrtvy jsou ovce i stáj.
Sám hospodář hřbitova svého
vtiskám, jak v tvrdnoucí sádru,
v stárnoucí pamět svou
obraz ten mladých dnů mých,
ryk dětství mého, jenž vplýval
s radostí svou i žalem
v mečících jehňátek hlas.
Mnou budeš živo, mé stádo,
že nezapomněl jsem tebe,
poslední hospodář tvůj
už brodí se na druhý břeh,
23
v náručí mladosti své
jen jehněčí rouno měkké,
šalvějí dýchající.
A v srdci jen lásku a zmar.
24
Také ty, ovčíne starý
s bledým a vysokým nebem,
kolébko vzpomínek mých,
kde kotce má králičí rod
s mláďaty, v temnotách koutů
tam tajemně dupajícími,
také ty, ovčíne můj,
byls mladosti mé stará stráž.
Ovíván stříbrnou třásní
topolů stojících v řadě
a hejny holubích křídel
tam s praskotem vzlétajícími,
ohňostroj sněhobílý
v dávno pohřbeném nebi,
na prahu dnů mých stáls,
v noci mé úsvitu zář.
25
Sotva se snesla noc v sad
a děcka kdes běhala venku,
domácí lampu má matka
stavěla na náš práh.
Dosud mi zahřívá noc mou
zářící zápěstí snědé,
náramku granátového
zlatově rudý třpyt.
Nezhasni, poslední světlo
očí, jež zvykají temnu,
znamení na starém prahu,
jež zaclání průsvitná dlaň.
Nasloucháš, strážný ty stíne,
ze tmy se plížícím krokům?
Vítej, můj majáku dětství,
tvůj toulavý hoch už jde spat.
Oběhl tmící se sad
odkvétajícího světa
a v zahradu života jeho
se snáší pomalu noc.
26
Jak tajemně stojí tam v temnu
ten špalír slunečnic spících,
jak děsí ho lyšajů let,
tmy noci, jež přichází, hmat.
27
Nikdy přec nevolal tebe,
ty strážkyně rodného prahu,
samoten se svou hrůzou
tam plížil se k ovčínu tmou;
tam ozval se zahýkáním
jeho šedivý oslík Ali,
tam beran Budivoj bděl
a naslouchal vyjícím psům.
Tak je tomu i dnes,
kdy tě zaklínám, hnízdo ty teplé,
samoten v soumraku dnů,
v němž se tváře mé dotýká smrt.
Dobrou noc, domove bahnic
s jehňátky u plných vemen,
ospalý chlapec jde složit
hlavu v mateřský klín.
28
Okamžik jen mi přej,
ty líbezná strážkyně prahu,
navštívit pastýřskou stáj,
tu plaché mé mladosti skrýš,
naposled napít se vůně
živočišného štěstí,
mléka nevědomosti,
jímž kolébka otců mých čpí.
Hospodář starý tam sedí
v svém království sena a slámy
a zuby mu svítí tmou
jako fenky Fifiny chrup.
Devadesáté už léto
v chlupaté uši mu zvoní,
na plecích neskloněných
je nese jak berana v stříž.
Sedí a punčochu plete
v svém širokém kostnatém klíně
a na zdi z opuky tančí
dřevěných jehlic stín.
29
Občas jak oštěpem máv’ by
nad starou šedivou hlavou
a jehlicí podrbe týl
jak hřeblicí beraní hřbet.
30
Neumí číst ani psát.
Na obzoru Vlčí Hůra
tajemný vzkaz mu dávádává,
jaký den bude anebo noc.
Z plujících obláčků bílých
čte nepsané zákony živlů
a na černé tabuli noci
hieroglyfy hvězd.
Neumí číst ani psát.
Ale flétnová škála žluvy
signál mu zrána dává,
rosa-li napadla v luh.
Křepelek, chřástalů křik
mu hlásí, zda vyschly už meze,
a pozor! vánice z hor!
siréna hvízdá hnízd.
31
Neumí počítat čas,
ni věci, ni stav svého stáda,
nepoznal číslice znak,
zato čísti zná života tvář.
Růžové ovčí tváře
po řadě do dlaní brává:
to jsi ty, to jsi ty a to ty jsi,
a kde jsi zas, Beruško má?
Do zdi tam dubové kůly,
vždy tři a tři, byly vbity
a každý ten skřipec věznil
a ohýbal pastýřskou hůl.
Zelené mládí trnek
a osik tak školeno bývá,
bezpečnou oporu má v něm
vratké staroby dlaň.
Nad lůžkem otýpky páchly
balšánu, dymiánu,
jitrocel s medvědicí
a jalovec pro dlouhý věk;
32
v pavučí nade dveřmi
na nemoc číhaly svorně
zaječí a psí sádlo
a zázračný jelení lůj.
33
Často byl pacient v loži.
Do hrubé vlněné houně
huňatý kožich ovčí
balila kostnatá páž:
„Bůh mi vzal Annu i Rózu
a žena odešla sama,
ale ty běhat zas budeš,
jen tiše, Chrchlalko má!“
Neuměl číst ani psát,
leč osud znal lidského věku,
bahnic mateřské štěstí
i co čeká na ovčí brak.
Děti i jehňata líbal:
vítejte, ovečky zlaté!
A za smutnou beraní tváří:
dožil brach, do braku s ním!
34
Z rybníka za ovčínem
už stoupají večerní páry,
tak tmící se soumrak můj dýmá
mlhami minulých dní.
Vychladlo už moje slunce
a v studené měsíční záři
vidím, co bylo a není
v mrtvém domově mém.
Poslední hospodář stáda
už mizí v mlhavém luhu,
v poslední píci už syčí
podzimu mého srp,
poslední ve stopách drobných,
v nichž klusala mladost moje,
vcházím do ovčína stínů,
sám sebe obraz a stín.
Požatých luk cítím vůni,
tak hořkou, jak všecko, co míjí,
marnosti pižmem čpící
ovčího rouna pach.
35
A poklus paznehtů slyším,
jak úhorem smrti duní,
vypráhlé minulosti mé
zdvíhaje vůni a prach.
36