HROZEN
[9]
Viděl jsem hrozen, pohozený plod
jeseně, které prchlo léto zrádné.
Viděl jsem v záři měsíce, když chladne,
jak ještě zraje staré révy rod.
Ten hrozen začal příliš pozdě zrát
na prsou zdi, stárnoucí k umírání.
Teď cítí tep osiřelého zrání
zeď domova, kde všichni šli už spat.
Vrásčitá ústa listopadu chtivá
jen dýchla jíní na obliny vnadné:
co nezahnívá, ale dále sládne,
listopad laská, ale nezahřívá.
Ten hrozen, opřen o stěnu jak loutna,
s omítkou, pískem na skle zaoblin,
je starý sklep, kde jiskra starých vín
jak doutnák u zdi doutná.
11
Prameni pozdní a už zasypaný,
vábení vůně bez včel, bez motýlů,
kdo dal ti, mrtvá krvi, milost, sílu,
že proudíš jako ze světcovy rány?
Tvá zrna zrají v akord sametový,
kterým se v ticho melodie zlomí;
jsi doušek rtů, uvadlých v bezvědomí?
jsi sousto úst, která už nehladoví?
Anebo jsi jen poslední vidinou,
prázdného okna černé zrcadlení
a na staré zdi domova nic není,
než úponky, které se na ni pnou,
prstíky, jimiž chce se zachytiti
laťkoví réva v drolící se ssuti.
A hrozen, zvon v zvonici na spadnutí,
je snad už čekání tíhy, která se řítí.
12
Snad přišel jsem, jen abych zachytil
ten marný pád a marné smrti zrání
a se zdi domova, stárnoucí k umírání,
dědictví svého poslední vzal díl,
ten paběrek, jenž přežil vinobraní
a zbytek vína se dna ze sklenice:
s tabule, na níž dohořely svíce,
jen jiskření, jen střep, který snad raní.
Ale kdo zvykl paprsky bodavými
nízkého slunce své setmívání hřát,
ten zdvihne rád plod, který listopad
pohodil na práh nelítostné zimy,
plod, který vším je, dědictvím i věnem
té vdovské zdi, za níž i já byl zrozen.
A jako hrůza chutná její hrozen
na okně tváří smrti zabedněném.
13
Viděl jsem hrozen, opožděný plod,
hozený na práh nelítostné zimy,
a utrhl jej prsty chvějícími
a utřel jíní studeného pot
a jedl, zrno po zrnu, po hostině
sám u stolu, který byl polozřícen.
A podzimu již uhasínal svícen,
ač léto ještě doutnalo v tom víně.
A jako hasl popel domova,
nalévala se krví hroznu druza.
A jako hrůza chutná, jako hrůza
to každé zrno a přec ústa tvá
jsou plna vůně sladkosti, již drtí.
Nevyschlo vémě, nezemřel ten chlév,
sladce tě odkojí i mlékem smrti
prs přestárlý, jehož jsi zdědil zpěv.
14
Zbylého doušku vypij opojení,
to úděl tvůj, poslední sílu pít,
poslední úsměv smrti odloudit
a v okouzlení měnit smrt a tlení.
Měsíce svit už na práh domu pad’
a plápolá jak lampa v nočním vánku.
Už všecko v domě se uložilo k spánku,
jen tomu venku se ještě nechce spát.
Jsi ještě lačné nočních toulek, dítě,
lahůdek léta, mlsků nedozrálých?
Teď, muži, podzim, naplniv svůj kalich,
vyzrálým vínem doma pohostí tě
a pozdraví zas, ztraceného syna,
na prahu noci mateřské znamení,
že něha klína bdí, že choulí se, že sní,
když náruč otcovská se nerozpíná.
15