NEUMÍM ČÍST UŽ Z OČÍ
Neumím číst už z očí, milovaná,
to písmo naděje, které se rozplývá,
jen jako slepý písmena rýh vpsaná
do dlaně, která někdy hladívá,
jako když drsné ruce mlčky tkají
poslední nit jemného tkaniva.
Nevěřím rtům, které už nelíbají,
jen dlani, která ještě hladívá.
Radost už bolí, radost oslňuje
osleplé srdce ponořené v stín
a ruka ještě tká a mlčky snuje
kolem té tmy závoje pavučin,
92
záclony snů, jež hebce vlají
a nalhávají zjevení mámivá.
Miluji ruce, které mlčky tkají,
dlaň drsnou, která někdy hladívá.
Stuhy všech smutků jsou už smyty,
vybledlé růže déšť jen omývá.
Čtu jenom nápis do náhrobku vrytý,
do dlaně, která někdy hladívá,hladívá.
93