BALADA VŠEDNÍ
Kdybys mne miloval, mohla bych odejíti. Kdybys mi vědět dal, co srdce tvoje cítí, mohla bych jíti a způsobit ti žal. Kdybys mne miloval a chtěl mne míti, tak jako po prvé, mohla bych odejíti a ty bys vyplakal své oči do krve. 11 Ale já nevím nic z tebe a ty nic ze mne. Nebe tvých zřítelnic je tiché a temné. Šalebně měsíc svítí na tvoji tichou líc, nemohu odejíti. Kdybys měl jinou rád a srdce proradné, mohla bych s jiným spát, zatrať tě Bůh i mne. Kdybys chtěl jinou mít, mohla bych odejít a peklu duši dát. Kdybych tě viděla mrtvého v hrobě spát, ty duše bez těla, mohla bych jíti snad dáti své srdce v plen tak jako jiná z žen 12 tomu, kdo má mne rád. Ale ty nepovíš ze sna ni ve bdění. Tvé srdce, temná skrýš, nedá mi znamení. Ty ležíš v loži mém tak jako s kamenem kamení, kamení. Nejsi ty pro mne živ, nejsi mi nebožtík, nejsem ti choť jako dřív, železný jenom zvyk. Nevím nic o jiných, nevím nic o tobě, raději spala bych s mrtvými ve hrobě. Květ mojí mladosti, hřbitovní kvítí, nikomu k ozdobě, 13 nikomu k radosti. Nemohu odejíti. Kdybys mne políbil jen jako slunka svit, kdybys mne k smrti zbil, mohla bych odejít, ale mrtvý se zdáš a já tvá noční stráž, nebiješ, nelíbášnelíbáš, jako bys kámen byl. Noci ty, lunou svou do tváře nesviť mi, ukryj ty hanbu mou před Bohem, před lidmi. Před lidmi, před Bohem, před knězem oddanou, v loži mém ubohém přikryj mne mhou a tmou. V tobě je, noci, tma, 14 v tobě je luny zář, v tobě má láska má jako ty dvojí tvář. Řekni mi, noci: jdi, a chci ho opustiti, hůře mi s ním je býti než za žalářní zdí. Řekni mi, noci: stůj, to milenec byl tvůj! a nebudu moci jíti. Ale ty mlčíš, zlá, nedáš mi znamení, a v okně už se dní jitřenky záře mdlá. Neříkáš noci: jdi, neříkáš: zůstaň s ním, a východ už se rdí růžovým svítáním. A kohoutí zní křik: kykyryký, je den! 15 Ale to zvyk je jen, železný jenom zvyk, milovat, žíti, mříti, mučit se v srdci svém, dnem nocí, nocí dnem, a nemoci odejíti. 16

NEVĚRNÁ MILÁ
Byla to nevěrná milá a má, co si zasloužila. Bože můj, duši mu spas. Měl snad ji věčně bíti, hroziti, žebroniti: vyvol si jednoho z nás? Ještě dnes v noci, když spala, ze sna se usmívala... Ještě dnes v noci byl čas. A k ránu: Evina dcera zapře snad, co řekla včera. Řekla to ráno zas. 17 Ještě za kuropění ztraceno všecko není... Snad to jen hrozně snil. Bleda a ticha vstala. Kdyby jen zaplakala, ďábel by odstoupil. Stulila se jako ptáče. Bože můj, dej, ať pláče, snad bude k slzám sláb. „Zabiju tě, má milá.“ Slzičky neuronila. Poklekla na zemi: „Zab!“ Ještě před pekelnou strží někdo ho za ruku drží, nemůže, nemůže bít. Ještě, když před ním tu klečí, šeptají ústa mu něčí: Modlí se, chce se jí žít! Kdyby se domodlila, 18 ještě by snad živa byla, je dobrý, dobrý chlap. „Modli se za mne, má milá!“ „Nebudu.“ – Vyskočila. Na krok jen od něho: „Zab!“ Na krok jen od jeho těla nahé se rameno bělá, na srdci nože hrot. Shrnul jí kadeře s čela. Ani se nezarděla. Bože, a tu ji bod’. Když se krev do rány pění, ježtěještě vše ztraceno není, jen ticha, ticha buď! Nevyslovuj to jméno! Vyslovím! – Vysloveno. Třikrát jí proklál hruď. Ale když mrtvá už chladne, pak není naděje žádné... 19 Na věky zatracen! Třemi ranami nože zabil, cos nestvořil, Bože, pro jednu lásku jen. 20

NEZROZENÁ
Máš matky mé hnědý vlas a bledý ovál tváře. V měsíční páře bezesných nocí navštěvuješ nás. Máš otce úsměv krutý a vlahý oka lesk, neplodné krve stesk je v jemné chřípí vkutý. V půlnočním větru vání jdou pokojem tvé kroky jak suchá stébla praskající. Tiše, neprobuď bolest spící, 21 noc není pro ženy dech dětí nestřežící, leč oči muže hledí do tmy jak v oči nepřítele vbité. Jsme sami já a ty mé poupě nerozvité snu mého pokračování. Máš bílé hrdlo a černý šat se zašlou broží mladé mrtvé matky, piji tvůj pohled sladký a svěžest údů, na čele cítím dívčí ruky chlad. Tvé rty se otvírají. Mlč, vím, co chceš říci: kdy budu? Nikdy, dítě, Nikdy je tvé jméno pro tuto zemi pustou jak hřích. 22 Ale jednou, v půlnočním větru vání, odvedeš duši mou v podsvětí neplodných stínů, má dcero, můj synu, v očistec hřiven zakopaných a ohňů vyhaslých 23

BALADA DÍVČÍ
Zlo je v každém ději, ďábel v každém tvoru. Ale nejslavněji hoří peklo vzdoru. Naše Eva nejí. Otec, tváře rudé: „Nejez, neubude.“ Máť, pláč na krajíčku: „Děvenko, jen lžičku.“ Ruce se jí chvějí. Ale Eva nejí. 24 Poslední jde k stolu, první s židle vstává. Už nám pokašlává, už nám polehává. Modré s nebe noste, po dobrém ji proste, po zlém pohrozte jí: naše Eva nejí. Dlouho se jí líhla zmije v srdci dívčím, teď svou hlavu zdvihla, nesrazíš ji ničím. „Musíš býti štíhlá,“ syčí v srdce její. Naše Eva nejí. „Budete jak bozi, jíst-li nebudete, všecka krása světa pro vás jenom zkvete. Hlouběji než dýka 25 vaše krása raní, silnější než smrt je dívčí milování. Láska v odříkání plane nejslavněji.“ Naše Eva nejí. „Pyšné barvy páva, štíhlé tílko hadí, tak se nosí sláva vítězného mládí.“ „Nejez!“ zmije syčí v dívčí srdce její. Naše Eva nejí. V každém snu a ději hoří pekla brány. Ale nejslavněji hoří v srdci panny. 26

BALADA O DVOU MILENCÍCH
Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc přede mnou září jak nový den, jenž říká vše a nic s usmívající se tváří? Je v tobě plno noční temnoty a jitřního chladu. Ještě rosou zebou tvoje rty, v něž srdce své kladu. Proč vidím na ni svoje poledne pláti a hřáti? 27 Kdo její zlatý závoj nadzvedne a touhu mou zvrátí? Jaký soumrak číhá za tím dnem, to neví žádný; budem se milovat anebo zahynem, ty svěží, ty chladný? Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím, čtu tvář tvou jasnou. „Minulostí svou churavím, hasnuhasnu, jak hvězdy hasnou.“ Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám, čtu ti to s tváře: „Hořel jsem a teď zhasínám, chceš odleskem být mé záře?“ „Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách, jichž světlo letí k tobě jak láska má, zatím co v noci tmách spí hvězdy ve svém hrobě?“ 28 „Tak jako vrhá v oči nevinné paprsek hvězda zhaslá, tak jako růže v dlaně dětinné svou starou krásu střásla.“ „Můj svět již není hvězda zářivá, to paprsek zříš z něho. Daleko krouží mladost tvá kol mrtvého srdce mého.“ 29

ŠÍLENÝ DON JUAN
Jsem váš, jen váš, vy lidské dcery, váš milenec, váš spojenec, spoluvinník vaší zpronevěry, v hrách lásky spoluspiklenec. V slzy, jež smáčejí vaše líce, můj úsměv duhu pokládá. Se sněžným hrdlem holubice si pohrává spár jestřába. Můj krok se plíží v ženských krocích, za bílou krásou temný stín. Jsem sen, který sníte v dusných nocích. Upír, jejž rodí panen klín. 30 Jsem démon touhy, dítě noci, zplozený prázdným objetím. Kouzlo, jež daly mi temné moci, je blaženstvím i prokletím. Jsem noc i její světlé ráno, mé bílé sestry pokrevné. Jak v slunci sníh v mém žhavém „ano“ roztává led vašeho „ne“. Jsem plný hříšné rybí vůně, zvon touhy z hlubin temně zní. Jsem v tůni lůna, které stůně, utonulý, jenž hnije v ní. Piš Leporello: Dnes jsem loudil lásku pod klenbou ambitů, až Svaté Panně kol úst bloudil milostný úsměv soucitu. l ta, jež potře hlavu hada a svatou patou Satana, 31 Královna nebes, vidí ráda na kolenou dona Juana. Znám vás, vy sladkých tužeb masky v zlých pokušení hodině. Znám soucit váš, předpeklí lásky, vy děvčátka, vy bohyně. Jsem váš, jen váš, vy křehké dcery, nebes i pekel spojenec, spoluvinník každé zpronevěry, královny králů milenec. 32

MILENCE
Tvé lehké kroky zlomí každý sen rostoucí do věčnosti. A každý odboj srdce usne mdlý vysílen vlahou koupelí tvé přítomnosti. Tvé lehké kroky uspí každý sen. Ba každý sen, když na kraj srdce zlatou včelou slétá pro sladkou rosu jeho samoty, tvá hezká ruka do bláta hned smetá. Tu rosu pijí jenom tvoje rty. 33 Tvé hezké ruce plaší každý sen. Vím, umru nespasen v tom bludném kole, jež vyšlapaly tvoje tiché kroky. Nevydá plodů pošlapané pole až přijde sklizně den. Tvé lehké kroky šlapou každý sen. 34

PROBUZENÍ
Vzplanula večernice mdlá pochlebným údivem: „Jaká to růže rozkvetla, můj hochu, v objetí tvém?“ Zašeptal oknem snící sad toužně a unyle: „Jaký to bohatýr má tě rád, děvčátko spanilé?“ Krotká noc, tichá, bázlivá v jizbu se vlídně naklání, černými plenami přikrývá mladého štěstí rouhání. 35 Růžový úsvit v lůžko pad’, mladý den oknem chladně dých’. „Má milá, strašno je milovat.“ „Miláčku, umřít chtěla bych.“ „Byla to láska? Byl to sen?“ „Ty pláčeš, má přesladká?“ A oknem dobrodušně den: „Dobrýtro, děťátka.“ 36

PYŠNÁ
Jednou jsi přišel a já byla sama. Jak prázdná studně mlčel starý dům. Dřevěné schody stály mezi náma, práchnivý žebřík k prázdným nebesům. A s každým schodem vzdychlo srdce moje, jak jsi šel vzhůru ke mně blíž a blíž. Co schod, to mrtvý z prohraného boje; a po nich kráčíš výš, sám mrtvý již. Temno je u nás, když se večer šeří, se světlem k dveřím vyšla jsem ti vstříc. Staneš-li po letech zas u mých dveří, vejdi, můj milý, chtěla jsem ti říc. 37 A pak jsi stál na prahu bez klepání, jako by hrobník před mým hrobem stál. Ty sladká muko čekání, odříkání! Nezaklepe-li, neřeknu mu „dál“. A když jsi zaklepal, já oněměla, já neměla pro tebe žádných slov. Až stiskne kliku – v duchu jsem si děla, hrobníku svému otevru svůj rov. Kamení tvrdé bylo milování, kamení tvrdší je teď život můj. Čekala věk jsem na to zaklepání, až v soudný den teď na mém prahu stůj. A když jsi stiskl kliku jako známý, ozvěnou výsklo v chodbě kamenné. Zamčené dveře stály mezi námi a klíč jak oheň pálil v ruce mé. Uhasla svíce a my ještě stáli. Uhasla touha, chladne v ruce kov. 38 Vzdychají schody, až umlkají v dáli a já tu stojím, stojím beze slov. A vím, že nepřijdeš už k prahu mému, že nezaklepe štěstí šalebné a že je konec, navždy konec všemu, že oněmělo pyšné srdce mé. 39

CHUDÍ MILENCI
Jsme v magnetovém poli žalu a bolesti, v něm cizí bolest bolí a cizí neštěstí. Neviditelné ruce bijí do našich stěn: ty spíš a já mru tu v muce, ty bdíš a já mrtev jsem. A za zdí cizí stony a za zdí cizí bol a stěny jako zvony vyzvání hrany v mol. 40 V tom magnetovém poli ležíme ty a já a mezi dvěma póly nám život uplývá. Jsme toho oba plni jak vězni znění pout, a fluidum se vlní, jak v utopencích proud. Jsme v magnetovém poli tvář k tváři, k oudu oud, a čím víc bída bolí, tím silnější je proud. Uplývá život v kalu a kov zůstává lpět: železné piliny žalu nám ztuhly v černý květ. 41

PODZIMNÍ RŮŽE
Ty růže podzimní, ty temně rudá krůpěji krve, mízy houstnoucí, voníš jak žena tancem unavená, ovívající líc svou planoucí vějířem noci chladné beze hvězd, když v temnotách spadalé listí smetá. Ty růže podzimní, proč nechtěla jsi kvést v polibcích zlatých úsměvného léta? Já temně rudá růže podzimní chci hořet v temnotách a žhnourižhnouti v mrazu, jak rudé znamení v noci, jež kol se tmí, svítilna hřbitovní na samém hrobu srázu. 42 Já nechci opadávat lupen po lupenu za nocí dusných, láskou hýřících, já chci svou mladost míti uloupenu, půlnoční větře, v chladných loktech tvých. Ať rudá krása má se jako hvězda zřítí v jediné noci vražedném objetí, já svého miláčka chci slyšet žalem výti, až s rozsápanou milou nocí poletí. 43

ČERNÝ BILL A BÍLÁ NELLY
Byl černý jako ďábel černý Bill a bílá jako víla Nelly, jeho milá. Miloval Bill svou milou ze všech sil a celé noci černé víno pil a za bílého rána vrávoral k své milé. Bille, vadila se Nelly, je to slušná chvíle za bílého dne se dobývat k své milé? Už jsi zase pil, že nevíš, co je černé a co bílé! Zachmuřil černé brvy černý Bill, ta slova věru nebyla mu milá. 44 Hup, nato Bill, co na tom, že jsem pil, ty jsi má Nelly, milá moje bílá, a ubohý Bill chce také mít svůj díl u bílé milé. Ty zvíře Bille, sáhneš-li na mne, je poslední tvá chvíle, napomínala Nelly svého Billa. Ale Bill nevěděl, co černé je, co bílé. Do krve zbil svou Nelly černý Bill, nic nedbaje na poslední svou chvíli. A do večera Bill svou Nelly usmířil, neb v černou noc se proměnil den bílý. Můj milý, líbala Billa Nelly, víla vil, zůstaň, miláčku, aspoň ještě chvíli. Nemohu, Nelly, čas je, abych pil, samou jen láskou vyschly by mi žíly. Billy!! zaťala nehty Nelly v Billův týl, ty černá duše, tady máš svůj díl! Tvář samý obvaz v baru sedí Bill 45 a neví sám: je černý nebo bílý? Tak dlouhá léta spolu šťastně žili a milovali se a bili ze všech sil, ať černá noc anebo den byl bílý, ať v černém pekle byli nebo v říši vil. Dvě děti měli, když černý Bill se s Nelly oženil. Ach, Nelly, říkal Bill, ta žába Bill je celý, ale ten kluk se nějak pomámil. Byla jak ďábel černá malá Nelly, byl jako Nelly bílý malý Bill. Ach, Bille, říkala Nelly, tvá hlava také zbělí. Mlč, Nelly, říkal Bill, ty víšvíš, co černé jeje, a nevíšnevíš, co je bílé. Bělela hlava Billa, který černý byl, a nežli byla nad padlý sníh bílá, upil se chudák Bill. (To právě, že tak pil.) A chudák Nelly se žalem usoužila. 46 Pod bílou kalinou hrob našel černý Bill a černá hlína kryje bílou Nelly. A bílý červ se usídlil v hrob ztmělý a prach a popel po obou jen zbyl. A černý nápis kameník tam vryl: Zde leží Bill a jeho Nelly. Kdo boží nebe si z nich více zasloužil? Kdo jenom miloval, nebo kdo také pil? Pomodlete se za ně, jak já se pomodlil, vy černí ďáblové, vy bílé víly. Nevíte, kdo je Bohu více milý, zda ten, kdo černý byl, či ten, kdo byl jen bílý. 47

STARÝ PÁR
Není lásky v tobě, není lásky ve mně, v nikom z nás. Do temnice temné padá jenom zevně denní jas. Němý jsem tak sám a tys tak sama němá, samoty sám vzdor. Někdo cizí, třetí, mezi námi dvěma vede rozhovor. Není otázky a není odpovědi na mlčení dvou. Někdo cizí, třetí, mezi námi sedí a zpívá píseň svou. 48 Ale může vstát a jíti každou chvíli a píseň s ním. Pak němé rty mé k němým tvým se schýlí v stesku mlčícím. Není lásky ve mně, není lásky v tobě, je mimo nás. Ta píseň, která zaznívá k nám v hrobě, je cizí hlas. Ta píseň touhy, která mimo zpívá, klokot slavičí, nezpívá mně, ne tobě, moje milá, hrobe mlčící. 49

MILÁ VYČÍTÁ
Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést v tvé chudé kytici osudu zlého: ty nevíš, jakou konejšivou zvěst jsem mohla přinésti do pekla tvého. Ty nevíš, milý, jak bych mohla růst a zrát v tvém sadě, kde pták nezazpíval: já mohla plodem být, vonícím u tvých úst, jenž pelyněk tvé pýchy s rtů by smýval. Ty nevíš nic. A já si vzpomínám i na sny, které věděly a znaly. A v slzách svých, když k ránu usínám, vidím tvůj obraz jako z mrtvých vstalý. 50 A tvoje noc je lež a den tvůj klam, jsi, miláčku můj, věrný jenom sobě. A já i místo znám, kam tebe pochovám, a čekám na tvém čekajícím hrobě. Uvadlý drn je tvrdý jako pěst, ani ta pampeliška nevykvetla z něho. Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést v té plané kytici života tvého. Uhasí jara jas i zlatý léta třpyt a marný žal hrob marné lásky stíní. Ty nevíš, čím jsme oba mohli být, kdybys byl býval jako byli jiní. 51

BŘEZNOVÉ TÁNÍ
Dnes v noci nový měsíc lámal mráz. Na zdraví, muži z luny v mokré čtvrti! Panenko země, jak rychle roztálas v objetí chlapce, který ledy drtí! Ve sklípku, kde jsem oběsil svůj stín, zlověstně šplouchá voda mezi sudy. Měsíc mě vytáh’ div ne z rozvalin. Ale co teď a kampak, jak a kudy? Měsíc mě vytáh’ na blátivý práh a vidím, vidím kolem samé divy: molekuly se kutálí jako hrách a rampouch svět se hýbe jako živý. 52 Dřevnice běží jako ďáblice a kalné vlny tančí mezi stromy. Pověz mi, bledý muži z měsíce, jak se mráz v srdci zavlaží a zlomí. Nezlomilo jej víno v sklenici, nezavlažilo dlouhé vysedání. Prozraď mi, bledý muži v měsíci, tajemné kouzlo březnového tání. Pověz mi, kterak zlomit mráz a led v poslední čtvrti, čtvrti ubývání, jak zmizet, bledý srpek, naposled jitřence, která slzí v nebes tání. Neodpovídá chlapík v měsíci, nedělají se řeči s tím, kdo stůně. V měsíční lázeň na mokrou lavici uložil mě, tvář vzhůru k bledé luně. Tu praskly ledy v hloubce bezedné a po tváři se řine příval tání. 53 A mužík z měsíce usedl vedle mne a vzal mě ruce do studených dlaní. 54

PODZIMNÍ KOUPEL
Podzime, stůj. Ještě srdce sny hlavu plní jak parami omamnými stárnoucí víno sklep. Jak stará, strhaná stoupa, jako vítr se v ostřici vlní, bije krev vykvašená, žil umdlévající tep. Nebolí objetím štěstí a nepálí slzou ztráta, jen podzimní růže hoří pod žloutnoucí jabloní, a s dívčích úst polibky cizích jak v podvečer pod okny máta v samotu srdce tvého dny letními zavoní. A řeka, která se tmí, je ještě vzrušená, vlahá polibky léta, jež právě ji pustilo z objetí. 55 Vstup do její vlažné lázně umírajícího blaha a vylov z lůžka, jež chladne, vůni svých podletí. Podzimní plavče, stůj. Nač úporně mířit k cíli, když s vesnou utonulou proud mimo zpět uplývá. Na prsou ruce slož a nech se unášet chvíli, k nebi tvář obrácenou, jež ještě se usmívá. V loktech, jež ještě hřejí, a nad hrobem, který už studí, s vláhou minulých jar pluj pomalu k moři zpět, a vlny ztišené řeky, které nerozrážíš už hrudí, ti položí na ústa tichá tvé poslední růže květ. Poslední je to květ, jehož vůně bolí a drásá, poslední touhy úzkost v ten šarlat zakletá, poslední zjevení lásky, poslední života krása, posledních křídel blesk ptactva, jež odlétá. 56

NIKDY JSEM NEBYL TAK SÁM
Ty jsi a já už býti přestávám. V zahradě stanul jsem, růžové cizím jitrem. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, ty blesku poslední, jenž prorážíš mým nitrem. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, ty, která přicházíš, když já už jdu a mizím. Vichření vlasů tvých pohledem objímám a mladou vůni rtů v stárnoucí srdce sklízím. Z úst pootevřených vykvétá divoce tvůj úsměv, leknín v sametové tůni. Jiný měj polibků tvých sladké ovoce, mě prázdné srdce je naplněno vůní. 57 Na starý domov dětství vzpomínám, na jabloň mladou v pavučinách ticha. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, stavení staré, jež vůni jara dýchá. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, nikdy jsem neviděl tůň rozkoše tak zblízka. Na horké noci podzimní vzpomínám, kdy růže omdlévá a na časy se blýská. 58

KOČKA
Jen poodhrnout vraždy zlatou clonu s tvých zřítelnic, můj tygří miláčku, který sníš o ptáčku, škubajícím se v křečích svého skonu, a znal bych tě, ty dravci kráso země, jež svítíš drahokamy ve svých temnotách. Jen překročit žaláře tvého práh, kde předeš samoty své hebkou přízi jemně, přadlena vilná snění krví zbrocených, a znal bych vás, vy šelmy, mroukající temně a měkce pelešící v srdcích zkrocených. V tobě je hravost věcí nemajících stání.stání, 59 všeho milování, všeho umírání, plížení, jež chvíli vraždy hýčká, slast stínu, který číhá bez hnutí, a tlapky černé jak popravčí rukavička, jež chutná zlomeného vazu chrupnutí, a teplá ležení burácející zimy po vraždění pod stromy zelenými. A někdy hrdliččinu melodii sladkou kolovrat hospodyňky zpívá v noční tiš: mrů, milovat! mrů, blaženství být matkou! mrů, štěstí míti jistou svoji myš! Vy marných rozkoší a žalů marná zdání, jež v krvi kouřící se marně rozplynou, jak neznat půvabnou tu hru a nevinnou tlapky, jež pohladí, a tlapky, která raní, hru, kterou zrcadlí tvých očí opály: bezúčelného života kolotání, klubíčka, které se kutálí. 60

TEN STARÝ MUŽ
Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla kyticí, znavený úsměv v oku měl vyčítající i prosící. Ten starý muž dotkl se ruky mé, jako by ze sna byl probuzen, jako by v sudbě tajemné potkal svůj nedosněný sen. Nech mne, ty starý muži, jít, dělí nás oba sudba zlá, pohled tvůj, babího léta nit, jak šedivý závoj za mnou vlá. 61 Ten šedivý závoj z pavučí zachytil se mých kadeří, jak z křídel lásky v náručí by uvázlo jen pápěří. Ten starý muž ani se neohléd’ za bílým štěpem naděje: tak plný byl moře starých běd, tak lačný té jedné krůpěje. Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla nebes dar, a nocí vzlykalo peklo těl a srdcí svár a duší zmar. Jako by tulák si vykoupal v pramenu lučním parnou líc a jako by pramen plynul dál, tvář jeho starou zrcadlíc. Šedivý závoji, vlaj dál za nejžalnější z žalných vdov. 62 Ten starý muž snad mne miloval, a nezanechal mi v srdci žal, jen čerstvý, ale prázdný rov. 63

MAGNOLIE
Vykvetla přes jarní noc májová magnolie, jako ta dívčí krása, když přes noc vypučí. To jméno magnolie povědomé nějak mi je. Magnolie, jsi někdo, koho měls v náručí? Magnolie, která jsi přes noc májovou zkvetla, přes jarní den tvá krása zvadne a opadá, v slunci ti skane jak vosk tvých květů záplava světlá a mláda dále kol tebe kvést bude zahrada. Ještě plápolá svícen magnolie mé jasné, stravujících se svěc však záře se kvapem tmí 64 a každým mávnutím křídel čas jeden ten plamínek zhasne a bíle se chumelí s větví v odkvétající dny. Tvůj osud, magnolie, povědomý nějak mi je. Magnolie, bylas něco, co mělo lidskou tvář? Kde jsem tě přes jarní noc viděl rozkvétat, magnolie? Kde jsem přes májový den viděl vadnouti krásy tvé zář? Nevím, co bývalo květem, co tváří na dlouhé pouti, ze všeho dívá se na mne jen vadnoucí obličej, vosková bledost krásy, která se bortí a hroutí, časného opadávání nenavratitelný děj. Padají květy, jež magnolie na zem střásá, jak jiskry v májové noci z pochodně Erota. Magnolie, jsi bílá a nepohřbívaná krása pod opadávající jabloní života? Nezadržíš ani úsměv v májovém odkvétání, polibků nezastavíš s úst odkvétajících pád. 67 Magnolie, bylas něco jak májové milování, že vystlán je bílou krásou můj usínající sad? 68

VŠECHNY
Všechny byly dobré jak chleba, všechny pěkné jak růže květ, ale když lásky už není třeba, prázdné je nebe a tichý svět. Nejmilejší z nich byla ta prvá, nejkrásnější ta poslední. Chvíli jen chvíli polibek trvá, chvíli jen píseň lásky zní. Všechny úsměvy balšámem voní, zrazujíce duši nevinnou. Všechny slzy, jež láska roní, medem se v ústech rozplynou. 69 Sladce jak vánek v senoseči voní a dýchá milé dech. V růžové koupeli láska se lečí a chladí mladosti horké žeh. Všechny byly dobré jak chleba, všechny pěkné jak růže květ, ale když lásky už není třeba, zatmí se nebe a černý je svět. Nejsmutnější z nich byla ta prvá, nejkrutější ta poslední. Chvíli jen, chvíli, touha trvá, na věky píseň pomsty zní. 70

STARÁ CESTA
Ze staré cesty domova mého dnes dávný pozdrav na mne dých’, vůně jablka rozkrojeného, jímž vlhce voní první sníh. Vy, dětské smysly, blízké země, jak lačný čenich zvířete, jak páchlo to kdys přetajemně v té staré cestě vyjeté! Jak přelíbezně stoupal v chřípí jehněčí vlny vlahý pach, jak letní vůně naší lípy by táhla v ovčích šlápotách. 71 A přec již skelný povlak zimy haraší všude, kam jsi stoup’, a pokaždé pod kroky tvými chřupne led jak starý kloub. Ale ty nedbáš, duše rmutná, ale ty blouzníš o jaru. Líbezně mladé víno chutná z křišťálového poháru. 72

UŽ NE
Už ne den sálavý, jen trochu zlata v korunách stromů, na omítce stěn, už jen tě pozdraví, a jako ten, kdo chvátá, s úsměvem letmým prchající den. Už ne noc hluboká a tajemná a tichá, jen šeření jakoby v sklepení, jen vězení, kde vězeň těžce dýchá v sen pohřížen o vysvobození. Ale přec den a noc a ještě snění, sní stará zeďzeď, jak pálil léta žár. Ale přec polibky, které jsou provinění, a láska jako dluh, ne dar už, ne už dar. 73 Už ne den sálavý, ale přec ještě zlatý a vyšňořený jako za mlada. Svět obléká si sváteční své šaty, v kterých se nebožtík do rakve ukládá. 74

ŽENY NA OHNICI
Starobu žen v mém kraji nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na záspí večer, napřímená stráž, v stmívající se pole pohlížejí. Večerní stín se do brázd položil a uhladil je pro polibky ticha, vějířem vlhkým noci smyl a skryl vrásčitou tvář, která jak hlína dýchá. Starobu žen v mém kraji nepoznáš, ve větru hor vlá vzdorně šátek vdovy, západem sálá snědá stráň i tvář, hliněný džbán je večer jako nový. 75 Na záspí starý střep se nepozná, za humny hledej, co pozbylo ceny, v pleveli poznáš, že je beze dna hliněný džbán, který je překocený. Starobu žen v podvečer nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na léta života se po klekání taž, když za humny ohnici v polích plejí. Na starou kleč si ve tmě pozor dej, která se plazí v ohnice pruh zlatý, na léta, sirobu, se po klekání ptej chladnoucích brázd s hovícími si hnáty. Staroby věk na horách nepoznán na záspí tvář žen k zemi nenachýlí, až za humny v pleveli střep je starý džbán, až po klekání v ohnice zlatém býlí. 76

PÍSEŇ O STUDNI
Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá, jak v nebe hvězd tajemná zjevení; když doma živého hlas už tě neuvítá, mrtvého kamení naslouchej mlčení. Pohřbeným zvonem ticha v staré studni znamení dá ti kámen bez lásky; nakloň se, staré dítě, nad prohlubní, kde na dně leží ještě oblásky, které jsi házelo tam dolů ze svévole, aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina. To rouhání zní utonulé dole a hladina, již ranils, vzpomíná. 77 Z celého života, ze všeho snění, z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit, ze všeho, co jsi házel přes roubení, aby jsi slyšel zvony hlubin znít, zbylo jen ticho, které nevyčítá, a na dně studně z dětství oblásky. V domově živého hlas když tě neuvítá, ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky. 78

OTEVŘENÁ OKNA
Kdykoliv přijdu, jsou okna otevřená. S očima otevřenýma spí náš starý dům. Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna, jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům. Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá, zpuchřelých rámů mává vetchá páž’. A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá, starého hnízda zapomenutá stráž. Za těmi okny dokořán otevřenými kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím, tam cizí jdou stopy šlépějemi mými a z komína stoupá cizího ohně dým. 79 Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá, nevidím chodce zarůstajících cest. Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá, je jako slepec, kterého nemá kdo vést. Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená, jak staré rány, které se nehojí, jako by smrt zkameněla jako stěna a mrtvý ležel ještě v pokoji. Kamenná kobko mladosti nepohřbené s cvrlikajícím štěstím v objetí, vy okna otevřená, rány nezavřené, co vysvobodí mne z vašeho zakletí? 80

NA HŘBITOVĚ
Já zavřel jsem se v jizbu srdce svého, kam hoře vstoupit už se ostýchá, kde z krbu jeho zapomenutého tma noci zírá pyšně do ticha, a vložil trochu ubohého klestí v popela ještě rozžhavený klín a díval se, jak zvadlé ratolesti se mění v smutku valící se dým, jak mizí mladosti ty suché třísky, jež zbyly z mízou zbroceného pně a když jsem viděl zmar tak zlý a blízký, relikvie jsem házel do ohně, 81 vybledlá kvítka, uschlá mezi listy prastarých knih, už dávno nečtených, a když jsem viděl zmar tak zlý a jistý, já vrhl v plamen kadeř vlasů tvých, ty, z které není nic, ni žal ni touha, jen v krvi vůně časných dětských snů, a za tu oběť, jež se smrti rouhá, pohlédla na mne mladost z plamenů, jako by pozdvihla se v rakvi bílým žárem ta mrtvá naposled, než rozpadne se v prach, s planoucí tváří, ozářenou už zmarem, a v očích stesk, dětinský stesk a strach. Snad líp je pohřbívat než v strašné srdce peci na chladných roštech v hrobkách hřbitova. Nevidět plameny a nechat slzy téci a červa hrýzt, až bolest pochová, a po paměti obraceti listy a roztržitě hladit suchý květ 82 a nevidět ten zmar tak zlý a jistý, ten zmar tak zlý a jistý nevidět, nevidět. 83

VĚTROPLACH
Odejít odněkud za dívčím smíchem jak náměsíčný v horký letní sad a slyšet hlas, jenž mluví nočním tichem: Já čekám, větroplachu, čas je spát. Odejít odněkud a navrátit se někam a zapomenout na čas bývalý a slyšet hlas, jenž žaluje: já čekám, proč pozdě zas, ty tuláku, ty zlý? Odejít odněkud spálený jako bleskem a k smrti unaven usednout na ten práh, za kterým mluví hlas: já čekám, zmírám steskem, zas nevyspí se ten můj větroplach. 84 Někam se navracet a odcházeti jinam a vláčet s sebou loučení všech kříž a slyšet stále hlas: nezapomínám, ať odcházíš anebo přicházíš. Odejít naposled a navrátit se někam, odkud tě nikdo nebude už zvát a slyšet ze tmy hlas: „Já ještě čekám. Teď, hochu, spi.“ A spát a spát a spát. 85

SPÁČI MLUVÍ ZE SNA
Vás vídám v snách, vás, kteří mrtví jste. Tu stojíš ty, tam on a ten a ten. Tu stojíte, vy stromy bezlisté, jež oděl jen v života květy sen. Je bez vítání ve snách shledání. Tu stojíš ty, tam on a ten a ten. A spící rty blábolí ze spaní růženec jmen, zapomenutých jmen. Teď mlčí. Stín se na ně položil, stín, který bdí, ale je bez jména. 86 Tu stojí ten a ten, kdo mrtev je a žil. Leč kdo jsi, živá, v snách mých pohřbená? Já, odpovídá hlas v půlnoční tiš, za živa pohřbená, která jsem stínem tvým a na tvém srdci sním, ať bdíš či spíš a nevíš jméno mé a já je nepovím. Až mrtev budeš stát, strom bezlistý, v mém sadě, kterým pokvete můj sen, až potom věz: to ty jsi, to byls ty a to jsem byla já a ten a ten. 87

VZPOMÍNKA
Skříň v chodbě kamenné, kde bzukot hmyzu zní a tichý hlas křik dětský konejší, skříň, vonící jak úl o letním poledni a na ní nápis: chléb náš vezdejší, nůž v snědé ruce, která dělá kříž a zlatá blýskavice vyplašených vos, nůž, kterým skývu chleba ukrojíš pro chlapce malého, jenž hladov je a bos, chléb, tvrdý chléb, a příliš ostrý nůž, na dívčím prstu krůpěj krvavá, chléb, který chlapci, jenž má býti muž, dlaň krví zbrocená, chvějíc se, podává, 88 a polibek, jenž dětskou slzu vpil, a dětské rty, jež ssají dívčí krev, a ve vzduchu, v té z nejzlatější z chvil medu a žihadel a vosích doupat zpěv a krev, jež chutná jako plástev medu, chléb mokrý slzami, který je bez chuti, a rozkoš, srážející krev jak kapka jedu, a polibek, který je uštknutí, tak zlaté žihadlo vzpomínky pálíš dosud, že k srdci sahám zas v trýznivé radosti, jak tehdy, když jsem ucítil svůj osud, jak hnul se po prvé v lůně mé mladosti. 89

OČISTEC LÁSKY
Jak všechny, které potkali jsme cestou, nic nebylas než mezi nimi stín. Pochodeň, kterou mávám v noci klín, sám v čele stínů stín, tě našla v temnotách a tvář tvou nevinnou zajala září svou. Hořelas, nevinnosti, dokud nepřešel ten mumraj stínů, tančící mi v patách. A ještě pak, podobna měsíci a stranou cesty spalující touhy, přes hlavy těch, jimž dohořela louč, tvář tvoje osamělá tichým světlem sálá vypůjčeného štěstí, ohně, jenž zhasíná. 90 Jak všechny, které sežehli jsme cestou, vstup do průvodu vzadu, jak všechny také ty, ty jediná, ty touhy jas, ne žár. Pochodeň má už dohořívá v tmách, nedojdu, žhář, v své peklo ani ráj. Tma zastaví nás, paliče zbloudilé, zmateně stádo oslepených vlků, na samém prahu, buď peklo to či ráj. Ty hvězdo krotká, ohlédni se zpět a slunce hříchu veď, když dohořelo v černě smůle smrti. Jdu za tebou, poslední z posledních, po ještě žhavé strusce svého štěstí a za tvou září z ohně, jenž byl můj. Jak všechny, které zažehli jsme cestou, vstup do průvodu vzadu, jak všechny, také ty, která mě budeš vésti k studené blaženosti do cizího Hádu. 91

NEUMÍM ČÍST UŽ Z OČÍ
Neumím číst už z očí, milovaná, to písmo naděje, které se rozplývá, jen jako slepý písmena rýh vpsaná do dlaně, která někdy hladívá, jako když drsné ruce mlčky tkají poslední nit jemného tkaniva. Nevěřím rtům, které už nelíbají, jen dlani, která ještě hladívá. Radost už bolí, radost oslňuje osleplé srdce ponořené v stín a ruka ještě tká a mlčky snuje kolem té tmy závoje pavučin, 92 záclony snů, jež hebce vlají a nalhávají zjevení mámivá. Miluji ruce, které mlčky tkají, dlaň drsnou, která někdy hladívá. Stuhy všech smutků jsou už smyty, vybledlé růže déšť jen omývá. Čtu jenom nápis do náhrobku vrytý, do dlaně, která někdy hladívá,hladívá. 93

HÁDEJ, HADAČI
Když nejmíň myslím na ni, tu stojí za mnou již: na víčkách znenadání mám chladných prstů mříž. Nevidím světla plání, jak oči mi zaclání. Je ticha malou chvíli, pak smích se ozve tmou: Hádej, hadači milý, kdo je to za tebou? A vždycky chtěl mne svésti tvůj laškující hlas, 94 tvá náruč lhala štěstí a jarem vonělas. Jak vábilo se vzdáti, já znal však hru tu hráti, ač dech se touhou úžil a žíznily mě rty, já vždycky jsem se vzmužil a řekl: to jsi ty. A na ta tvrdá slova povolil dlaní stisk, a v oči, srdce znova mi plamen světla trysk’. A zase v den se dnící zněl hlas odcházející: on ještě nebojí se, on ještě netouží, co vědět má, doví se, žij, milý, jen si žij! Ty víš, že přijde chvíle – bude to jara čas – 95 tvůj dech ucítím v týle a nepoznám tvůj hlas, a budu ve tmě státi, tvé jméno říc’ se báti. Hra bude nedohrána, zůstanu tich’ a něm’. A noc, v níž není rána, zašeptá: já to jsem. Neb v radosti a pychu ovoce smrti zrá, a samotou a v tichu se končí všecka hra. Odpověď živý nemá-li, poddej se, hadači. A prsty, jež laškovaly, ti oči zatlačí. 96

MATKA
Mé štěstí má tvou snědou tvář, má milovaná, i černý šat. A na něm třpytí se tvůj dívčí křížek jak souhvězdí na sametových prsou noci. Má víra je jen jeho zlatý třpyt, jenž uspával mne ve tvém náručí. Mé štěstí je jen modré prázdno po bolesti, že odešlas tak mladá a jsi prach. 97 Má láska běhá ještě v dětských střevíčkách po boku stínu tvého. Tvých dlouhých dívčích kroků cítím van, jenž dřímal ve tvém klíně, vonícím ovocem a květinami. A slyším skřípající písek na pěšině v rajských jablíčkách. Mé štěstí je jen letní zahrada v jeseni srdce mého a v ní velké, tiché, snědé děvče, které tam roste do krásy. Štěstí, to jsi ty, mladosti zralé zamlklá zahradnice, která mrtva jsi. 98

BALADA KOČIČÍ
Opustilas mne a slyšela jsem, že neopouštíte ni hořící dům. A bylo tak pěkně v pokoji mém, odkud jsi prchla mým polibkům. Opustilas mne a někdo mi řek’, že lnete víc k věcem než k člověku. Proč sám je teď tedy tvůj talířek a hladová touláš se v daleku? Dala jsem, zvíře, ti srdce půl i lůžka půl pro tvůj pelíšek. K čemu teď stojí tu židle a stůl, když netřeš si o ně svůj kožíšek? 99 Včera jsem plakala po celý den nad cívkou z tvého úkrytu. Ach, k čemu je člověk tak neštasten pro věci, které jsou bez citu? U okna sedím, ubohý tvor, a čekám, zda vrátíš se z procházky. Jak slavně mi zpívá kocourů sbor, mně starému děvčeti bez lásky: „Předu a předu vrabčí zmar, život je cár, krvavý cár, předu a předu života krásu na strmých střechách nočního času, předu ti lásku, předu ti zmar, život je dar, nádherný dar.“ Kočičí šlépěje na římse a vedle nich brzo lidské snad. Vždycky jsem myslela: bojím se. Jednou však člověk se přestane bát. 100 Odejít bez touhy, závrati, jak ty, která neznáš stesk ni žel! A nikdo z nás obou se nevrátí oknem, jímž navždy odešel. Povídali mi, že je to jen cit, ale že život je nádherný dar. Ale já nemohu bez lásky být, mé srdce je cár, krvavý cár. Je to tak hloupé v mém věku, to vím, když zahubí mě jen kočičí lest. Ale co se zlým osudem svým? A člověk se zabíjí vždycky jen tím, když pozná, že dávno už mrtev jest. 101

JOSEFÍNA
Komu jsi náležel, démonu nebo Bohu, ty sladký zjeve s tváří anděla? Proč dívala ses ráda na oblohu, když v parném dni se bouří zatměla? Když první blesky šlehly clonou temnou a prvním poryvem se zachvěl sad: pojď, dítě, pojď se podívati se mnou, jak Bůh se hněvá, jak nás nemá rád. Na konci sadu altán z psího vína, mých dětských her i jejích dívčích kout. Nad vchodem její jméno „Josefína“ prvního přívalu již smýval proud. 102 Tam stanuli jsme, udýcháni během. Před námi v dáli stál náš starý dům. Tvůj úsměv žhnul sinavých blesků žehem a vlhká tvář tvá hleděla k nebesům. A tam jsme stáli tiše vedle sebe a hučel hrom a sténal v sadě peň. Ty dívala ses v otevřené nebe, já na tvé tváře hořící pochodeň. A od těch dob znám tajemství vší krásy, mladosti mé vpálené znamení. A když si vzpomenu na mladé časyčasy, nebesa vidím v jednom plameni. Má každá hrůza tebou vůni jemnou, ozonem voněl i mých bitev dým. Pojď, volala, pojď podívat se se mnou! volala hrůza sladkým hlasem tvým. A nebe lásky nebo peklo boje má pro mne tvou ohnivou svatozář. 103 V ní vidím vichřiti se vlasy tvoje a vlhkým úsměvem tvou plápolati tvář. 104

SÝČEK
V prázdný zrak dnů když pohleděl jsi zblízka, tajemství nocí nemusíš se bát, ale co není, po tom vždy se stýská, v pokoji dětském chtěl bych jednou spát, zakusit strach a sladké hrůzy chvění, když za stodolou volá nocí sýc do domu smrt, v které už hrůzy není, protože víš, jak volá lidské nic, uslyšet v sadě šepot bdících stromů, jak listí noční vánek rozehrál a plížící se kroky kolem domu, z okapu kapek krápajících cval, 105 zřít měsíc nad lesem, jak na obrazy civí, v tváře, jež žily a už nežijí, a počítat, víc mrtvý nežli živý, údery hodin, když půlnoc odbijí, až jednou splnilo se dětinné to přání v podvečer tichý, létem ospalý, a hosta vpustil dům na pozdní zaklepání a cizí ruce mu v domově ustlaly, tam v koutě tom jabloní zacloněném, dostaveníčku dávných dětských snů, starý spáč v lůžku provoněném senem, na dávných nocí čeká vidinu, na stěnu hledí v svitu bledé luny, v tváře, jež žily a už nežijí, ale už nezní přetrhané struny v srdci, když půlnoc do tmy odbíjí, nic nehýbe se v noci tvrdě spící, nezní kol domu strašidelný cval, 106 nikde ni hles, nic nemá ti co říci, ty v lůžku tam, čeho by ty ses bál, marně se díváš do tmy, až zrak bolí, jalový hrob je starý zrak a sluch, a sýček, volající do tmy u stodoly, volá své pojď! jak dávný, dobrý druh, pojď! houká tmou, v které už není děsu, pojď, staré dítě, které chce se bát, mladosti svěží vůně dýchá z lesů, jablky dětství voní starý sad, pojď! volá sýc, ty pošetilý spáči, umřela nocí mladých čaromoc, a vstává spáč, obléká se a kráčí jak náměsíčný v luny svit a noc, klopýtá travou dávno nekosenou, sám více duch než ten, kdo živý je, přes jamku hrobu stářím proleženou fenky, jež žila a už nežije, 107 přes meze staré, ploty povalené, zelenou strží, která procítá, a nad ním jitřní nebe už se klene a východ zlatým pruhem prosvítá a strání vzhůru k mukám boží matky s věnečkem dětským suchých sedmikrás a tu se teprv ohlíží host zpátky, kde stojí dům tam dole jako hráz, a nikdy, nikdy neotevře dveří domova, v kterém žil a nežije, na jehož zdi už kroky času měří slunečních hodin rzivá rafije, a poutník stojí, stojí, dolů shlíží, dívá se, dívá, v němé noci klín, a jak se po zdi oprýskané plíží zlatého rána první bledý stín, a jak už úsvit na východě vzrůstá a jak slunce stoupá výš a výš, 108 neviditelná opakují ústa volání sýčka, jež už neslyšíš, pojď! houká rána z kouřících se lesů, ozvěna pyšná smrti zákeřné, pojď! pohleď duše žádostivá děsu, do bílé tváře vražedného dne, pojď, duše, hrůzy mladosti tak chtivá, když nocí zmlkla dětství sladká řeč, pojď, vyjdi v zlatý den, kořisti důvěřivá, v podzimu svého nastraženou léč, pojď, vejdi jako vysoká když vchází v zář pasek žíznivá k prameni svému pít, kde vábí jitřní písní orosené mlází, kde v stínu číhá čekání tichý kryt, pojď, zvěři, která víš, co tvář ta němá neví, jdouc blíž a blíž k vražedné ručnici, je úzkost mrazící, kterou jen den ti zjeví, když noc už neděsí tvé srdce žíznící. 109

PÍSEŇ KRVE
Pověz mi, co zpívá krev, když jako pramen tryská a v cévách prudce bije a vzpíná se a výská. „Z vřelého zřídla nesu výš zpěv rudé chtivosti. Jen výš a výš a uslyšíš znít zvony radosti. Sladce života šťáva kane z třtiny zraněné, rudé jsou jizvy rozervané, rudá jsou rána dne. 110 Usmiř mne, lži, která obelhala písní přísah a zrad; uhas jiskru, jíž jsem se vzňala plamenem: mám tě rád. Daleko ještě má pramen k moři v loži bezedném. Mělká jsem, nevěřím hlubin hoři, slunce je na dně mém. V slunci, v němž plody dozrávají, loupím a utrácím. Polibky úst, která se vzdají, krvácím, krvácím.“ Pověz mi, co zpívá krev, když smrt je blízká a její Kalvarie a po lásce se stýská. „Dolů, zas dolů, padám zpět v smutku a úzkosti. Můžeš mne ještě zadržet, ty lásko, ty věrnosti? 111 Dolů v trosky a rumy, dolů je tíhy směr, slyšíš, jak v spáncích šumí tříšť lámajících se ker, jak pohřební litanie a šepot modliteb a tep tak tvrdě bije, jak osamělý cep ve vymlácené sklizni, kde není zrna již, ty lásko, sladká trýzni, pomoz mi nésti kříž a přehluš melodií šum tříště ledové, ať vím, že ještě žiji, že kvete jaro tvé, že voní jarní sněhy vůni poupěte, držte mne, zelené břehy, mým jarem podmleté!“ 112

HOSPODA
Má hospoda je stranou posvícení a samota v ní bledé ruce spíná. Tam černý sen se v rudé perly pění v sklenici vína. Tam přijde host a těžce k stolu sedne, jako se sedá na pelest postele, a těžkou rukou sklenici svou zvedne: na zdraví, přátelé! Den jako kahan, čadíc, uhasíná v té vinné koupeli, ať krása opilá svůj závoj zvedne, snad láska se osmělí. 113 Den jako kahan, čadíc, uhasíná a krásu užírá, já přišel přivoněti k rudé růži vína a políbit bledé rty upíra. Ať svět se jako prázdný pohár zvrátí, který je dopitý. Ať uslyším tu tichou hudbu hráti z kouzelné ulity. Má hospoda je stranou posvícení, tam nezaléhá kolovrátků hlas. Tam černý sen se v rudé perly pění a křídlem mává čas. 114

KLINICKÉ JARO
Když jaro jako lékař přichází a ty jsi starý muž a v řeky zrcadle světelné odrazy se blyští jako nůž, obnaž svou starou duši zjizvenou, ranami posetou, ať ostří zářivá paprsků do ní tnou jak zlatou lancetou. Když jaro jde po bledé obloze a vlhce voní břeh a vdechuješ, mdlý, jako v narkose sasanek sladký dech, 115 vydej zas v plen uspané srdce své oceli Erota: bez bolesti, odvahy, bez krve už není života. A když se z rány pramen vyvalí v krvavém šarlatě, přitiskni na ni čepel z oceli, jež právě protkla tě. 116

JEŠTĚ JARO
Pohnulo se jaro v srdci mém jak nůž, který se v ráně obrací: jsem láska, ale víc než láska rána jsem, jež krvácí. Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí ten sen, který se ze tmy ulomil, zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi, která nebyla cíl? Pohnula se krása v srdci mém jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí, jak v starém stromě jarem zmámeném bušení mízy. 117 Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed po hadím uštknutí, ty, kráso, lež a nerozkvétej v květ, lež bez hnutí. 118

NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Sedni, zvala mě lavice před rodným domem, olysalá jako starý hlídací pes. Plísní jí mokvaly jizvy ve dřevě javorovém a usychající krví rozlézající se rez. Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté. A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte, máme tu hosta dnes. Synu! vyšli dva stíny a k třetímu sedli. Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem. A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli, 119 se potácí tmou. Už dávno zhynula jsem. A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa. A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá, jak starý hlídací pes. Jsme všichni, hovoří stíny ve stínu rodného domu. A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též. Synu, praví dva první, jak dávno je tomu! A třetí, dýchaje těžce: co tady, bratře, chceš? Odejdi, musím jít spát, pátý tichounce šeptá. A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá a do ticha zoufale vyje probouzející se ves. Půjdu, řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl, ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi. Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl a třetí potřásl hlavou: Bud sbohem, bratře, a jdi. A čtvrtý. Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve? 120 A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme žive. A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí, ni pohled, ni slůvko, ni hles. Sbohem, stráži, jež dědictví neumíš stříci. Sbohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi. Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci, zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“! Zapomenu vás všechny v rozbřesku již se dnícím, jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím. Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy, nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý, mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez. 121 OBSAH
Balada všední11 Nevěrná milá17 Nezrozená21 Balada dívčí24 Balada o dvou milencích27 Šílený Don Juan30 Milence33 Probuzení35 Pyšná37 Chudí milenci40 Podzimní růže42 Černý Bill a bílá Nelly44 Starý pár48 Milá vyčítá50 Březnové taní52 Podzimní koupel55 Nikdy jsem nebyl tak sám57 [122] Kočka59 Ten starý muž61 Magnolie64 Všechny69 Stará cesta71 Už ne73 Ženy na ohnici75 Píseň o studni77 Otevřená okna79 Na hřbitově81 Větroplach84 Spáči mluví ze sna86 Vzpomínka88 Očistec lásky90 Neumím číst už z očí92 Hádej, hadači94 Matka97 Balada kočičí99 Josefína102 Sýček105 Píseň krve110 Hospoda113 Klinické jaro115 Ještě jaro117 Noční návštěva119
[123] ČESKÉ BÁSNĚ svazek 57 JAROSLAV KOLMAN CASSIUS BALADY I. vydání S dvěma kresbami Ant. Procházky a v obálce Josefa Hochmana vytiskla Akc. mor. knihtiskárna Polygrafie v Brně Vydal Fr. Borový v Praze 1943
[125] KMEN
E: pk; 2006 [127]