NEVĚRNÁ MILÁ

NEVĚRNÁ MILÁ
Byla to nevěrná milá a má, co si zasloužila. Bože můj, duši mu spas. Měl snad ji věčně bíti, hroziti, žebroniti: vyvol si jednoho z nás? Ještě dnes v noci, když spala, ze sna se usmívala... Ještě dnes v noci byl čas. A k ránu: Evina dcera zapře snad, co řekla včera. Řekla to ráno zas. 17 Ještě za kuropění ztraceno všecko není... Snad to jen hrozně snil. Bleda a ticha vstala. Kdyby jen zaplakala, ďábel by odstoupil. Stulila se jako ptáče. Bože můj, dej, ať pláče, snad bude k slzám sláb. „Zabiju tě, má milá.“ Slzičky neuronila. Poklekla na zemi: „Zab!“ Ještě před pekelnou strží někdo ho za ruku drží, nemůže, nemůže bít. Ještě, když před ním tu klečí, šeptají ústa mu něčí: Modlí se, chce se jí žít! Kdyby se domodlila, 18 ještě by snad živa byla, je dobrý, dobrý chlap. „Modli se za mne, má milá!“ „Nebudu.“ – Vyskočila. Na krok jen od něho: „Zab!“ Na krok jen od jeho těla nahé se rameno bělá, na srdci nože hrot. Shrnul jí kadeře s čela. Ani se nezarděla. Bože, a tu ji bod’. Když se krev do rány pění, ježtěještě vše ztraceno není, jen ticha, ticha buď! Nevyslovuj to jméno! Vyslovím! – Vysloveno. Třikrát jí proklál hruď. Ale když mrtvá už chladne, pak není naděje žádné... 19 Na věky zatracen! Třemi ranami nože zabil, cos nestvořil, Bože, pro jednu lásku jen. 20