HÁDEJ, HADAČI

Jaroslav Kolman Cassius

HÁDEJ, HADAČI
Když nejmíň myslím na ni, tu stojí za mnou již: na víčkách znenadání mám chladných prstů mříž. Nevidím světla plání, jak oči mi zaclání. Je ticha malou chvíli, pak smích se ozve tmou: Hádej, hadači milý, kdo je to za tebou? A vždycky chtěl mne svésti tvůj laškující hlas, 94 tvá náruč lhala štěstí a jarem vonělas. Jak vábilo se vzdáti, já znal však hru tu hráti, ač dech se touhou úžil a žíznily mě rty, já vždycky jsem se vzmužil a řekl: to jsi ty. A na ta tvrdá slova povolil dlaní stisk, a v oči, srdce znova mi plamen světla trysk’. A zase v den se dnící zněl hlas odcházející: on ještě nebojí se, on ještě netouží, co vědět má, doví se, žij, milý, jen si žij! Ty víš, že přijde chvíle – bude to jara čas – 95 tvůj dech ucítím v týle a nepoznám tvůj hlas, a budu ve tmě státi, tvé jméno říc’ se báti. Hra bude nedohrána, zůstanu tich’ a něm’. A noc, v níž není rána, zašeptá: já to jsem. Neb v radosti a pychu ovoce smrti zrá, a samotou a v tichu se končí všecka hra. Odpověď živý nemá-li, poddej se, hadači. A prsty, jež laškovaly, ti oči zatlačí. 96

Básně v knize Balady: