PÍSEŇ O STUDNI

Jaroslav Kolman Cassius

PÍSEŇ O STUDNI
Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá, jak v nebe hvězd tajemná zjevení; když doma živého hlas už tě neuvítá, mrtvého kamení naslouchej mlčení. Pohřbeným zvonem ticha v staré studni znamení dá ti kámen bez lásky; nakloň se, staré dítě, nad prohlubní, kde na dně leží ještě oblásky, které jsi házelo tam dolů ze svévole, aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina. To rouhání zní utonulé dole a hladina, již ranils, vzpomíná. 77 Z celého života, ze všeho snění, z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit, ze všeho, co jsi házel přes roubení, aby jsi slyšel zvony hlubin znít, zbylo jen ticho, které nevyčítá, a na dně studně z dětství oblásky. V domově živého hlas když tě neuvítá, ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky. 78